V polovině dubna se v Národním technickém muzeu v Praze uskutečnila v pořadí již třetí společná konference konsorcia Inženýrské akademie ČR a České lékařské akademie s názvem „Technika slouží medicíně“. Za účasti našich předních odborníků byli její účastníci seznámeni s novinkami či zajímavými trendy v lékařské praxi, do níž čím dál tím víc zasahují právě progresivní technologie. Zaměřila se též – jak úvodu zdůraznil prof. Ing. Petr Zuna, prezident IA ČR – na „společné průsečíky na poli inženýrství a medicíny“. Jsou to mimo jiné právě „strojaři, kteří musejí vyvinout a vyrobit pomůcky a náhrady pro zlepšení našeho života“ – zdůraznil významnou roli vysokých škol technického zaměření v tomto směru děkan Strojní fakulty ČVUT prof. Ing. Michael Valášek. V těle bije jiné srdce Profesor MUDr. Jan Pirk, významný český kardiochirurg a přednosta Kardiocentra IKEMu, se ve své přednášce zaměřil na vývoj srdečních náhrad. V této oblasti patří čeští lékaři ke špičce ve světovém měřítku. Díky jejich inovativnímu úsilí bylo již u nás zachráněno velké množství pacientů, kteří se například díky chirurgické náhradě chlopně dožívají vysokého věku. Cílem výkonu je odstranění nedostatečně fungující chlopně a její náhrada chlopenní protézou. K tomu je možné využít mechanickou chlopenní náhradu z umělých materiálů nebo takzvanou biologickou chlopenní náhradu vyrobenou z vepřových či hovězích srdcí. Dnes je transplantace orgánů považována za běžnou praxi současné medicíny. Nebylo ale tomu tak vždy. Historie srdečních náhrad se datuje od konce 19. století, kdy se chirurgové začali zabývat myšlenkou, že by snad bylo možné nahradit porušené vnitřní orgány. Průkopníkem transplantací byl v té době francouzský lékař dr. Alexis Carrel, který je považován za hybatele tehdejšího lékařství. (Za svoje poznatky získal v roce 1912 Nobelovu cenu v oboru fyziologie a medicíny. Po celou jeho výzkumnou praxi mu byli nápomocni psi, kteří mu sloužili jako pokusné objekty). Základy moderní klinické ortotopické transplantace byly položeny v 50. a 60. letech minulého století, kdy měli chirurgové k dispozici spolehlivý mimotělní oběh. Hlavním problémem kardiochirurgie byla ochrana srdce během operace. První transplantaci lidského srdce uskutečnil jihoafrický chirurg Christian Barnard 3. prosince 1967 v Kapském Městě. Do té doby neznámý lékař se ze dne na den stal celosvětově uznávanou vědeckou kapacitou a současně i hýčkanou celebritou. Roku 1968 bylo transplantováno první srdce v Československu. 9. července roku 1968 v Bratislavě provedl transplantaci tým doktora Šišky. Pacientka však zemřela po šesti hodinách na sále. Pravděpodobně došlo k rejekci. V 70. a 80. letech dospěl k průkopnickým experimentům také profesor MUDr. Jaromír Vašků v Brně. První transplantace v ČR byla provedena 31. ledna 1984 v Praze na Institutu klinické a experimentální léčby. IKEM se tak stal prvním institutem bývalého východního bloku, kde byl program transplantací zaveden. Druhé české transplantační centrum zahájilo činnost roku 1992 v Brně. V současnosti je srdeční chirurgie široce rozšířená a s nízkým rizikem. Všechny inovace vedou k tomu, že se kardiologické výkony spojené se sternotomií a použitím mimotělního oběhu budou provádět méně často. Otevřené operace budou přecházet do stále méně invazivnějších. Cílem je zachovat přednosti chirurgické léčby a zároveň snížit invazivitu zákroků tak, aby mohly konkurovat kardiologickému přístupu. Prof. Pirk se ve své přednášce soustředil i na mechanické srdeční náhrady – umělá srdce – a představil několik vývojových modelů. Je to nejen způsob, jak člověka udržet při životě v době, kdy čeká na vhodný orgán, ale i jak v budoucnosti přežít bez nutnosti transplantace. Chytré klouby Profesor Matej Daniel z Ústavu mechaniky, biomechaniky a mechatroniky Fakulty strojní ČVUT v Praze, kde v současnosti vede odbor biomechaniky, hovořil o klinické biomechanice kyčelního kloubu a jeho náhradách. Jeho specializací je klinická biomechanika kyčelního kloubu a jeho náhrad a mechanika buněk. „Babičku Boženy Němcové vnímáme jako literární prototyp stáří. Když ale v roce 1828 tato žena přijela do Ratibořic, bylo jí teprve pětapadesát let,“ říká profesor Daniel. „Dnešní padesátníci netouží zbytek života zasvětit starosti o vnoučata a hospodářství. Chodí po horách, jezdí na kole, hrají tenis, případně létají na rogalu. Aktivnější a stárnoucí populace však potřebuje takové náhrady opotřebených kloubů, které aktivním seniorům umožní zvednout se ze židlí.“ A zde přichází na pomoc mimo jiné bionika – hraniční obor, systematicky zaměřený na uplatňování poznatků ze studia živých organismů a jejich struktur při vývoji nových technologií. Tento relativně mladý interdisciplinární vědní obor vznikl na přelomu 50. a 60. let především zásluhou kvalitativně nového rozvoje v biologii, který byl umožněn prudkým vývojem technických věd po druhé světové válce. Náhrady kloubu jsou dnes považovány za jednu z nejúspěšnějších operací vůbec. S vysokou mírou úspěšnosti odstraňují bolest při pohybu a umožňují žít aktivní život i ve vyšším věku. „I když náhradu kloubů můžeme považovat za bionickou náhradu, tedy funkční náhradu poškozeného orgánu, v žádném případě se nejedná o náhradu plnohodnotnou nebo trvalou. Měli bychom na ni nahlížet spíše jako na výměnu bolestivého onemocnění kloubu, například artrózy, za jiné dlouhodobé onemocnění způsobené umělým kloubem,“ dokládá prof. Daniel. Proč mají umělé klouby omezenou životnost? Při náhradě kloubu dochází k výměně kostí a chrupavky za umělé, a tudíž tělu cizí materiály. I když se používají materiály biokompatibilní, při jejich dlouhodobém použití nedochází k jejich plné integraci. Implantát také postrádá schopnost regenerace, a proto se v průběhu používání opotřebuje. Protože je uzavřen uvnitř těla, zůstanou v těle také částečky materiálů, které vznikly opotřebením, a mohou v konečném důsledku způsobit zánět a uvolnění implantátu. Míra opotřebení náhrady závisí na míře používání, a tudíž je mnohem vyšší u mladých aktivních pacientů. Riziko selhání náhrady z důvodu opotřebení je u starších pacientů relativně nízké, méně než 7 %. U mladších pacientů klouby selhávají mnohem častěji. U padesátníků například riziko nové operace z důvodu selhání náhrady kolenního kloubu stoupá až na 35 %. Budoucnost v této oblasti moderní medicíny je slibná. „Přichází dokonce čas, kdy s námi budou chytré klouby komunikovat,“ předvídá prof. Daniel. Telemedicína – nový fenomén Jiří Potůček, předseda správní rady Institutu pro podporu elektronizace zdravotnictví a MUDr. René Vlasák, šéf pražského Centra preventivní medicíny, v přednášce nazvané „Telemedicína a prevence“ seznámili účastníky konference s programem diaBetty, který je vůbec prvním telemedicínským programem, nabízeným českými zdravotními pojišťovnami. „DiaBetty je založena na české softwarové platformě InspectLife. Klientka si přes asistenční službu Oborové zdravotní pojišťovny domluví návštěvu u diabetologa. Tam dostane domácí glukometr a do telefonu si nahraje aplikaci, která posílá naměřená data k lékaři. Klientku na místě naučíme ovládat glukometr i aplikaci. A to je vše. Domácí test i ovládání aplikace jsou navrženy co nejsnazší a nejpřehlednější. Pacientce díky tomu odpadají starosti s domácí interpretací výsledků testů. Lékař ji včas upozorní na hrozící komplikace a poradí, co má dělat,“ říká Jiří Potůček. DiaBetty představuje zásadní krok směrem k tomu, co bude do několika let medicínským standardem. Je to první program svého druhu v České republice, který není jen omezeným pilotním testem, ale plnohodnotným telemedicínským preventivním programem poskytovaným zdravotní pojišťovnou. Vzdálený monitoring výrazně zvyšuje pohodlí pacientek, zkvalitňuje léčbu a tím v neposlední řadě snižuje celkové náklady léčby, zejména při výskytu komplikací při porodu. Telemedicína je dálkový přenos lékařských informací (tlak, tep atd.) od pacienta k doktorovi, prostřednictvím telekomunikačních a informačních technologií: obousměrné video, e-maily, chytré telefony, bezdrátové nástroje a další. Pomocí těchto technologií je zjišťován stav pacienta, vzdálené poskytování zdravotnických služeb a je poskytována konzultační činnost na dálku. Důsledkem toho je zlevňování léčby, větší transparentnost při rozdělování financí a v delším časovém horizontu i zlepšení kvality života. Telemedicína je součástí eHealth. První její použití bylo představeno v 60. letech 20. století u pacientů s pokročilým srdečním selháním ve skandinávských zemích. V České republice existují daná pracoviště od roku 2003. Nejčastěji se telemedicína využívá například v kardiologii pro monitoring včasného záchytu srdeční arytmie a diabetologii, kde se v rámci pilotních projektů prokázalo zlepšení kompenzace diabetu. Telemedicína pomáhá lidem po celém světě již od roku 2008. Četné studie, které se zabývají jejím významem pro kvalitu života u mnoha tisíc pacientů v různých zemích, mimo jiné prokázaly snížení úmrtnosti pacientů o 45 %, snížení hospitalizace v důsledku mimořádných událostí o 20 %, snížení počtu návštěv na pohotovosti o 15 %, snížení plánované hospitalizace o 14 %, snížení počtu dnů strávených v nemocnici o 14 %, snížení tarifních nákladů o 8 %. Z těchto čísel vyplývá zcela nepopiratelný přínos nejen lidský, pacientský a medicínský, ale telemedicína prokazatelně a významným způsobem snižuje výdaje ve zdravotnictví. Člověk v náhradách aneb technika slouží medicíně. To je název výstavy, jejíž prohlídka byla součástí uvedené konference a která je jednou z expozic Národního technického muzea v Praze na Letné. Byla připravena ve spolupráci NTM s Univerzitou Karlovou a Národní lékařskou knihovnou. „Hovořit o náhradách orgánů a funkcí lidského těla bez odkazu na všudypřítomnou metaforu člověka jako ‚kyborga‘ se může stát prostomyslné. Výstava, do níž vstupujete, si však činí nárok právě na takovou ‚naivitu‘. Nejde jí o člověka jako ‚boha v náhradách‘, ale právě o člověka samého ‚v náhradách‘, o to, jak pomocí přístrojů lidé posouvají omezení – včetně, do jisté míry, omezení smrtelnosti – která je jako jednotlivce postihla. Chce ukázat bolestnost těchto mezí, sílu lidí, kteří je překonávají, i naději, ne-li víru, jakkoli naivní, v možnosti technologie jim v tom pomoci,“ říká se výstižně v úvodu publikace vydané u příležitosti této expozice. Pro velký zájem veřejnosti, jak potvrdil generální ředitel Národního technického muzea Mgr. Karel Ksandr, byla tato výstava z 10. května 2017 prodloužena do 27. května letošního roku a jistě stojí za zhlédnutí. Milan Bauman
