Vyrovnaný rozpočet a podpora
technického školství – to jsou hlavní
priority státu, které tlumočil
na Sněmu Svazu průmyslu a dopravy
ČR člen jeho představenstva
a prezident Sdružení automobilového
průmyslu Martin Jahn. Ve stejném
duchu se nesl i projev předsedy
vlády Petra Nečase: „Jsme malá, silně
proexportní politika. Ve velkém
podílu českého průmyslu na HDP
státu vidím velkou perspektivu.“
Hlavními výzvami, které dnes před
námi stojí, jsou podle Petra Nečase globální
konkurence a demografický vývoj.
V současnosti žije v České republice
21 % občanů starších 60 let a po roce
2030 to bude celá 1/3 populace.
Neblahým trendem současnosti je
i skutečnost, že se pomalu propadáme
na žebříčku rozvoje. Děláme sice některé
dobré kroky, ale okolní státy je
navíc dělají rychleji. To se týká také
vzdělávacího systému, který je u nás
sice kvantitativně naplněn, jeho kvalita
se však v současnosti, podle slov
Petra Nečase, stává kategorickým
imperativem. Zvýšit pouze kvalitu
vzdělání ale nestačí. Nutné je zajistit
i uplatnění absolventů, a to především
s technickým vzděláním. Je alarmující,
že 38 % uchazečů o práci na úřadech
práce přichází právě ze středních
odborných škol.
Nezdravá je rovněž situace ve vysokém
školství. V současnosti studuje
na vysokých školách 70 % (!) populačního
ročníku, přitom v minulosti se
průměr vždy pohyboval okolo 12 %.
Za dva roky se s tímto dostaneme
do paradoxní situace, kdy bude na vysokých
školách více volných míst než
maturantů. Většina žáků totiž dnes odchází
ze základních škol na gymnázia
a odtud na vysoké školy, které u nás
v posledních letech narostly jako houby
po dešti. Na odborné školy pak „zbývají“
žáci ani ne průměrní, a to se logicky
odráží v jejich neuspokojující úrovni.
Zajímavý požadavek v tomto směru
vyslovila Česká manažerská asociace
ústy jejího prezidenta Pavla Kafky:
alokovat část financí získaných z daní
odevzdávaných podniky na potřeby
technického školství. Jiný názor ale
mají některé strojírenské podniky:
„Dejte podporu přímo nám, abychom
si mohli zařídit vlastní učiliště a vychovávat
vlastní dorost, jako tomu
dříve u nás bylo.“ Po letech se tak
dostáváme do situace, kdy se bolestně
a složitě snažíme dostat do bodu, kde
jsme již před lety jednou byli. Do bodu,
ve kterém u nás fungovalo střední
odborné školství i odborná učiliště,
a to téměř u každého většího výrobního
závodu.
Rozbití husté a fungující sítě odborného
školství ale není jediným zlem,
které bylo v posledních letech spácháno
na technických oborech. V žácích
již základních škol se podařilo vypěstovat
až nechuť k těmto směrům. Petr
Nečas se dokonce nebál použít ve spojitosti
se „schopností“ primárního
školství znechutit dětem matematiku,
která je základem každého technického
oboru, výraz „fascinující“.
Podle aktuálních analýz český průmysl
potřebuje 42 % technicky vzdělaných
lidí. V současnosti jich máme
pouze 29 %. Vzhledem k demografickému
vývoji státu bude v příštích letech
mladých lidí ubývat. O to více se
pak musí podporovat právě technické
vzdělání – uzavírá Petr Nečas.
A co na to Ministerstvo školství, mládeže
a tělovýchovy? Podle ministra
Josefa Dobeše je potřeba učinit několik
zásadních kroků. Prvním z nich je
eliminace odkladů základní docházky,
která by mohla alespoň trochu zahladit
populační propad slabších ročníků.
Zcela zásadním krokem ale má být
radikální změna financování školství
a vypracovat nový vysokoškolský zákon.
V plánu je přetvořit dotace vysokých
škol tak, že „na hlavu“ budou dostávat
pouze 80 % příjmů a zbývajících
20 % bude vyměřováno podle kvality
školy, kde jedním z podstatných kritérií
bude i uplatnitelnost absolventů
na trhu. Podle ministra Dobeše je tento
poměr kritický až smrtící pro řadu
regionálních škol.
Změny by měly nastat také v personálním
obsazování vysokých škol.
Místa docentů a profesorů by měla
začít být funkční, ne doživotní, jak
je tomu dosud. Na tato funkční místa
by potom mohli nastupovat i praktici,
poněvadž by zmizel požadavek
na odučená léta. Ale také opačně: bývalí
docenti či profesoři by po skončení
své funkce mohli odejít do praxe,
kde by mohli zúročit své akademické
znalosti. Ministerstvo vidí také jako
žádoucí, aby na místa rektorů vysokých
škol mohli nastupovat i zahraniční
adepti.
Nezbytná je, podle Josefa Dobeše,
rovněž zásadní diverzifikace středního
školství. Jinými slovy: omezit počet
gymnázií, zvláště těch víceletých,
a vrátit jim punc elitních škol, který
dřív měla. Nebude-li jiná možnost, bude
se možná muset přistoupit i k mírné
restrikci přijímání na gymnázia. To
vše pak s jediným cílem, aby odborné
školství již déle nebylo poškozováno
odlivem nadaných dětí.
Vše, co zde bylo řečeno, velmi těsně
souvisí s druhou (či spíše první) prioritou
vlády, kterou je budoucí konkurenceschopnost.
Naplní se někdy co
si vláda předsevzala a o čem dnes tak
pozitivně hovoří? Zkušenosti z předchozích
let nás všechny naplňují skepsí.
Jistá šance na změnu tady ale jistě je.
Jak vtipně glosoval Ministr průmyslu
a obchodu Martin Kocourek: „Podaří
se, pokud bude chtít premiér, protože
potom ministři budou muset“. A pan
premiér nás v Brně ujistil, že chtít bude.
Jestli měl pravdu si povíme příští rok.
Andrea Cejnarová