Nastal konec prázdnin, studentům pomalu končí dny volna a spolu s návratem do škol nastává běžný pracovní režim. Avšak jen některým. Mnoho studentů totiž chodí normálně do práce a se začátkem semestru se změní pouze to, že ke každodennímu zaměstnání přibude ještě další povinnost – studovat. To, co dřív bylo možné jen při dálkové formě studia, se dnes stává na technických vysokých školách denní realitou. Že firmy mají v současnosti zoufalý nedostatek kvalifikovaných pracovních sil, je už ohranou písničkou. Jedním z aspektů této situace je, že v technických oborech dnes dostane práci v podstatě každý, kdo na ni stačí a kdo chce pracovat. V některých firmách se už dokonce uchylují k tomu, že na vysokoškolské pozice přijímají studenty, kteří jim slíbí, že školu dokončí. Realita je dnes taková, že na fakultách strojních, stavebních, elektrotechnických apod. má naprostá většina studentů denního studia současně i stálé zaměstnání, často dokonce na plný úvazek, a to již od nejnižších ročníků. Život dnešních studentů je tedy zcela odlišný od toho, jaký jsme měli my. Ne ale všech. Zatímco studenti techniky mají příležitosti si vydělávat často víc než jejich rodiče, studenti ostatních oborů se stále musejí spokojit se stipendii a brigádami, většinou placenými velmi skromně. Studentská obec se tak dnes zcela zásadně diverzifikuje – dělí se na studenty pouze studující a na studenty zaměstnané. Práce na plný úvazek znamená, že dotyčný člověk nemůže mít na studium dostatek času a nemůže plnit povinnosti, které patří k denní formě studia. Vysoké školy ale studenty potřebují a potřebují je zřejmě více, než studenti potřebují školy, takže se z nároků slevuje a slevuje a slevuje. Má to ale za následek snížení kvality dosaženého vzdělání? Nutně tomu tak být nemusí. Studenti se totiž ve firmách, kde pracují, setkávají často s mnohem modernějším vybavením i technologicky pokročilejšími postupy, než jaké je schopna jim ukázat škola. V mnoha ohledech tak školu opravdu přestávají potřebovat. Studenti pouze studující to mají jiné. Jejich erudici musí plně vybudovat příslušná škola, maximálně ve spojení s nějakou povinnou praxí. Vysoké školy zřejmě vstupují do nové éry, která si vynutí, přinejmenším v některých oborech, zásadní změnu v přístupu. Končí doba, kdy vysoké školy reprezentovaly svébytný akademický mikrokosmos s vlastními hranicemi a pravidly. Budou se muset otevřít praxi a začít s ní aktivně spolupracovat. Najít si vlastní pole působnosti, kde budou nenahraditelné a nepostradatelné. A stát se plnohodnotným partnerem nejen průmyslové praxe. Jinak budou brzy jejich budovy prázdné. Ing. Andrea Cejnarová, Ph.D., šéfredaktorka
