Tribologie neodmyslitelně patří ke strojírenství. Zabývá se třením, opotřebením i mazáním. Zásadním způsobem ovlivňuje důležité směry současnosti: ekonomiku, efektivitu, životnost a ekologii strojů a zařízení včetně jejich jednotlivých součástí.
Prosperita a ekonomická vyspělost se doposud všeobecně posuzují společenskou spotřebou a růstem objemů výroby. Skutečná vyspělost a udržitelnost společenského růstu je však zásadně závislá na vzdělanosti, poznání a výsledcích lidské tvůrčí invence. Tyto výsledky lze v technických oborech spatřovat především v potřebné optimální životnosti výrobků, v jejich odolnosti proti opotřebení, v ochraně proti korozi, v bezpečnosti a omezení rizik, ve snížení energetické náročnosti, ve snížení nároků na údržbu, v recyklovatelnosti a v neposlední řadě v ochraně životního prostředí. Neustále stoupající požadavky na parametry strojů a jejich částí vyžadují čím dál vyšší kvalitativní parametry jejich vlastností. Téměř vždy mají zásadní důležitost pro jejich funkci a odolnost povrchy materiálů výrobků, jejich stav, kvalita a odolnost proti vnějším vlivům. Více než 50 národních tribologických společností a výborů, které navzájem propojuje International Tribology Council (ITC) se sídlem v Londýně, pomáhá celosvětovému rozvoji v úsporách materiálů, energií a investic. Nejnovějším samostatným směrem rozvoje tribologie je oblast nazývaná „zelená tribologie“ (green tribology), která se zaměřuje na kvalitu života a na životní prostředí. Koncept tohoto celosvětově velmi potřebného směru, který formuloval poprvé v Londýně v roce 2009 čínský profesor S'-wej Čang, přináší čím dál více aktuálních reakcí na politicko-ekonomickou situaci v naší technicky vyspělé společnosti. Tribologie se řadí do technických věd v oblasti strojírenství. Zabývá se výzkumem v oblasti tření, opotřebení, mazání. Zabývá se působením povrchů při jejich relativním pohybu. Z podstaty vzájemného působení povrchů tuhých těles při jejich styku a relativním pohybu představuje propojování poznatků několika vědních oborů. Kromě toho se tribologie dělí do několika podoblastí:
tribotechnika — příprava podkladů pro konstrukci; výroba, montáž, provoz a údržba třecích uzlů; výzkum materiálů (zušlechťování a povrchové úpravy),
tribofyzika — fyzikální vlastnosti materiálů (teplota, hustota, struktura materiálů atd.),
tribochemie — vzájemné chemické působení povrchů; působení okolního prostředí v oblasti dotyku,
tribomechanika — vzájemný pohyb; deformace povrchů, zatížení silami a jejich rozložení.[1] Mezi nejdůležitější vlastnosti z pohledu tribologie patří tření, tedy odpor proti relativnímu pohybu mezi dvěma k sobě přitlačovanými tělesy v oblasti dotyku jejich povrchů v tangenciálním směru, a s ním související opotřebení, což je degradační proces vedoucí k progresivnímu úbytku materiálu ze vzájemně reagujících povrchů a je důsledkem zatížení a relativního pohybu povrchů. Třecí síla je přitom způsobována adhezí a abrazí.
Závěr
Technický rozvoj, poznávání dalších technologických skutečností, ale i environmentální uvědomování přinášejí zcela nové možnosti a potřeby v celé řadě tribologických aplikací, a to i ve strojírenství. Jedná se především o využití a aplikace nanočástic, kompozitních a slitinových materiálů i povlaků, další rozvoj spékaných mikroporézních a kovokeramických materiálů i možností zcela nových typů maziv včetně využití přírodních organických komponent pro jejich výrobu. Na základě stále aktuálních požadavků nezbytného snižování spotřeby energií a tím i ochrany životního prostředí, ale zároveň i s ohledem na nové požadavky na zvyšování výkonů uzlů tření (brzdy, spojky) je potřebné sledovat a rozvíjet nová poznání, technická řešení a možnosti celého tribologického oboru pro jeho další potřebné aplikace.
/Jiří Kuchař a Viktor Kreibich, Fakulta strojní ČVUT/
