„Už nestačí být rychlý, ale je potřeba být kreativní, inovativní a propojený,“ řekl v úvodním proslovu při slavnostním zahájení letošního SOLIDWORKS World Gian Paolo Bassi, CEO společnosti SOLIDWORKS. „Vstupujeme do Věku zkušeností (Age of experience),“ dodal. „Produkty samy o sobě už nestačí, zákazníci chtějí víc – chtějí zkušenosti,“ potvrzuje Monica Menghini, chief strategy officer společnosti SOLIDWORKS. Zkušenosti se stávají novým typem inovací. A inovace potřebují místo, kde je inspirace, kde se experimentuje, kde se uplatňuje flexibilní přístup ke všem (moderním) zdrojům a kde funguje sdílení. Inovace jsou ekosystémem lidí, aplikací a infrastruktury. V dnešní době se zvažuje celá cesta zákazníka, ne jenom to, jak použije konečný produkt. „Návrh zkušeností“ ale nelze dobře udělat bez existence nové platformy, v rámci které lze nejen spolupracovat, ale i rychle a dobře komunikovat. Jinými slovy, je potřeba se naučit plně využívat možnosti a bohatství internetového prostoru a kombinovat je s nejmodernějšími technologiemi. „Doba, ve které žijeme, je tedy také Věkem platforem,“ uzavírá Monica Menghini. Na začátku převratných objevů většinou bývá odvážný nápad. Často natolik „šílený“, že je jeho tvůrce považován za blázna. Jen ti nejodvážnější a nejzarputilejší vytrvají a svůj nápad dovedou k realizaci. Většina ale bohužel podlehne a na své myšlenky rezignuje. O co snazší to ale mají ti, kterým někdo dá prostor – nejen že je vážně a s respektem vyslechne, ale dá jim i plnou podporu, například softwarovou. Tak jako to dělá SOLIDWORKS. Neviditelný interface Doslova ztělesněním tématu Inovace, jak je chápe SOLIDWORKS, je Yves Béhar, švýcarský designér, podnikatel a bojovník za trvalou udržitelnost, který byl v loňském roce vyhlášen časopisem Time „designérem roku“. Yves Béhar je zakladatelem a hlavním designérem společnosti Fuseproject, která funguje od roku 1999 v San Francisku a v New Yorku. Současně působí jako šéfdesigner ve společnosti Jawbone, která se díky jeho 11 let trvající spolupráci stala číslem jedna na trhu s nositelnou a audio spotřební elektronikou. Kromě toho je kreativním spoluzakladatelem OUYA, otevřené hrací platformy, start-upu August, nové generace domácích vstupních systémů. Designérská firma Fuseproject začala s pilotním projektem „učící se boty“ (learning shoe). Uvědomme si ale, že to bylo před 17 lety, kdy o inteligentních zařízeních a internetu věcí ještě nikdo neměl ani zdání. Převratnou novinkou té doby bylo zavádění bezdrátové sítě wi-fi. Béhar tehdy navrhnul botu, vybavenou mnoha čidly, které podrobně sledovaly a zaznamenávaly styl chůze člověka. Béhar si tehdy představoval, že poté, co člověk absolvuje tuto testovací fázi, odešle nasbíraná data do obuvnické firmy, a ta mu vyrobí další boty přesně na míru a uzpůsobené stylu jeho chůze. Zákazník by si tím i současně budoval osobní vztah k botě i její značce, což by mělo také velký marketingový dopad. Bohužel ale zůstalo jen u konceptu. Béharovy boty jsou však stále předmětem velkého zájmu v Muzeu moderního umění v San Francisku. Jednou z nových myšlenek, které Béhar nyní prezentuje, je podpora rozšířené reality (augmented reality). „Je velký rozdíl mezi bytím ve virtuálním světě a bytím v reálném světě s možností využívat prvky rozšířené reality,“ říká. „Virtuální realita je dobrá na hodinu denně jako zábava, ale rozšířená realita bude brzy součástí všeho,“ dodává. V současné době jsme všichni zajatci nejrůznějších displejů, obrazovek, telefonů. V budoucnu se ale jistě od tohoto dokážeme osvobodit, soudí Béhar. Je nesporné, že internet věcí již brzy pronikne naplno i do našich domovů a naše vybavení se tomu bude muset přizpůsobit. Velkou výzvou je ale vymyslet interface, který by nám umožňoval se všemi těmito „chytrými“ zařízeními komunikovat, ale přitom byl neviditelný. Jakými jinými cestami, než prostřednictvím zraku a hmatu, lze tato zařízení ovládat? Tato otázka by se podle Béhara měla intenzivně řešit. Že ale řešení má, o tom vůbec nepochybuje. Podle něj je to jen otázka času, kdy budeme s hrůzou vzpomínat, jak jsme „tenkrát žili“ – trvale s mobilem u ucha a obrazovkou před očima. Zdá se vám „neviditelný interface“ jako nereálná sci-fi? Určitě není o moc větší než „učící se boty“ v roce 1999. I když v takových botách dnes nechodíme, princip sběru dat a zpětné vazby mezi zákazníkem a výrobcem je dnes již zcela běžný, a nejen to. S nástupem internetu věcí je pokládán za jednu z hlavních „realit“ budoucnosti. Vesm írný výtah Japonská stavební firma Obajaši slibuje, že do roku 2050 budou moct lidé cestovat a transportovat náklad do vesmíru prostřednictvím vesmírného výtahu. Přístroj by měl přepravovat cestující rychlostí kolem 200 kilometrů za hodinu do výšky asi 36 000 kilometrů nad Zem. Taková cesta by tedy trvala jen o něco déle než týden. Podle této vize by se z kosmodromu na zemském povrchu natáhl kabel až do výšky 96 000 km, neboli do jedné čtvrtiny vzdálenosti mezi naší planetou a měsícem. „Ukotvit“ kabel v prostoru by pomohla protiváha na druhém konci kabelu. Podél kabelu se bude pohybovat 30místná kabinka, jako pohon bude pravděpodobně využívat magnetické lineární motory coby prostředky k pohonu. Cestující by vystupovali na stanici, kde by byly obytné i laboratorní prostory a také solární elektrárna, schopná přenášet energii na Zemi. Po desetiletí byly orbitální výtahy nabízeny futuristy a spisovateli science-fiction, včetně Arthura C. Clarka, jako alternativa k drahým (a poměrně nebezpečným) startům raket. Tak daleko, z roviny fantazie do říše reality, se však s tímto nápadem ještě nikdo nedostal. Jednou z hlavních překážek bylo zajištění materiálu, který by byl dostatečně pevný a současně lehký a ne příliš nákladný, ze kterého by se dal vyrobit tak neskutečně dlouhý kabel. Obajašiho optimismus částečně pramení právě z přesvědčení, že takový materiál skutečně existuje a my už dokonce víme, jaký by mohl být – tvořený drobnými válečkovitými strukturami zvanými uhlíkové nanotrubičky, které byly poprvé vyrobeny v roce 1990. Výzkum technologií nanotrubiček ale ještě zdaleka není u konce. Před výzkumníky ještě stojí nejklíčovější úkol, a tím je najít způsob, jak je vyrábět levněji a efektivněji, aby byl orbitální výtah vůbec proveditelný. Vypadá to, že náklady na stavbu jsou zatím největší překážkou jeho realizace. Japonská společnost Obajaši ale není jediným subjektem, který bere tento sen vážně. Například výzkumníci ze samotné NASA vydali před více než deseti lety dlouhou zprávu, ve které se odvolávají právě na potenciál uhlíkových nanotrubiček a tvrdí, že realizace orbitálního výtahu je možná. Nerosty z kosmu a dlouh ý život Trojici vizionářů, kteří těsně spolupracují se společností SOLIDWORKS a kteří se prezentovali na letošní konferenci SOLIDWORKS World 2016 v Dallasu, uzavírá Peter Diamandis. Podle časopisu Fortune jeden z 50 největších vůdců světa vlastní několik firem a podporuje ty, kteří přicházejí s originálními myšlenkami. Kromě jiného je totiž předseda představenstva a výkonný ředitel nadace X-Prize, jež uděluje štědře dotované ceny nejlepším projektům, které mají prospět lidstvu. Jeho životné krédo hovoří za vše: „Nejlepší způsob, jak předpovědět budoucnost, je sám si ji vytvořit.“ Peter Diamandis se v roce 2012 společně s příznivcem kosmických výzkumů, podnikatelem Erikem C. Andersonem, rozhodl založit firmu na získávání nerostného bohatství z kosmu. Jejich společná firma získala finanční podporu i od miliardářských investorů, jakými jsou Eric E. Schmidt a Larry Page. Základním cílem tohoto projektu je rozšířit pozemské přírodní zdroje využitím těžby z asteroidů. V první etapě se budou zkoumat a analyzovat potenciální cíle mezi asteroidy, které jsou nejblíže Zemi. Za tímto účelem budou na oběžné dráze kolem Země umístěny satelity – malé vesmírné teleskopy s různými snímacími schopnostmi. Další etapou je vyslání průzkumných sond k vybraným asteroidům, které budou provádět hloubkové snímání a analyzovat konkrétní vzorky, popř. je rovnou už dopraví na Zemi. Konečným cílem je uskutečnit plně automatickou (robotickou) těžbu asteroidů včetně transportu na Zemi. Uskutečnění celé vize je střednědobý až dlouhodobý úkol. Americký Senát už přijal zákon, který umožňuje soukromým společnostem těžit na asteroidech, které byly vyňaty ze zákona z 50. let, zakazujícího „vlastnění a činění si nároků na libovolné mimozemské těleso“. Podle studie Keckova institutu kosmických studií by NASA mohla do roku 2025 najít vhodný asteroid a začít jej vytěžovat. Peter Diamandis ale možná bude rychlejší. Náklady na první projekt tohoto druhu se odhadují na 2,6 miliard dolarů. Proč by měla želva žít déle než člověk? – Tuto otázku si Peter Diamandis položil již při studiu medicíny a neopustila ho dodnes. Proto s podnikatelem Craigem Venterem založil před třemi lety společnost Human Longevity Inc. (HLI). Sídlí v San Diegu v Kalifornii a zabývá se vývojem diagnostiky a terapie, včetně přístrojů a léků, na základech genetiky. Podle Diamandise totiž stárnutí není nic jiného než nemoc. V současné době pracuje na nejkomplikovanější databázi lidských genotypů a fenotypů na světě. A poněvadž to je téma, které zajímá opravdu každého, může se Diamandisova společnost pochlubit tím, že na investicích získala již 70 milionů dolarů. „Brzy bude možné vytvořit fotografii vašeho obličeje založenou na genomu,“ řekl Diamandis. Pak dodal, že „máme technologii, která předpoví, jak bude člověk vypadat za pár let, až zestárne.“ Andrea Cejnarová, Dallas
