Jaderná fúze by hypoteticky sice mohla poskytovat lidstvu energii na tisíciletí, v praxi je zatím pouze předmětem základního výzkumu a především terčem fousatých vtipů. Ten nejznámější říká, že fúze je a vždy bude energetickým zdrojem budoucnosti. Korporace ovšem smysl pro humor nemívají. A byť 50 mil. eur je samozřejmě pro společnost jako ENI doslova drobný výdaj, dá se předpokládat, že i tak projektu předpovídá alespoň nějakou šanci na úspěch. Proč tak najednou? (Dodejme, že představitelé ENI v dubnu 2018 mluvili o možném navýšení investice, ale neupřesnili, o jakou částku by se mělo jednat.) Ruský vynález na MIT Commonwealth Fusion Systems (CFS) je spin-off, který se zrodil v laboratoři fúzní fyziky na technice MIT. Myšlenka uzrála zhruba před dvěma lety, firma vznikla krátce poté a její dnešní plány říkají, že by mohla během 15 let postavit fúzní reaktor řádově se zhruba 100MW výkonem. Klíčové výsledky by měla představit, či spíše zrealizovat, někdy během tří let. Při bližším pohledu se zdá, že v rovině konceptuální jde o poměrně konzervativní projekt, který využívá nejlépe prošlapané cesty k fúzi – tokamaku. Toto zařízení ve tvaru americké koblihy s otvorem („donutu“) vzniklo v SSSR 50. let a už desetiletí je považováno za nejslibnější prostředek k vytvoření fúzní energetiky. Jde v podstatě o rafinovanou magnetickou past na plazma o vysoké teplotě i tlaku. Slučování jader totiž probíhá pouze za velmi vysokých teplot a tlaků, aby zúčastněné atomy měly dost energie překonat vzájemný odpor. Na Zemi nám dává největší šance slučování izotopů vodíku deuteria a tritia, který má „zapalovací“ teplotu zhruba 150 mil. stupňů. Při této teplotě se z atomů odtrhují elektrony a zbývající ionty mají dost energie na to, aby čas od času překonaly vzájemné odpudivé síly. Podobně horkou látku ale žádný materiál neudrží, a tak tokamaky využívají k izolaci superhorkého materiálu od stěn nádoby reaktoru „silového pole“, konkrétně pole magnetického. Tokamaky si při tom pomáhají průtokem elektrického proudu samotným plazmatem, který drží v komoře ve tvaru nafouknuté pneumatiky (toroidu). Koncept tokamaku může znít zbytečně složitě – proč vůbec indukovat proud v plazmatu, když se lze obejít bez toho? Ale indukovaný proud udržení ve skutečnosti velmi výrazně zjednodušuje, protože přidává do rovnice další magnetické pole. Dohromady tak vzniká pole žádoucího tvaru, které vede plazma z oblasti slabého do oblasti silného pole a opačně. Jinými slovy, nabízí se tak způsob, jak kompenzovat nerovnoměrnosti v magnetickém poli, které jinak v důsledku vedou k úniku plazmatu. Jak to tak bývá, řešení přináší i své vlastní technické problémy (třeba jak indukovat proud v plazmatu – střídavý režim se totiž nehodí a pulzní je časově omezený). Plazma je také nepředvídatelné a hodně chaotické prostředí. Dochází tu často k přetržení proudu, tím ke ztrátě schopností udržení a v důsledku tohoto kolapsu, a někdy i k poškození zařízení (tzv. disrupce). To jsou problémy, které konstruktéři a fyzici řeší už desítky let, a postupně přicházejí s novými a novými vylepšeními, jež charakteristiky těchto zařízení poměrně významně vylepšují. Největší – a nejpomalejší Přesně proto i největší fúzní projekt současnosti, mezinárodní reaktor ITER stavěný ve Francii, je právě veliký tokamak. ITER by měl ukázat, že fúze může vyrábět o několik řádů více energie, než kolik potřebujeme k jejímu udržení. A že tedy jde o dost bohatý zdroj na to, abychom ho mohli skutečně někdy v blízké době reálně využít. Ovšem ITER má celou řadu potíží. Složitá mezinárodní struktura projektu i ryze technické potíže vedly k neustálým odkladům. Projekt začal v roce 2002 a reaktor už měl dnes pracovat, ve skutečnosti si na jeho spuštění počkáme nejméně někdy do roku 2025. A ještě několik dalších let bude trvat, než dosáhne svého plného výkonu a energetické ziskovosti. A to jsme ještě nezmínili, že ITER neobsahuje systém na výrobu elektřiny z fúzní energie kvůli seškrtání rozpočtu a neexistuje možnost, jak takové zařízení do reaktoru přidat. CFS tvrdí, že může ITER předběhnout především díky jedné klíčové technologické výhodě. Mezinárodní reaktor kvůli komplikovaným schvalovacím procesům i čistě svým rozměrům nemůže využívat výhod materiálového pokroku posledních desetiletí. Zcela konkrétně jde o materiály pro jeho obří cívky, které vytvářejí magnetické pole kolem komory s plazmatem. ITER využívá osvědčené kovové slitiny niobu a cínu (Nb3Sn), kterou je nutné chladit na velmi nízké teploty tekutým heliem. (Kritický bod činí 18 K.) CFS chce podstavit reaktor nazývaný SPARC ze supravodivé keramické sloučeniny známé jako YBCO (jde o oxid mědi s ytriem a baryem). Byla objevena zhruba v půlce 80. let a pro výzkumníky v oboru představovala doslova požehnání, protože ji není nutné chladit heliem, ale podstatně levnějším dusíkem (kritický bod je 94 K, dusík je kapalný při 77 K). Důležité je, že z YBCO lze reálně postavit výrazně silnější magnety při menších rozměrech, a CFS tak doufá, že byť bude mít jen čtvrtinový průměr proti ITERu a zhruba 60krát menší objem komory, magnetické pole jeho hlavních magnetů bude výrazně silnější: 22 Tesla proti 12 Tesla ITERu. Ale jde jen o odhad. Supravodič YBCO je sice známý více než 30 let, ale technologii výroby vodičů z tohoto materiálu se podařilo zvládnout jen v několika posledních letech a samozřejmě velmi malému okruhu podniků a pracovišť. Tak veliké a silné magnety z něj také nikdy nikdo nepostavil, a tým CFS se tak vydává obrazně řečeno do konstruktérské divočiny. A takové výpravy mohou dopadnout všelijak. Další neznámé Neznámá také není jen jedna. Reaktor SPARC má stejně jako ITER využívat coby paliva tritium a deuterium. Při reakci se ovšem uvolňuje množství neutronů s vysokým energiemi, které degradují materiál fúzní nádoby a vytvářejí v něm mimo jiné i radioaktivní izotopy. Dnešní velké tokamaky někdy neutrony odstiňují jednoduše silnou vrstvou betonu, ale takový systém neumožňuje využít energii těchto částic. ITER bude mít zatím nikde nevyzkoušené vodní chlazení (velmi zjednodušeně řečeno). SPARC by měl využít chladicího systému obsahujícího sůl s vysokým bodem tání, což je metoda využívaná v některých experimentálních jaderných reaktorech. Ale asi už vás nepřekvapí, že na tokamaku ji ještě nikdo nezkoušel. Jinak řečeno, CFS před sebou má spoustu práce, na kterou 50 mil. eur nepochybně nebude stačit. Představitelé ENI se nechali slyšet, že celkové náklady na vývoj možného prototypu odhadují na 3 mld. eur, což dobře naznačuje, o jak nebezpečný a riskantní projekt pro soukromé investory jde. Udržet jeho financování po nezbytnou dobu rozhodně nebude nic jednoduchého ani v případě, že by podpora ENI vydržela i nadále, a všichni účastníci už dnes říkají, že v případě úspěšné první fáze doufají ve státní podporu. Na druhou stranu, jaderná fúze je tak veliký sen, že si zaslouží nepochybně i novátorské přístupy – a také pružnější přístup, než který charakterizuje moloch ITER. ENI také není sama, který doufá, že technologie předbíhá pomalu se točící mlýny mezinárodního projektu a že do malých, pružnějších projektů jaderné fúze investují i další. Například dnes nejbohatší muž planety, zakladatel Amazonu Jeff Bezos, dlouhodobě a zcela stranou veřejného zájmu podporuje společnost General Fusion. Spoluzakladatel Microsoftu Paul Allen zase malou společnost známou jako Tri Alpha. Jejich projekty, na jejichž popis nemáme v tomto textu prostor, jsou často mnohem méně ortodoxní než tokamak společnosti CFS a dost možná jde jen o „hračky“ miliardářů, kteří mají peněz nazbyt. Ovšem sami někteří fyzikové a konstruktéři z ITER, se kterými měl autor možnost mluvit, přiznávají, že minimálně některé tyto „šílenosti“ jsou chytré a dobře připravené. Jisté je jen to, že sen o „hvězdě v termosce“ stále neumírá, a řada lidí je evidentně přesvědčena o tom, že už je opravdu na dosah. Fakt, že k tomu dokázali získat mimo jiné i těžaře ropy, může být jen příznakem nejisté doby v energetice, kdy tradiční společnosti tápou. Ale možná to také znamená, že jsme se opravdu dostali do fáze, kdy jaderná fúze už stojí za malou sázku.
