Vyspělý zpracovatelský průmysl musí být pro Evropskou komisi hlavní prioritou Evropa má ve světovém měřítku velký podíl, pokud jde o progresivní výrobní technologie. Připisuje si 39 % celosvětové produkce výrobních strojů a evropský export (včetně obchodu mezi zeměmi EU) činí 50 % exportu celosvětového. Podíl Evropy na globálních patentech uplatněných v sektoru výrobních strojů činí 50 %. Síla Evropy spočívá v dodávkách pokročilých výrobních technologií, které tak podporují konkurenceschopnost celé evropské výrobní základny. Tyto technologie dávají průmyslu vysokou efektivitu a umožňují rychle reagovat na vývoj jednotlivých oborů. Zatímco současný evropský průmysl má dobře nastartován globalizační proces, musí přesto nicméně čelit významným změnám. Nejdůležitější je, že pozůstatky ekonomické krize v Evropě i nadále omezují investice do průmyslu, což brání růstu produktivity, uplatňování inovací a založení udržitelného rozvoje. Ekonomick á nejistota přetrv ává Konkurence nízkonákladových zemí je tvrdší a ohrožuje evropské výrobce, zejména pokud jde o nízko a středně technicky náročné výrobky. Evropa má dále ve srovnání s ostatními vyspělými ekonomikami nevýhodu ve výrobních nákladech a chronicky nízké produktivitě. Zpracovatelský průmysl v některých evropských zemích uvízl v pasti cyklu „nízké investice – nízká produktivita – nízký růst“, což je způsobeno přetrvávající ekonomickou nejistotou a problémy s přístupem k financování. Konečně je to též důsledek zaostávání Evropy ve výdajích na inovace v době, kdy nastupuje nová vlna technologických změn, které revolučním způsobem mění průmysl a umožňují přikročit k reindustrializaci evropských států. Nízkonákladové země, jako je Čína, rychle vyrovnávají svou technologickou základnu s nejpokročilejšími ekonomikami světa a zvyšují produktivitu prostřednictvím investic do pokročilých výrobních systémů. Současně USA dramaticky zredukovaly výrobní náklady díky objevu břidličného plynu. Podle Bostonské konzultační skupiny jsou nyní průměrné výrobní náklady v Německu, Francii a Itálii asi o 25 % vyšší než v USA a o 10 až 15 % vyšší než v Jižní Koreji a v Japonsku. Průměrné výrobní náklady v USA podle parity se dostaly téměř na úroveň Číny, hlavně díky otevření nalezišť břidličného plynu. USA coby výrobní lokalita jsou levnější než východoevropské země, jako je Polsko, Slovensko a Česká republika, kde nízké pracovní náklady již přestaly být silnou komparativní výhodou. Japonsko těží z vysoké produktivity, slabé měny a vysokých výdajů na výzkum a inovace v porovnání jak s Evropou, tak s USA. Co potřebuje Evropa Nové výrobní technologie, kompenzující vysokou cenu práce a optimalizující využití zdrojů, skýtají možnost produkovat výrobky s vysokou přidanou hodnotou, které jsou přizpůsobeny potřebám různých světových regionů a jsou tudíž globálně prodejné. Integrace digitálních a komunikačních technologií do výroby nabízí rovněž velký potenciál zeštíhlení napříč dodavatelskými řetězci, počínaje nákupem, přes výrobu až po distribuci. Aby se evropský průmysl mohl chopit těchto příležitostí, musí uskutečňovat správné investice správným způsobem. Evropská rada vydala v loňském roce prohlášení, v němž se říká, že „Evropa potřebuje silnou a konkurenceschopnou průmyslovou základnu, pokud jde o výrobu a investice, jako klíčový moment ekonomického růstu a zaměstnanosti.“ Rada zdůraznila nutnost vytvoření evropského a národních rámců inovací, investic a obnovy pracovních pozic v průmyslu. Pokročilé technologie jsou lídry EU považovány za hlavní zdroj konkurenceschopnosti. Rada vyzvala Evropskou komisi, aby se dále věnovala záměru zvýšit do roku 2020 podíl průmyslu na hrubém domácím produktu EU z 15,1 na 20 %. Komise byla též požádána, aby připravila cestovní mapu založenou na její zprávě nazvané Za obrození průmyslu a vydané v lednu 2014. O návrhu cestovní mapy se poprvé diskutovalo na zasedání Evropské rady v březnu 2015. Navzdory politické vůli podporovat v Evropě rozvoj průmyslu jsou reálné výsledky stále velice chabé. Zpráva EU o konkurenceschopnosti členských států za rok 2014 říká, že produkce zůstává pod úrovní roku 2008, přičemž proces zvyšování investic tvrdošíjně vzdoruje reformním programům. Investice do fixních aktiv v EU se v roce 2013 podle Eurostatu podílely na užití HDP 17,5 %, zatímco v roce 2007 to bylo 21,1 %. Evropa trpí významným propadem investic. Podle poslední studie Rollanda Bergera je objem průmyslových investic v Evropě o 30 mld. eur nižší, než činí odpisy, což znamená, že aktiva postupně ztrácejí hodnotu. Statistici uvádějí, že výrobní podniky v Evropě se pomalu stávají zastaralými. Podle dostupných údajů se průměrné stáří strojního parku ve Francii zvýšilo ze 17,4 roku v roce 2008 na 19 let v roce 2013. V Německu to bylo z 18,2 roku na 19,1 roku. V obou zemích navíc počet strojů starších 15 let v tomto období rostl. Výrobní stroje v průměru končí svůj životní cyklus po 15 letech. Navzdory nedostatku statistických údajů indikují odhady pro jihoevropské země velmi podobný trend. Evropa nemůže zvítězit v globálních závodech se zastaralými výrobními systémy. Evropa rovněž zaostává za hlavními konkurenty v procesu robotizace. Podle statistik Mezinárodní federace robotiky měla v roce 2012 největší hustotu robotů Jižní Korea, kde pracovalo 396 robotů na každých 10 000 lidí. Byla následována Japonskem a Německem, které využívaly 332, resp. 273 robotů na 10 000 lidí. Finanční sektor pr ůmyslu st ále ned ůvěřuje Jak vyplývá ze Zprávy o konkurenceschopnosti členských států EU, odkládají průmyslové firmy své investice z důvodu přetrvávající ekonomické nejistoty, ale může to být způsobeno i výkyvy globální ekonomiky a růstem konkurence. Firmy mohou jen obtížně predikovat další vývoj zakázek, takže odkládají dlouhodobější investiční záměry. Evropské země jsou vystaveny krizi vládního zadlužování, což komplikuje přístup k financování, který je hlavním faktorem ovlivňujícím investování do pokročilých výrobních systémů. Banky hlásí, že požadují záruky pro firmy, které žádají o úvěr. To reflektuje skutečnost, že finanční sektor stále nemá důvěru k výrobnímu sektoru. Stává se zřejmým, že externí faktory, které přímo nesouvisejí s výkonností podniků, podkopávají jejich schopnost realizovat investice zvyšující konkurenceschopnost. Banky se stále zajímají o minulé bilance podniků, odrážející jejich nízkou výkonnost během období krize, místo aby vzaly v úvahu jejich podnikatelské plány a současný růstový potenciál. Podinvestování průmyslu ohrožuje růst a zaměstnanost v Evropě. Tento vývoj vedoucí k propadu vyžaduje, aby se jím tvůrci evropské politiky zabývali. Základním úkolem se tedy stává hledání odpovědí na následující otázky: Jak obnovit fungující propojení mezi finančním sektorem a reálnou výrobou? Jak ovlivnit externí faktory omezující snahu uživatelů získávat vysoce výkonné, automatizované a flexibilní technologie? Jak monitorovat a měřit globální konkurenceschopnost malých a středních podniků? Jak podpořit SME v úsilí zůstat na špici vývoje výrobních technologií? Evropská komise, která plánuje vydat v nejbližších měsících 300 mld. eur na pokročilé výrobní technologie, si je vědoma problému vážného podinvestování průmyslu. Již v roce 2012 byl zadán ve Zprávě Evropské komise cíl průmyslové politiky: růst podílu hrubého fixního kapitálu na HDP EU z 18,6 % v roce 2011 na nejméně 23 % v roce 2020, spolu s růstem investic z 6–7 % HDP na minimálně 9 %. Pokrok v dosahování těchto cílů by podpořil snahu Evropy zvýšit podíl průmyslu na tvorbě HDP na 20 %. PhDr. Blanka Markovičová, CSc., tisková mluvčí SST, s využitím podkladů CECIMO
