Koncepce univerzálních služeb
vychází z principu, že každý
občan má právo přístupu do telekomunikačních
sítí za přijatelnou
cenu i když to nemusí být obchodně
výhodné pro zprostředkovatele.
V současnosti legislativa specifikuje
univerzální služby jako právo
připojení na veřejnou telekomunikační
síť pevnou přípojkou, právo
na přístup k veřejně poskytovaným
telefonním službám, dostupnost
služeb telefonních seznamů,
dostupnost z veřejných prostředků
placených telefonů a zařízení pro
tělesně postižené a lidi se specifickými
sociálními potřebami. Určení
operátoři poskytující univerzální
služby mohou být honorování
i z veřejných prostředků.
S narůstající konkurencí a deregulací
se někteří poskytovatelé
ptají, zda jsou vůbec univerzální
služby zapotřebí, zatímco jiní
požadují jejich rozšíření na přístup
ke službám mobilní telefonie
a širokopásmovému přenosu.
A třetí názor je, že by měly být
omezeny jen na přístup k infrastruktuře.
K tomu Komise již
v dubnu oznámila, že nenavrhuje
oproti současnosti žádné změny,
ale diskuse k této problematice
bude pokračovat po vydání zelené
knihy o telekomunikacích v roce
2007.
V kontextu s těmito názory se
nabízí otázka, zda bylo správné
svěřit poskytování služeb telekomunikací,
které se obecně staly
životně nezbytnými pro existenci
moderní společnosti a pro bezpečnost
států, do rukou soukromých
subjektů. Ty sledují především
svůj zájem na dosahování maximálního
zisku. Veřejný zájem
v prostředí, kde selhává neviditelná
ruka trhu, musí pak být
nedokonale zajišťován legislativou.
Obdobně důležitou veřejnou
službou je zdravotnictví. Plošná
privatizace zdravotnictví, navrhovaná
některými politickými silami
v rámci reforem veřejných služeb
EU, byla odbornými poradními
orgány Evropské komise odmítnuta
jako nepřijatelná, mají-li
vlády zajistit občanům naplnění
práva na ochranu zdraví. Toto
stanovisko bylo zatím Komisí
akceptováno. Ovšem ve zdravotnictví
se nedosahuje tak obrovské
ziskovosti, jakou vykazují telekomunikace.