Stav oboru obráběcích a tvářecích strojů v České republice podle ředitele Svazu strojírenské technologie Ing. Oldřicha Paclíka, CSc. (pokračování z minulého čísla) Jednou z aktuálních otázek pro české výrobce obráběcích a tvářecích strojů je, jak se vyrovnají s digitalizací, robotizací, tedy s razantním nástupem takzvaného Průmyslu 4.0? Jádrem tohoto procesu je propojení řídicích systémů a senzorů s jakýmsi vyšším serverem a zpracováním těchto dat. Dodavatelé řídicího systému jsou u našich firem stejní jako u konkurence, jde především o firmy Siemens a FANUC. Ostatní záleží na požadavcích a možnostech zákazníka. Objevily se první vlaštovky, kdy například TOS VARNSDORF nabízí na jednom svém novém stroji jakési rozhraní pro zpracování dat, ale u běžných strojů se tato záležitost uplatní až v druhé etapě Průmyslu 4.0. To hlavní se odehraje u finálních výrobců v těch nejvyspělejších ekonomikách, přičemž nositeli inovace jsou výrobci automatizačních systémů a řešitelé softwaru. Výrobci strojů budou typickými uživateli – těžko si lze představit, že by výrobce obráběcích strojů byl tvůrcem nějaké softwarové aplikace. Čtvrtá průmyslová revoluce potřebuje dostatečný počet profesionálně vyzrálých pracovníků. Těžko říci, zda studentů technických oborů už začíná být dostatek, protože jedna věc je počet studujících a druhá, kolik absolventů potom do strojírenských firem či do výzkumných center nastoupí a kolik jich tam bude skutečně pracovat. Základna je u nás ale stále dobrá. Tvoří ji hlavní vysoké školy technického zmaření, především České vysoké učení technické v Praze, Vysoké učení technické v Brně a Technická univerzita v Liberci, důležitou roli hraje i Západočeská univerzita v Plzni. Z dalších odborných a inovačních pracovišť nelze opomenout Výzkumné centrum pro strojírenskou výrobní techniku a technologii RCMT při ČVUT, liberecký Výzkumný ústav textilních strojů vedený profesorem Miroslavem Václavíkem či kuřimský INTEMAC. Celkově existuje velice slušný potenciál pro to, aby ve spolupráci s výrobními podniky mohly vznikat stroje na vynikající technické úrovni, které budou ve světě konkurenceschopné. Struktura strojírenského průmyslu se poměrně dynamicky proměňuje. Za první republiky i za socialismu zdejší firmy vyráběly stroje pro tuzemské automobilky, výrobce letadel či lokomotiv. Dnes tyto dodávky většinou zajišťují obří nadnárodní firmy, které jsou globálními partnery světových koncernů, takže hlavní parketou českých výrobců se staly dodávky strojů používaných například pro výrobu nástrojů a přípravků. Typickými zákazníky pak jsou výrobci dílů. Někdo si třeba může klást otázku, zda bude tato výroba i v budoucnu rentabilní. Právě automobilky si už dnes samy nevyrábějí všechno to, co si kdysi zajišťovaly vlastními silami – třeba palubní desky a podobně. Automobilky nyní skládají dohromady hotové dílce. Tak například výroba světlometů již není výrobou pro Škodu, ale pro celý automobilový průmysl, a obdobně to platí u dalších komponent. Výrobce dílů proto nemůžeme nazývat nějakou druhou ligou. To je první liga se vším všudy a výrobců dílů je mnohem více než automobilek samých. Například výroba forem pro automobilový průmysl se tak stala velkým byznysem a obráběcí stroje, které se při výrobě těchto forem používají, patří k tomu nejlepšímu, co v oboru existuje. Pokud se české firmy v tomto sektoru udrží, bude to jen správné. Dále je zde ovšem celá široká škála spotřebního zboží, plastové, kovové a další výrobky, které se musí obrábět či tvářet. To vše dává českým firmám dostatek příležitostí. Čeští výrobci si navíc mohou troufnout i na vysoce sofistikovanou výrobu – tak například firma TOSHULIN je významným a ve světě vysoce uznávaným výrobcem vertikálních soustruhů, které se uplatňují mimo jiné v leteckém průmyslu, a je dodavatelem takových firem zvučného jména, jako je Rolls-Royce nebo GE. Doba se změnila i v tom, že dnes musí jeden stroj vykonat mnohem více pracovních úkonů, a navíc se dbá na to, aby byl stroj v provozu maximálně využit, aby pracoval třeba na 96 % možného času. To klade obrovské nároky na kvalitu, takže do tohoto oboru nemůže nějaký nový výrobce jen tak snadno naskočit. U špičkových strojů hraje také velice důležitou roli servis. Obráběcí či tvářecí stroj se může, jako každý jiný složitý výrobek, občas porouchat, a dodavatel musí garantovat, že je schopen závadu rychle odstranit a zajistit jeho bezchybný chod. S tím souvisí i jeden z aspektů Průmyslu 4.0 – v tomto případě jde o automatické sledování opotřebení a preventivní údržbu, kdy si stroj sám provede diagnostiku a sám také včas oznámí, jaký zákrok v rámci údržby je třeba uskutečnit. Globální konkurence v oboru obráběcích a tvářecích strojů je veliká. Největším producentem i spotřebitelem výrobních strojů na světě je momentálně Čína, což vyplývá především z její velikosti. Nejvyspělejšími státy v oboru obráběcích a tvářecích strojů jsou Německo, Japonsko, Švýcarsko, Tajwan, Jižní Korea a Itálie. Snahou českých výrobců je držet krok s absolutní světovou špičkou. K tomu samozřejmě potřebují příznivé podnikatelské prostředí, investice na co nejrychlejší implementaci inovací a progresivních technologií do výroby a zaměstnance, kteří budou mít kvalitní teoretické vzdělání a dovednosti. PhDr. Blanka Markovičová, CSc., tisková mluvčí Svazu strojírenské technologie, s využitím odpovědí ředitele SST, Ing. Oldřicha Paclíka, CSc., na otázky redakce časopisu Ekonom a podkladů německé strojírenské asociace VDW
