V nejvyšší železniční stanici Evropy, která se nebes dotýká Harmonie přírody a techniky

Čtenář Technického týdeníku se i o dovolené v Alpách nezajímá jen o krásná panoramata, ale také o technicky zajímavé projekty. Mezi ty nejpřitažlivější patří výlet z Interlakenu, známého rekreačního střediska uprostřed Švýcarska, na Jungfraujoch, horské sedlo mezi třemi velikány s atraktivními jmény: Eiger, Mönch a Jungfrau. „Jungfaujoch je nádherný svět horských velikánů a ledovců,“ řekl mi ve výšce 3500 m Andreas Wyss, technický manažér železničního a turistického komplexu. A mnoho zajímavostí nabízí i lidem s technickými zájmy. „Celý areál je ovládán řídicími systémy, které provozují a kontrolují zařízení prostřednictvím signálů z 3000 kontrolních míst. Automatický režim mají i vodní a energetické hospodářství. Jinak by to ani nebylo možné, protože ve špičkových dnech sem zavítá až 6000 lidí.“ Denně tady v technických funkcích slouží 7 lidí. V létě se nabízejí všelijaké akční programy, hry na sněhu, vycházky na ledovec a proto bývá počet zaměstnanců vyšší. A adekvátně k počtu turistů narůstají i stavy železničářů, ale také číšníků a kuchařů, takže personál tvoří asi 90 lidí. Každý večer musí jet dvě hodiny dolů a na stanici jen jeden drží stráž. Ráno je sem dopraví opět speciální vlak tak, aby všichni byli na svých místech už v půl deváté. Blahodárné slunce Můžeme si teď projít celý areál a kochat se nejen vzrušujícími pohledy na velikány v království věčného ledu, ale také technickými zajímavostmi. Je zde ve skále jednak rozsáhlé nádraží a jednak nejvýše umístěný poštovní úřad v Evropě. Ročně odtud putuje do celého světa několik set tisíc pohlednic a sběratelé oceňují, že zdejší pošta má vlastní směrovací číslo a vlastní razítko, jež vedle data uvádí i nadmořskou výšku. Výhodné je postavení retlanslačních stanic, jež spojují televizními a rozhlasovými signály v podstatě celé Švýcarsko. Tudy také prochází rozvodí a na jich teče voda do Středozemního moře a na sever do Atlantiku. V areálu ve výšce 3454 metrů nainstalovali fotovolatické moduly, jež přímo mění sluneční energii v elektrickou. Zařízení instalovali pracovníci Technické univerzity v Bernu, oddělení komunikační techniky. Jde o nejvýše instalované sítové fotovoltaické zařízení na světě. Slouží k testování solárních modulů a měničů tepla v extrémních podmínkách a získanou energií přispívají k provozu tohoto komplexu. Celkem 24 modulů umístili na fasádě a na střeše budovy v roce 1993. Na začátku byla vize Kdyby nyní někdo přišel s nápadem vybudovat železnici ve třetině Mont Everestu, nevyšší hory světa, nebral by ho nikdo moc vážně. I když unikátní technická řešení jsou na denním pořádku. V podobné situaci byl před více než sto lety vizionářský Švýcar Adolf Guyer-Zeller (1839-1899), který ve své vlasti představil podobný projekt. Rozhodl se postavit ve výši 3454 metrů nad mořem, v horském sedle Jungfraujoch, nejvyšší železniční stanici Evropy. V roce 1893 se tento známý a nadšený propagátor železnice vydal v doprovodu své dcery na vrch Schilthorn nad městečkem Interlaken. Při odpočinku pozorovali na protějším vrchu parní vlak železniční dráhy Wengernalpbahn jedoucí ke stanici Kleine Scheidegg a pan Adolf náhle zvolal: „Mám to!“ Rychle se vrátili do hotelu a v noci pořídil první skicy! Svým nadšením pro nebeskou dráhu nakazil i ostatní. Není divu, vrcholící 19. století bylo především stoletím alpinismu a horských železnic. Měli bychom připomenout, že první výstupy na vrchol Jungfrau (Panny) podnikli horolezci už v roce 1811 a v okolí vyvážela na horské masivy odvážné turisty a sportovce už celá plejáda lanovek a horských drah. Ovšem do takové výšky jako Guyer- Zeller se žádný stavitel neodvážil. Atraktivní prvky projektu Projekt obsahoval několik zajímavých prvků. Trať nezačínala dole v údolí, ale až ve výšce 1200 m ve stanici Kleine Scheideeg, kam už jiná železnice jezdila. To samozřejmě snižovalo stavební náklady. Nová trať měla pokračovat v tunelu, aby se na nejnižší možnou míru snížila závislost na rozmarech počasí – a to jak při výstavbě, tak i později při provozu. A konečně v mezistanici se měla objevit panoramatická okna, otvory nabízející úchvatné pohledy na horské scenérie. Stavba dráhy začala v roce 1896. Ačkoliv v tunelu pracovala více než stovka dělníků v různých směnách, práce se vinou geologických a finančních problémů zpožďovaly. Časté byly i smrtelné úrazy. Původně byla výstavba plánována na 7 let, ale nakonec se protáhla na 16 let. Náklady původně odhadované na 10 milionů švýcarských franků narostly na 15 milionů! Dne 1. srpna 1912 nastal den D a nejvyšší nádraží v Evropě bylo slavnostně uvedeno do provozu. Ale Adolf Guyer-Zeller se splnění svého snu, tohoto triumfu techniky a lidského odhodlání, nedožil. Zemřel v roce 1899 ve věku 60 let. Nádraží mělo původně končit skutečně až uvnitř vrcholu Jungfrau a výtahem se měli turisté dostat na vyhlídku ve výši 4166 m. Chyběly však peníze, projekt se odkládal a nerealizoval se dodnes. Už v roce 1912 vybudovali na jižní straně sedla Jungfraujoch horský restaurant, vyhlídku a meteorologickou stanici. Později byla budova několikrát přestavěna a modernizována. V roce 1937 byla dobudována pětiposchoďová budova Sphinx, což je observatoř dosažitelná z konečné stanice výtahovou šachtou dlouhou 111,4 m. Slouží nejen meteorologům, výzkumníkům slunečního záření či astronomům, ale jako vyhlídková terase také návštěvníkům. Typickou kopuli o průměru 6 m získala observatoř v roce 1967. Oheň odsta rtoval modernizaci Smutným písmem je v historickém kalendáři zapsána noc z 20. na 21. října 1972. Asi v půl třetí vypukl na nádraží z nikdy nezjištěných příčin požár. Nevyžádal si naštěstí oběti na lidských životech a díky pohotovým zásahům hasičů se podařilo před plameny uchránit řídicí centrum dráhy umístěné ve skalní jeskyni. Už o rok později uvítala nová restaurace první strávníky. V letech 1983 až 2002 prošla celá unikátní stavba celkovou rekonstrukcí. Jejím základem je ocelový nosný skelet o hmotnosti 400 tun. Ze suterénu až do 4. poschodí zahrnuje stavba prostor 16 200 m2. I při zatažené obloze a teplotách pod bodem mrazu se v turistickém komplexu Jungfraujoch nemusí topit. Vysoce kvalitní izolace pláště budovy snižuje na minimum tepelné ztráty. Vnitřní tepelné zdroje, jakými jsou návštěvníci, stroje, zařízení a osvětlení - spolu s difusí slunečních paprsků - generují dostatek tepla. Ve sluneční dny vystupuje vnitřní teplota na 24 °C. Přebytečné teplo je pohlcováno stropy a stěnami a díky proudění teplého vzduchu neklesá teplota ani v noci pod 18 °C. Skalní plocha nad budovou je zajištěna drátěnými sítěmi o rozloze 4000 m2, takže dobře chrání střechu před padajícími balvany nebo lavinami. Zajímavé je také další stavební řešení. Budova je totiž pevně spojena se skálou, a to 200 skalními kotvami a 23 napěťovými lany dlouhými 18 až 34 m. Na šesti nejdůležitějších ukotveních instalovali měřicí čidla sledující možné pohyby. A právě ty by v případě nebezpečí vyslaly první varující signály do řídicího centra. Za každého poča sí Nebudeme zastírat skutečnost, že na vrcholu Jungfraujoch panují extrémní klimatické podmínky. Průměrná roční teplota činí -7,9 a výkyvy se pohybují od -37 do +12 oC. Před několika týdny v době mé návštěvy ukazoval teploměr +2 oC, bylo zataženo a chvílemi nás chtěl do údolí strhnout ostrý vítr. „Ostatně ten tady dosahuje někdy až 260 km/h,“ řekl mi můj informátor Andreas Wyss. „Slunce svítí průměrně 1700 h. Sněhová vrstva na střeše dosahuje až 7,5 m, čímž ji zatěžuje až 3500 kg/m2. A hrozí časté laviny. Přesto máme zavřeno maximálně dva či tři dny za rok. Jungfraujoch je přitažlivá za každého počasí.“ Velkému počtu návštěvníků odpovídají i provozní čísla. Denní spotřeba čerstvé vody se pohybuje mezi 20 m3 v zimě, do 60 m3 v létě. Celková roční spotřeba vody činí asi 10 000 m3 a ze 60 procent je pokryta rozpouštěním sněhu v teplých dnech. Potom se uchovává ve skalních rezervoárech, a když zásoby klesnou na minimum, dopravuje se vlakem ve speciálních cisternách. Voda ze sněhu se užívá jako užitková a pitnou se stává až po důkladné úpravě. Biologická čistička odpadních vod není ve výši 3500 metrů možná. Odpadní voda se soustřeďuje ve speciální nádrži a 25 km dlouhým potrubím se odvádí o 2500 m níž, do čističky ARA Grindelwald. Velmi dobře izolované potrubí vede nejprve železničním tunelem dlouhým 7,5 km a je vybaveno tlakovými ventily. Náročné je i zásobování elektřinou. Obstarává je elektrická síť železnice. Ale k dispozici jsou i dva rezervní generátory pro případ nouze, umístěné ve speciálních vyhřívaných kontejnerech ve skalní kaverně. V případě nutnosti musí být do 30 minut evakuováni všichni turisté a zaměstnanci. Bez povšimnutí nemůžeme nechat ani ochranu před možným zásahem bleskem. Je zde instalován rozsáhlý systém uzemnění. Jeho hlavní součástí jsou železniční koleje. Turisty dopravují na stanici vlaky v půlhodinových intervalech. Okouzlují je nejen vyhlídkové plošiny, ale také atraktivní ledové skulptury v Paláci věčného ledu. Už ve 30. letech minulého století vytvořili dva místní horští vůdci první figury lidí a zvířat. Jejich nepřítelem jsou však sami návštěvníci. Každý totiž vyzařuje energii ve formě tepla, jež odpovídá záření stowattové žárovky. Palác proto má ventilační okruh s dvěma chladicími systémy. Tepelná čerpadla ochlazují vzduch na -10 oC a získávané teplo slouží k přípravě teplé vody v budově. Čerstvý studený vzduch je velice suchý a odebírá ledu vlhkost. Proto se musí při vstupu do paláce zvlhčovat speciální vodní clonou. Všechna okna směřují na jih, jsou tvořena čtyřmi vrstvy skla a nabízejí nezapomenutelné pohledy. Karel Sedláček