Součást Evropského kulturního dědictví

V roce 1828 začala v Rudolfově huti nová éra ve vývoji železářství zavedením uhlí a koksu místo dřevěného uhlí. Ve stručném chronologickém přehledu si připomínáme původní historické hutnické výroby zavedené v Rudolfově huti, které byly postupně pře neseny do jiných územních částí Vítkovic. V této oblasti zůstaly pouze vysoké pece a související příslušenství. Dnes tvoří Národní kulturní památku a jsou součástí Evropského kulturního dědictví. 1836 – zafoukání první koksové vysoké pece K podstatnému zvýšení výroby zkujňovaného železa dochází uvedením první koksové vysoké pece belgického typu do provozu na podzim roku 1836. Surové železo z této pece se hodilo výborně k pudlování, takže ze zkujněného železa se mohly začít válcovat kolejnice pro Severní dráhu Ferdinandovu z Vídně do Bochnie v Haliči, o jejíž stavbě již bylo rozhodnuto. Po uvedení druhé koksové pece do provozu roku 1838 se zvyšuje výroba železa a v pudlovně již pracuje 13 pudlovacích pecí. 1847 – počátek výroby kolejnic pro Severní dráhu císaře Ferdinanda Profesor Riepel naléhal, aby byla v RH co nejdříve zavedena výroba kolejnic pro Severní dráhu Ferdinandovu, a proto byla plechotrať přestavěna na válcování kolejnic. Ostravský historik R. Drapala o tom napsal : „Bylo to docela možné, protože plechotrať byla tak zařízena, že se bez velkých potíží daly do stolic vložiti válce na tyčové železo“. Následkem opožděné dodávky kalibrovaných válců z Horního Slezska vyžadovala přestavba delší doby a tak mohla být uvedena do zkušebního provozu výroba kolejnic teprve na podzim roku 1837 a dodávky kolejnic byly zahájeny současně s litinovými podložkami. Byly to první kolejnice vyrobené v monarchii a měly tak výbornou jakost, že na Všeobecné výstavě ve Vídni (1840) obdržely stříbrnou medaili. V období 1838 až 1840 jich bylo vyrobeno včetně podložek 2800 tun. Jeden kus vyválcované kolejnice měl délku od 3,6 do 4,5 m. 1840 – výroba železničních kol a os O nesnadném začátku výroby železničních kol podávají svědectví historické prameny: „Když se tedy výroba anglických kolejnic tak znamenitě vydařila, ukázalo se, že i ostatní železniční materiál se stane slibným odvětvím výroby. Následkem toho byly podniknuty po první větší zakázce anglických kolejí z poloviny října 1837 první pokusy s litím vlakových kol a os. O způsobu těchto pokusů není sice nic bližšího známo, ví se toliko, že 200 kol objednaných na zkoušku r. 1839 nemohlo býti až do r. 1840 dodáno pro ustavičné chyby při lití. Horlivé přičinění to dovedlo tak daleko, že již v říjnu 1840 mohlo nové odvětví, které bylo umístěno v přístavbě vrtacího a soustružnického zařízení, začíti s výrobou kol a zhotoviti z počátku 2 páry týdně, později 4 páry. Současně se podnikaly také pokusy s vyválcováním os“. Mechanické dílny v Rudolfově huti určené pro výrobu a opravu strojního zařízení železáren byly v letech 1844– –1851 rozšířeny a tam založeno oddělení pro stavbu mostů v roce 1853. Vedle mostárny se nacházela také kotlárna. 1857 – výroba mostů Vyspělejší mostárenská výroba začíná roku 1857 zhotovením silničního mostu, který byl postaven v letech 1858–1859 přes Labe v Litoměřicích. Na tehdejší dobu pozoruhodná konstrukce z litiny a kujného železa Nevilleovy soustavy měla 5 polí s rozpětím hlavních nosníků 44 m o výšce 3,3 m. Konstrukce mostu uložená na kamenných pilířích byla vyrobena podle projektu anglického inženýra Adama Clarka. Most demontovali až po 50 letech v roce 1909 a nahradili novým ocelovým mostem. Konstrukci řetězových mostů umožnil vedoucí mechanických dílen F. C. Elbertzhagen, který vynalezl metodu výroby řetězových článků. Na jejich využití obdržel od císaře Františka Josefa I. privilegium s datem 21. 6. 1859. Privilegium, původně udělené na dobu dvou let, bylo prodlouženo na 8 let, do roku 1867. Ještě před vybudováním samostatného provozu mostárny byly ve stísněných prostorech a s jednoduchým nářadím a pomůckami vyrobeny další silniční i železniční mosty, z nichž k nejvíce obdivovaným patřil příhradový Žofiin most ve Vídni s ozdobnými litinovými prvky. Tento most s rozpětím 65 m měl vozovku širokou 11,4 m s postranními pruhy o šířce 3,8 m. Byl vyroben roku 1872 a celková váha ocelové konstrukce včetně litiny dosáhla 401 t. 1875 – výroba kotlů Původní kotlárna v rámci mechanických dílen měla již žárovou pec na plechy a strojní nůžky. Práce v těchto podmínkách byla fyzicky velmi náročná a vyčerpávající. První kotle typu Cornwall se vyrobily pro vítkovickou válcovnu, plechotrať a doly v roce 1875, avšak nová etapa nastává až roku 1890 stavbou nových budov kotlárny, v nichž byly instalovány modernější stroje na výrobu kotlů. 1883 – počátky výroby rour Dalším novým výrobním provozem, důležitým nejen pro české země, ale i celou monarchii, který vznikl v počátcích 80. letech 19. století, byla rourovna. Na území rakousko-uherské monarchie se až do té doby roury z kujného železa nebo z oceli nevyráběly. Roury potřebné pro vodovody a plynovody, ale také trubky pro počáteční ropné vrty v haličských ložiscích se dovážely z Německa nebo Anglie. V roce 1883 „vznikla podle německého vzoru vůbec první rourovna v bývalém Rakousku, která se vyvinula ve svých následcích v podnik velmi výnosný“, jak potvrzují historické prameny. První trubka byla vyrobena v prosinci 1883. Trubky se svařovaly natupo v plynové peci a vžil se pro ně název „plynovky“, které měly průměr 51 a 64 mm a současně byla zavedena i výroba trubek přeplátováním – šlo o patentně svařované trubky, tzv. varné trubky – varnice s mnohem větším průměrem od 77 do 358 mm. /tej/