Mnozí vědci si myslí, že žurnalisté
nespravedlivě hodnotí jejich
práci a žurnalisté se zase domnívají,
že vědci nedovedou komunikovat.
Ale nakonec je to veřejnost,
obsluhovaná médii, kterou
poškozuje nedorozumění mezi
vědci a žurnalisty. Proto se hledají
cesty, jak vylepšit spojení mezi
oběma sférami.
Vědecké poznání se šíří jako vlny
na hladině po dopadu kamene. Vlny
postupně s rostoucí vzdáleností od
místa dopadu zmenšují výšku a klesá
jejich ohraničení. V prvním okruhu
se vědecký poznatek šíří od vědce
k vědci. Jeho hodnotu, (výšku
vlny), vnímá jen odborné společenství.
V ohlašování nových poznatků
a objevů mají důležitou roli odborné
publikace. Prestižní jsou například
Science nebo Nature, ale existuje
velký počet periodik těsně specializovaných
na jednotlivé vědecké
obory. Redakční rady těchto tiskovin
jsou obvykle složeny z významných
odborníků, kteří pečlivě zkoumají
hodnotu příspěvků a garantují
solidnost uveřejněných článků.
Jejich práce je vydavatelem periodika
zpravidla dobře honorována,
ale za uveřejnění článku platí autoři
velmi vysoké poplatky. To je také
jedno ze sít, které vytřídí nepodstatné
od podstatného. Citace z uveřejněných
prací jsou důležité kritérium
pro posuzování vědecké erudice
autorů, a pro ně samotné jsou pak
povinnou součástí profesního profilu
v konkurzech na vedoucí funkce
vědeckých institucí. V poslední
době se však poplatky za uveřejnění
výsledků výzkumu staly velkou
překážkou volného šíření vědeckých
poznatků mezi zainteresovanou
vědeckou komunitou a hledají
se řešení jak překážku překonat.
Ve druhém okruhu se šíří vědecké
poznatky mezi politiky. Slouží
k tomu zejména specializovaná
vědeckotechnická periodika
a písemné zprávy z expertních studií.
Mají být psány srozumitelně
pro čtenáře bez speciálních znalostí
dané vědecké disciplíny. Dalšími
nástroji jsou přednášky, kolokvia,
semináře a konference. V druhém
kruhu opouštějí vědci svůj svět
a snaží se politikům pomoci při volbě
rozhodnutí.
Druhý okruh má svá specifika
v bruselské administrativě. Evropská
komise (EK) disponuje Společným
výzkumným střediskem
(JRC), což je vědecká instituce,
jejímž posláním je mimo jiné příprava
vědecky podložených doporučení
pro vrcholové funkcionáře
Unie. Kromě toho EK zřizuje pro
návrh řešení jednotlivých dílčích
problémů dočasné pracovní skupiny
složené z renomovaných evropských
i mimoevropských vědců
(HLG). Jejich závěrečné zprávy
jsou obvykle dostupné i politikům
v členských státech EU. Ale je ověřeno,
že politici doporučení vědců
většinou příliš nerespektují.
Nad třetím, nejrozsáhlejším okruhem
šíření vědeckých poznatků
nemají vědci kontrolu vůbec. Většina
lidí si po absolvování formálního
vzdělávacího procesu rozšiřuje
vědomosti sledováním médií. Zajímavé
události, například průlet Halleyovy
komety, zesílí zájem médií
o vědecké informace z astronomie.
Většina našich deníků má také pravidelné
přílohy věnované vědeckotechnické
tematice. Připravují
je specializovaní redaktoři a obsah
má poměrně dobrou úroveň. Občas
atraktivní vědecké události získají
vysokou prioritu, zprávy o nich se
objeví ve většině médií, ale mnohdy
obsahují i zavádějící stanoviska
získaná z pochybných zdrojů. Ještě
horší je působení médií, která do
očí bijícími titulky přitahují pozornost
ke zprávám, jež jsou v podstatě
skrytou reklamou. Málokdy jsou
dílem žurnalistů specializovaných
na vědu, ale píší je šmoci, kteří
plní přání vydavatelů, nebo dokonce
pracovníků marketingu výrobce
či prodejce daného produktu.
Tento typ žurnalistiky se zhoubně
rozšířil zejména v šíření informací
o nových lécích.
Specifický problém jsou tiskové
konference na akcích věnovaných
vědeckým záležitostem. Mnohdy na
dotazy novinářů odpovídá více lobbistů
a marketingových pracovníků
než vědců. Žurnalisty specializované
na vědu, a žurnalisty všeobecně,
mnohdy tlačí čas a mají málo
možností ověřit takto získané informace.
Žurnalistika je tvrdá práce,
když chcete o objevech informovat
seriózně a nemystifikovat čtenáře,
diváky nebo posluchače. Věda je
svět hypotéz. K mystifikaci někdy
přispívají sami vědci, když zvýší
důraz na některé prvky jejich hypotézy,
jen aby získali zájem médií
a eventuálně pak i grant na pokračování
prací.
Ke zlepšení situace je nezbytný
trvalý dialog mezi vědci a médii.
Vědci si musí uvědomit, že žurnalisté
jsou jejich spojenci jak ve
vztahu k vlastnímu vědeckému
společenství, tak k široké veřejnosti
i k vědcům v jiných vědeckých
disciplínách. A žurnalisté se musí
naučit správně klást otázky. To není
vůbec snadné. Znalosti v daném
oboru si musí neustále aktualizovat.
V tomto směru vyvíjejí činnost
mnohé evropské výzkumné instituce,
například německý Institut
Maxe Plancka. Pro sdělování vědy
nabízejí žurnalistům speciální kurzy
univerzity v Barceloně, Terstu, Štrasburku,
Paříži, Grenoblu, Belfastu,
Dublinu, Cardiffu a v Londýně.
Vědci však také nejsou připravováni
na styk s médii. Britská asociace
proto nabízí vědcům získání
poznatků o práci médií pobytem ve
redakcích tisku a televize. Fakulta
farmacie v Miláně pořádá postgraduální
kurs pro vědce, kteří
mají v pracovní náplni sdělování
vědeckých informací z laboratoří.
Jde o to, aby vědci, kteří jsou
nadáni schopností sdělovat vědecké
poznatky laické veřejnosti,
nebyli svými kolegy odsuzováni.
Dr. Bertrand Labasse, který se problematikou
sdělování vědy systematicky
zabývá, je přesvědčen, že
jde o obdobu učení ve škole. Popularizace
vědy je také zrcadlem
mínění laiků a zdrojem svěžího,
mnohdy velmi hodnotného pohledu
na danou vědeckou hypotézu nebo
aktivitu. /šu/
