Bezemisní elektrárny umožní
spalování uhlí dlouho poté, co
dojde ropa ? Jeho největší handicap
- produkci skleníkových
plynů ohrožujících zemské klima
- lze v dohledné době překonat:
v EU se s dotací 1,9 mil. eur (57
mil. Kč) vyvíjejí bezemisní a nízkoemisní
uhelné zdroje ? Na
projektu ISCC se vedle německých
podílejí také výzkumné
ústavy v Polsku, Finsku, Řecku,
Rakousku a Španělsku.
Klasické spalování se nahrazuje
zplyňováním s vodní parou a s přísadou
páleného vápna. Vápno absorbuje
vznikající oxid uhličitý a mění se
ve vápenec. Podle množství použitého
vápna lze emise CO2 snížit až na
nulu. Vzniká vodík, který se ve stávajících
plynových a parních elektrárnách
spaluje prakticky bez produkce
skleníkových plynů. Vyprodukovaný
vápenec se v dalším reaktoru
opět vypálí a znovu použije v prvním
cyklu. Takto získaný koncentrovaný
CO2 se může prodávat dalším spotřebitelům
zejména v potravinářství
(chladírenství, skladování) nebo
ukládat do geologických vrstev, kupř.
po vytěžené ropě, či do tzv. aquiferů,
tedy podzemních porézních horninových
vrstev s dostatečnou propustností,
jež se už dnes využívají jako
podzemní zásobníky zemního plynu.
Australští vědci dokonce navrhují
skladování pod mořským dnem.
Bezemisní tepelné elektrárny
mohou zásadně změnit představy
o světové energetice po vyčerpání
zásob ropy, a to během zhruba půlstoletí.
Při dnešní roční těžbě 3,5 mld.
t kamenouhelného ekvivalentu, která
představuje necelou třetinu veškeré
světové spotřeby energie, vystačí
ekonomicky využitelné zásoby uhlí
na 270 let. Řada expertů přitom uvádí,
že dosud neobjevená ložiska představují
patnáctinásobek známých.
Výhodou uhlí je také poměrně rovnoměrné
rozmístění uhelných zásob,
byť plnými dvěma třetinami disponují
USA, Rusko a některé postsovětské
země a Čína. O většinu zbývajících
ložisek se dělí Austrálie, Kanada,
Německo, Indie, Jižní Afrika a Velká
Británie.
Emise skleníkových plynů se
snižují už v nyní provozovaných
a budovaných tepelných elektrárnách.
Nové technologie spalování
uhlí umožní zvýšit účinnost zařízení
a souběžně zmenšit i emise
vypouštěného CO2 na vyrobenou
kilowatthodinu proudu. Příklad ze
sousední SRN: na bloku H ve hnědouhelné
elektrárně Niederaußem
u Kolína nad Rýnem (z roku 1974)
to činí 1150 g, v Lippendorfu u Lipska
o čtvrtstoletí mladším jen 960 g
a v kamenouhelné elektrárně v Rostocku
800 g. Pro srovnání: paroplynový
cyklus znečišťuje klima pouhými
350 g/kWh.
První nové nízkoemisní a bezemisní
elektrárenské technologie se
rozšíří nejpozději do roku 2020. Od
poloviny století se budou podílet rozhodující
měrou na poklesu světových
emisí skleníkových plynů zhruba na
dvě třetiny úrovně z roku 1995 (23
mld. t CO2). Za stejné období přitom
stoupne spotřeba primárních zdrojů
o polovinu - na 20 mld. t kamenouhelného
ekvivalentu SKE (zhruba 23
mld. t černého uhlí). /ex/
