Svoboda je pracná

Slovo svoboda se stalo díky prezidentským extempore k lisabonské smlouvě a antiklimatické kampani nadužívané a prázdné. Obsah pojmu svoboda jistě pocítí každý, kdo je vystaven jednání o cenách práce s podniky či institucemi na globálním trhu s novou pověstí země levné pracovní síly za zády. Podstatnou částí skutečné svobody je hodnota práce, kterou umíme. Co nás poškozuje více, skutečnost, že část zahraniční politiky bude v rukou soustátí, v němž je nejméně desítka dalších malých zemí se stejnými obavami o bezpečnost, nebo fiasko kuponové privatizace? Poslali jsme domů tisíce kvalifikovaných inženýrů a dělníků, kteří se učili svým profesím po generace. Každý víme, kromě politiků, kteří takovou kvalifikaci pracně nezískávají, jaká je to hodnota pro jedince, výrobní podnik a pro národ a jeho sebeurčení. Pokud necháváme doma konstruktéry lokomotiv nebo integrovaných obvodů nemajíce vůbec ani možnost je využít k tvůrčí práci na finálním produktu, pak pozbýváme více svobody než podpisem smlouvy, jež má být cestou k navrácení prestiže Evropy, coby kolébky technického rozvoje. Pokud politici odvrhnou na desítiletí vědu a nyní k ní pracně hledají cestu zpět, připravili nás o další kus svobody, pokud do ní ovšem nezapočítávají svoji volnost výběru mezi nejdražšími restauranty pražské Malé Strany či závodní kuchyní Senátu s dotovanými cenami. Je příznačné, že jen tam, kam nedosáhla ruka privatizátora, česká věda sklízí úspěchy. Vědecký potenciál průmyslu byl plánovitě zničen. Poslední desítiletí jsme byli ovládáni lidmi, kteří se sami nazývají ekonomy, stratégy či dokonce prognostiky. Zvolili pro národ s vysokou znalostí techniky cestu nejpohodlnější, která jim nepřidala žádné starosti a hlavně odpovědnost. Obrovská moc v nakládání s majetkem v privatizaci je zkorumpovala. Zahraniční investice do montoven, prodeje za každou cenu, rozdávání výrobních kapacit a dokonce ničení zařízení. A hazard se znalostmi národa. Hazard se svobodou, za jejíž hodnoty se schovávají. Dnes skládají účet ale s lehkostí štamgasta, který vesele popíjí u baru vědouc, že to stejně nebude platit. Prostě krize jsou jako rýma, je třeba je protrpět. Tak trpte. A utrácejte, pomůžete pověsti politiků! Ale je velký rozdíl být vláčen krizí jako oběť, nebo coby suverénní silná firma, jež si vytvořila v době hojnosti finanční rezervy a chystá se na další období konjunktury. Staré přísloví praví, že za svobodu se platí. Někdy bojem a životy, ale povětšinou prací. Dnes se velká porce svobody získává tím, jak rychle dokáže ekonomický systém zhmotnit nové vědecké poznatky v nové produkty. A jak zotročuje či osvobozuje občany funkcí státní správy. V tomto čísle jsou vzpomínky na minulost. Je dojemné číst, jak se přípravný výbor výstavy oslavující 10 let svobodného Československa v Brně jednoznačně shoduje na expozici vědy a nezkorumpované státní správy. Takoví jsme byli před 90 lety a ještě o 10 let později se Hitler třásl chtivostí na české podniky. Jenže tehdy nám prezident říkal: Nebát se a nekrást. Ekonomové věští špatný rok. Dočetli se to v zahraničních novinách. Redakce TT by opravdu nerada končila rok spolupráce s Vámi věštěním budoucnosti, jíž nikdo nerozumí, ale popisem několika krásných projektů, které jsou příslibem pro rok 2009. Vytvořili je lidé svobodného myšlení a přispěli tak k sebeurčení země více, než kdo jiný. S přáním lepšího roku 2009 Jan Baltus