Před sto lety v roce 1906 vynalezl
německý hutní inženýr a chemik
Alfred Wilm duralaluminium,
velmi lehkou a dostatečně tvrdou
slitinu hliníku a mědi a hořčíkem
(Al-Cu-Mg). Od roku 1910 ji pod
ochrannou značkou duralumin
(též dural) začaly v Evropě uvádět
na trh německá firma Dürener
Metallwerke AG, anglická Vickers
a francouzská Soc. du Duralumin.
Dnešní běžný dural obsahuje vedle
hliníku asi 2,5 - 5,5 % mědi, 0,2 - 1,5
% křemíku, do 1,2 % manganu a 0,2
- 2 % hořčíku, ale také jiné přísady.
Kvůli jeho malé hmotnosti (/hustotě
2,7 až 2,9 g/cm3) a odolnosti proti
korozi, kterou je možno zvýšit různými
povlaky, je od počátku využíván
při stavbě lodí a vzducholodí, železničních
vozů, automobilových motorů,
ale především v leteckém průmyslu.
Ještě v průběhu první světové války
zkonstruoval německý průmyslník
a průkopník letectví profesor Hugo
Junkers duralové letadlo. Stavba velmi
populárních celokovových jednoplošníků
se samonosnými křídly byla
umožněna až použitím duralu.
Ačkoliv duraluminium je jen nepatrně
těžší oproti čistému hliníku, legováním
se nechá jeho pevnost zvětšit z
8 až na 85 kg/mm2, Brinelova tvrdost
(HB) z 22 až asi na 80 kg/mm2 a mez
pružnosti (bez trvalých deformací) z
asi 3 na více než 25 kg/mm2. Dural
se neodlévá (bod tání kolem 650 oC),
nýbrž se slitina pouze kove, válcuje,
táhne a zušlechťuje současnou změnou
teploty. /tes/
