Distribuovaná „těžba“ obnovitelné energie je na vzestupu na mnoha místech světa. Většina „střešních“ elektráren stále spoléhá na solární energii, ale v některých oblastech má velký potenciál energie větrná. Ne každé místo je však vhodné pro stavbu velkých větrných turbín. Řešení na střechu nabízí např. Aeromine Technologies.
Společnost Aeromine Technologies, spinoff americké University of Houston, vyvinula Wind-Harvesting Unit — pozoruhodný střešní systém pro větrnou energetiku, který by mohl přinést průlom v distribuované „těžbě“ obnovitelné energie. Pilotní test novinky probíhá na budově továrny BASF ve Wyandotte v Michiganu a dosavadní výsledky jsou zatím velmi uspokojivé. Jde o „nepohyblivé“ a víceméně tiché větrné generátory, které by měly dodávat 1,5× více energie než cenově srovnatelná instalace solárních panelů. Zaberou přitom jen asi 10 % prostoru střechy. Vzhledem k malé zastavěné ploše je tak bude možné se solárními panely kombinovat a dosáhnout tak ještě větších výkonů výroby energie, navíc v širším spektru podmínek (např. v noci).
Větřík postačí
Určitou nevýhodou zařízení pro větrnou energetiku je, že musejí být zpravidla instalovány na vysoké stožáry a využívají většinou dlouhé lopatky, aby dosáhly vyšších výkonů. Také u větrných boxů systému Aeromine pochopitelně výška instalace ovlivňuje jejich výkon, ale nepotřebují vysoké stožáry. Postačí instalace na plochých střechách domů. Nepotřebují ani vnější lopatky ohrožující ptáky a rušící okolí. Podle údajů výrobce vystačí s větrem o rychlosti 5 mph, tedy cca 2,2 m/s, co podle Beaufortovy stupnice rychlosti větru odpovídá kategorii „větřík“ (listy na stromech šelestí, ale ani slabé větvičky se ještě ani neohýbají, síla větříku zvládne otočit korouhev, nikoliv však napnout prapor, vířit prach či rozfoukat papíry na stole). Patentovaný aerodynamický design totiž zesiluje proudění vzduchu na budově a vytváří podtlak podobně jako spoilery na závodním voze (kde zajišťuje přítlak) nebo křídla letadla (vztlak). Ačkoliv navenek se sice elektrárna jeví jako statická, bez turbíny se pochopitelně neobejde. Na rozdíl od všech ostatních známých systémů však lopatky rotoru ukryté v základně elektrárny využívají silného proudění vzduchu vyvolaného zmíněným podtlakem. Malá turbína o průměru necelého metru je tak roztáčena výrazně větším prouděním, než odpovídá rychlosti větru ve volném prostoru, a není vystavena náročným vnějším podmínkám, což snižuje její nároky na materiály a údržbu.
Jednoduché, bezpečné a výkonné
Systém Aeromine tedy generuje více energie na menším prostoru. Podle společnosti by toto řešení mělo být schopno dodávat o 50 % více energie než jiné OZE za podobnou, případně dokonce i nižší pořizovací cenu. Zmíněné zkušební zařícení má výšku zhruba 5 m, z čehož zhruba 1,8 m tvoří základna s vestavenou turbínou, zatímco statické lopatky zrychlující proudění vzduchu měří na výšku zhruba 3 m. Testy však prochází i mnohem vyšší, samostojná větrná elektrárna. Výsledkem vývoje je celkově jednoduché zařízení, které je velmi bezpečné a nevyžaduje speciální odolné materiály. Také transport komponent a instalace na místě určení jsou podstatně levnější. Systém se obvykle skládá z více jednotek instalovaných na okraji budovy proti převládajícímu směru větru. Nevýhodou zařízení totiž je, že nepočítá s natáčením, a tím pádem je vhodné spíše do míst, kde vítr vane povětšinou jedním směrem. Druhou nevýhodou oproti solárním panelům je zmíněná výška, která bude ovlivňovat vzhled budovy. Například tedy budou patrně zcela nepřijatelná pro instalaci v památkově chráněných oblastech. Naopak vhodné budou především pro instalace na ploché střechy skladů, distribučních a obchodních center, výrobních závodů, moderních kancelářských a rezidenčních budov pro více rodin. /Stanislav Mihulka, doplnil Michael Málek/