Harrachovské sklo vždy patřilo mezi světovou špičku díky mimořádné úrovni řemeslného zpracování. Toto postavení si drží dodnes, přičemž se ve sklárně zachoval tradiční způsob rukodělné výroby foukaného skla. Ojedinělé technologie při tavení a ručním zpracování výrobků umožňují dosáhnout jedinečnou barevnost a design. Unikátní je harrachovská sklárna (dnes Novosad & syn) i tím, že za více než tři sta let své existence nepřestala vyrábět – tedy až na krátké období v roce 1946, kdy vyhořela. Už v roce 1947 ale byla otevřena nová hala a vyrábělo se dál. Sklárnu v Harrachově postavil Elias Müller v roce 1712, o půl století později ji převzal hraběcí rod Harrachů a vlastnil ji až do roku 1942, kdy ji museli Harrachové nuceně prodat říšskému Němci Rudolfu Endlerovi. Po druhé světové válce se stala sklárna součástí podniku Novoborské sklo, posléze Crystalex, který byl později včleněn do koncernu Jablonecká bižuterie. Při privatizaci koncernu pak harrachovskou sklárnu koupil v roce 1993 dnešní majitel JUDr. František Novosad. „Tak, jak se dnes tady fouká sklo, foukalo se na píšťalách po staletí. Takto tvarovali sklo už Féničané,“ říká v pořadí pátý majitel harrachovské sklárny František Novosad. Netají se ale svými obavami o osud této tradiční výroby vyrábějící už také pod renomovanou značkou Novosad & syn. Hovoříme s ním o všem, co se týká harrachovského skla, které najdeme v mnoha zemích světa, o umění harrachovských sklářů, ale i o pesimistických myšlenkách týkajících se budoucnosti rukodělné výroby tradiční křehké krásy: Říkáte, že výroba ve vaší huti je unikátní. V čem je její výjimečnost? Vyrábíme tradičním způsobem tenkostěnné foukané sklo a to už nikdo jiný v České republice nedělá, možná tak ještě v nějakých uměleckých ateliérech, ale rozhodně ne sériově jako u nás. Podobné sklo se vyrábělo například ve Vrbně pod Pradědem nebo v Chlumu u Třeboně, ale ty sklárny už neexistují. Unikátní jsme v tom, že netvarujeme sklo do kovových nebo pecolových forem, ale do tradičních forem z bukového nebo ještě lepšího hruškového dřeva. To se někdy těžko shání, takže kdybyste káceli hrušku, dejte nám vědět. Přijedeme, odvezeme a zaplatíme vám. Při výrobě postupujeme podle dneska už ojedinělých technik – je to například hodně známá černá nitka nebo vzduchová spirála v nožičce kalíšku. Pracujeme také hutní technikou zdobení – to znamená, že se kalíšky zdobí přímo v huti za tepla různými nálepy, a dostávají tak konečnou podobu už u pece. Pak se jenom obrousí, plamenem se zaleští a mohou se balit. V čem tkví umění tohoto foukání skla, musí mít skláři dobré plíce? To vůbec není o silném dechu ani o síle paží, ale o citu – zvláště u nás, kde děláme většinou drobné kousky. Samozřejmě, když se dřív někde dělaly velké olovnaté věci, tak byla potřeba i síla, protože když sklář na píšťalu nabral i deset kilo živého skla, musel tak přes páku unést čtyřnásobnou váhu! My děláme především nápojové sklo a tam je důležitá šikovnost. Je zajímavé, že adepti na sklářské řemeslo, kteří dělají nějaký sport, mají lepší koordinaci těla a zvládají práci u pece lépe než ti, kteří nikdy nesportovali. Stejně se ale dobrými skláři nemohou stát ze dne na den – trvá to pět let, někdy i déle, než je foukač skutečně dobrý odborník. Problém je také v tom, že současné střední sklářské školy vychovávají spíše designéry a manažery, a ne chlapy k pecím. Foukače si zaučujeme sami, ale každý bohužel nevydrží. Mladí lidé bývají netrpěliví, vydrží tak jeden z pěti. Přibližte nám prosím výrobní postup. Máme dvě šestipánvové pece vyhřívané plynem, v každé pánvi denně tavíme přibližně 400 kg skloviny při zhruba 1 400 °C skla. Když jsme ale v roce 2000 vybudovali prohlídkový okruh a zpřístupnili huť turistům, přešli jsme na provoz jen na jedné peci. Pracujeme teď nepřetržitě sedm dní v týdnu po celý rok, skláři se mohou vystřídat a vybírat si volné dny. Stojíme pouze dva dny v roce, když měníme pánve. Výroba dutého skla vyžaduje přesný postup – jeden kalíšek dělají tři sklářští mistři: jeden nabere sklo z pánve a vyfoukne píšťalou kalíšek do formy. Naše píšťala je asi 2 kg těžká nerezová trubka, jejíž konec je vyroben ze speciální žáruvzdorné oceli. Vyfouknutý kalíšek podá foukač píšťalou mistrovi na lavici a ten natáhne stonek. Mezi tím další člověk nabere žhavou sklovinu a podá mu ji, aby mohl vytvarovat pro kalíšek kulatou základnu. Parta u jednoho kalíšku musí být nejméně tříčlenná, někdy bývá pětičlenná – tři nahoře u pece foukají, na lavici dole jeden dělá stonky („štýlky“) a druhý základny („dýnko“). Pomocná dělnice hotové kalíšky odebírá a posílá je do pásové chladicí pece. Tam sklo chladne zhruba dvě hodiny, aby se srovnalo vnitřní pnutí. Potom dostává kalíšek tepelný šok plamenem v místě, kde je potřeba odpuknout takzvanou kopnu, okraje kalíšku se obrousí do dokonalé hladkosti a zaleští plamenem. V souvislosti s harrachovským sklem se hovoří také o jeho barevnosti; i to je něco zvláštního? Od požáru v roce 1949 se tady neobnovila malírna. Sklo se zde od té doby za studena nemaluje ani nestříká různými barvami při teplotě od 120 do 180 °C. Jako jedni z mála barvíme sklo přidáváním různých příměsí přímo do sklářského kmene, který tvoří čtyři základní složky: písek, potaš, soda a vápenec. Desítky barev docilujeme přidáním kysličníku kovů a jejich kombinacemi. Dříve skláři tyto příměsi přísně střežili, dnes už není tajemstvím, že tmavě zelené odstíny dosáhneme kombinacemi kysličníků železa a mědi, a aby to mělo jiskru, přidáme trochu chromu. Nejdražší barvou je červená, kdy do sklářského kmene přidáváme plátkové 24karátové zlato a někdy i trochu stříbra, aby sklo získalo nafialovělý nádech. Máme také zvláštní povolení používat k barvení skla uran, nejznámější je uranová žluť, ale uranem se získávají i další odstíny. Spotřebujeme ročně asi 5 kg uranu a jeho použití velmi pečlivě evidujeme a předkládáme ke kontrole. V poslední době je zejména na americkém trhu oblíben růžový rosalin, k jehož výrobě používáme selen. Vaše sklárna se může pochlubit i řadou unikátních výrobků, některé byly zapsány i do Guinessovy knihy. Které to jsou? Naším největším unikátem je kopie vázy z roku 1840. Je 1,80 m vysoká a váží 30 kg. Měli jsme originál, ale při školní exkurzi ji jeden školák rozbil. Naši skláři naštěstí dokázali udělat věrnou kopii. V české knize rekordů jsou zapsány největší sklenice s nejdelším stonkem vyrobená za tepla a největší pivní sklenice. Obzvláště pyšný jsem na sklenku vyrobenou ke třistaletému výročí naší sklárny, která má na stonku tři uzly – za každých sto let jeden. Vtip při její výrobě byl v tom, že se žhavá sklovina o teplotě kolem 800 °C nesměla potkat, protože by se slepila a okamžitě praskla. To je opravdový „majstrštyk“. Ve světě jsme se ale dobře zapsali i našimi lustry. Jejich kompletní výrobu jsme obnovili krátce po privatizaci. Třetina hotelů v Mariánských lázních má naše lustry a náš největší lustr o průměru 18 m visí v Národním divadle v Taškentu. Dnes už vyrábíme pouze lustrové díly a lustry nekompletujeme. Ceněny jsou i naše repliky historického skla pro odběratele na celém světě, hodně je posíláme do Japonska. Máte vlastní výtvarníky, navrhujete i nové tvary? Většinou se držíme tradičních osvědčených tvarů, což vyhovuje i našim zákazníkům. Čerpáme i z našeho archivu, kde máme nejucelenější sbírku skla v České republice. Obsahuje na 5 000 exponátů, z nichž některé jsou více než 300 let staré. K dispozici máme i na 250 vzácných zákresových knih. Naše výtvarnice sice také novinky navrhuje, ale poslední dobou zákazníci žádají většinou zaběhnuté a levnější věci, a pokud chtějí něco složitějšího, přijedou se svým designérem. Občas se však stane, že ten designér moc sklu nerozumí a těžko mu vysvětluji, že jeho návrh prostě ze skla vyrobit nelze. Tak jsme například nemohli vyhovět představě na 10cm sklenici na whisky, která měla mít dole 5 cm plného silného skla a horní okraj nesměl být silnější než 1 mm. To je takzvaná trvaná síla, která má ovšem svoje pevně dané fyzikální zákonitosti. Z 5cm masivu jsme nabízeli přechod na horní okraj silný 2 mm. Nedohodli jsme se. Jiný designér navrhoval foukaný lustrový díl ve tvaru lampičky a nemohl pochopit, že takový tvar vyplní všechny záhyb formy a nepůjde z ní potom vyndat. Sklo má svoje specifické vlastnosti a při výrobě je musíme respektovat. Za více než 300 let se výroba v harrachovské sklárně nezastavila, ale ne vždycky prožívala skvělé období, nemám pravdu? Sklářský průmysl zasáhne krize vždy jako první, protože sklo je zbytné zboží. Také my jsme byli v době krize Skloexportu na pokraji krachu, ale povedlo se nám v roce 2002 rozšířit náš podnikatelský záměr. Já jsem se rekvalifikoval na sládka, přistavili jsme ke sklárnám minipivovar a ještě jsme rozšířili služby o pivní lázně. Vaříme tři druhy piva plzeňského typu, světlý ležák František, černý ležák Čerťák a pro skláře huťskou osmičku. Každoročně zvyšujeme produkci o 10 % a dnes vaříme na 300 000 l ročně. Na kontě máme řadu ocenění, včetně několika zlatých pečetí z pivních soutěží. Slušný příjem máme z celoročně pořádaných komentovaných prohlídek. Lidem se to líbí – koncert se sklářskými píšťalami a žhavou sklovinou prostě nadchne každého. Návštěvníci také mají zájem o prohlídku naší brusírny, zapsané na seznam národních technických památek. V roce 1885 ji postavili Harrachové a je v ní zachované původní vybavení: transmise poháněná vodní turbínou, dřevěné stavy a řemenice, které pohání síla přenášená plochými koženými řemeny. Je to vlastně takový skanzen, kde dva naši brusiči brousí na přírodních kamenech. Bez nadsázky mohu říci, že turismus nás zachránil a přežili jsme dobu, kdy většina malých skláren zkrachovala, a to nejen v Čechách, ale i třeba v Německu a ve Francii. Ruční výroba je sice unikát, ale v dnešní době začíná být tak trochu přežitkem. Myslíte vážně, že je sklo přežitkem? Po krizi v roce 2008 se už sklářství úplně nevzpamatovalo a v současné době se už opět projevuje ve sklářství krize, která zřejmě postihne další odvětví průmyslu. Už pociťujeme úbytek zakázek i na tradičních trzích. Například do Japonska jsme před 15 lety vyváželi zboží za šest milionů korun, dnes tak za 30 tisíc korun ročně. Dostáváme od nich jen malé kusové objednávky, když se třeba někomu rozbije kousek z památečního servisu, a musím uznat, že naši skláři zvládají bez problému i takové nestandardní zakázky. Myslím, že výroba ručně vyráběného užitkového skla bude klesat. Ten vývoj je vzhledem k současnému životnímu konzumnímu stylu života asi nezvratný. Dneska lidé nepotřebují hezké zdobené skleničky, stačí často plastové tácky a kelímky, které se nemusejí umývat. Žije se rychle, času je málo, a tak nikdo nechce utírat prach třeba ze skleněných figurek – kdysi velkého šlágru zaniklého Železnobrodského skla. Všichni slyší na slevy, kupují laciné věci, které za rok za dva vyhodí, a koupí si jiné. Když k nám přijdou mladí nákupčí – dnes se říká manažeři – snaží se nákupní ceny stlačit až na nepřijatelně nízkou cenu, aby při prodeji měli co největší zisk. Říkám jim, to jste na špatné adrese, za dva dolary u nás nic nekoupíte a oni nechápou, že mzdové náklady na ruční práci jsou jiné než u sériové strojní výroby. Sklářská výroba je také velmi energeticky náročná a já na ni musím prodejem výrobků vydělat. Zhoršila se i naše prodejna v Praze, ale naše podniková prodejna v areálu skláren funguje perfektně už dvacet let, protože turisté nadšení prohlídkou hutě si kupují naše výrobky na památku. Oceňují umění našich sklářů i v našem muzeu, kde jsou vystaveny skutečné unikáty. Takže se do budoucna nedíváte moc optimisticky? Nejsem úplný pesimista. Stále se uživíme, i když náš obrat klesl ze 100 na 60 milionů a museli jsme propustit i pár lidí. Dnes máme 90 zaměstnanců, z toho 30 sklářů. Válčíme vlastně na dvou frontách: sháníme dobré zakázky i kvalitní skláře. Obojí je dost těžké. Naše sklo ale má stále velmi dobrý zvuk, vyvážíme do USA, do severských zemí – hlavně do Norska, do Itálie atd. Počet zemí, do kterých vyvážíme, se nesnížil, ale snižuje se objem zakázek. Proto připravujeme záchytný plán. Máme tady skvělou vodu – to se ostatně ukazuje i na kvalitě našeho piva. Také jsme ještě vyčistili původní horskou studánku, kterou používal hrabě Harrach, položili jsme nové potrubí, stáčíme tuto mimořádně dobrou, lehce kyselou vodu do lahví a prodáváme ji už do dvanácti pražských hotelů pod značkou Bohemia Crystal Water. Tenkostěnná lahev je ozdobena vybroušeným skleněným krystalem a hosté si ji velmi chválí. Víte, já říkám, že je lepší se trochu bát dopředu, než se pak pozdě leknout z neočekávané situace. Před osmnácti lety nás zachránil minipivovar a turistické prohlídky hutě a brusírny. Nyní sázíme na horskou vodu. Věřím, že tak do budoucna udržíme i tuto skvělou rukodělnou výrobu harrachovského skla. Jaroslava Kočárková
