V posledních letech se Sněm
Svazu průmyslu a dopravy na
MSV v Brně stal diskusním
fórem mezi politiky a podnikateli.
Bohužel to vypadá, jakoby
taková diskuse byla spíše výjimkou
a strategická rozhodnutí se
probírají v najatých jachtách či
vilách v zahraničí. To například
v Německu nebývá zvykem. Tam
se diskutuje hodiny s kancléřem
a před auditoriem o nejožehavějších
otázkách trápících průmysl.
Letošní Sněm byl výjimkou
v jiném směru, po letech politických
vlád, které se vždy obhajovaly
před podnikateli poukazem
na politické protivníky, zazněla
mrazivá fakta a celkem rozumné
předpoklady.
Je opravdu smutné, když po 20
letech nového režimu s přívlastkem
demokratický, musí prezident
Svazu průmyslu vytýčit tři hlavní
požadavky tvrdého kalibru: vymahatelnost
práva, okamžité budování
dopravní infrastruktury a podporu
VaV (Výzkumu a vývoje).
Současný premiér české vlády
Jan Fischer, poté, co krátce ohodnotil
nulovou hodnotu prognostiků
a ekonomických analytiků pro ekonomické
řízení státu, přirovnal současnou
situaci k betonové zdi, před
níž Češi stojí. Tato zeď se kupodivu
nedá dle českého zvyku podlézt
ani nemá žádnou tajnou branku, jíž
by se dalo realitě uniknout. Beton
se stává zrcadlem, v němž se zrcadlí
všechny naše omyly a nedůslednosti
předchozích let.
Katastrofální výkon
státní správy
Volně parafrázováno: neuvěřitelný
marasmus státní správy, podporovaný
změtí zákonů pobryndaných
přílepky poslanecké sněmovny,
posílá zemi o 50 let zpět. ČR nemá
téměř žádnou ekonomickou zahraniční
diplomacii, situace EGAPU
je známá, země nemá vize v žádné
oblasti hospodářství a pokud ano,
jsou jen krátkodobé, na období 4
let. Ruka trhu nevyřešila nic. (Ze
sálu v tu chvíli odešel Vladimír
Dlouhý, bývalý ministr průmyslu
a zapřisáhlý odpůrce slova plán.)
Jan Fischer hovořil o veřejném
bilionovém a státním dluhu a o přípravě
rozpočtu, který by bylo možné
při dobré vůli politiků schválit.
Deficit by dosahoval deficitu „jen“
160 mld. Kč. Taková slova rotunda
Brněnského výstaviště ještě nezažila.
Bude se hledat viník?
Diskuse po takovém úvodu byla
neobyčejně živá. S trochou ironie je
možné říci, že se bude hledat viník
současného stavu, a tím se dle podnikatelské
obce stává právě nabubřelá
státní správa, politici, zelení
a Brusel. Betonové zrcadlo, které
tak případně popsal premiér Jan
Fischer a další, jež nastavil svým
popisem státního dluhu a rozpočtu,
který by mohl dosáhnout 230 mld.
Kč současná ministr financí Eduard
Janota, přestalo působit. Nikdo
za nic nemůže.
Prezident SP Jaroslav Míl se
například domnívá, že současná
situace v energetice je způsobena
Bruselem, jeho povolenkami CO2
a plánem 20:20:20. Ale jakoby
neexistovala snaha EU o omezení
energetické závislosti na Rusku
a ropě a plynu? Nové technologie?
Už jsme zapomněli, že důvodem
liberalizace energetiky byla snaha
snížit cenu energií vytvořením
konkurenčního prostředí? Chtěli
jste do EU, jste tam „tak musíte
mlčet.“ Šokující vyjádření od
člověka, který připravoval prodej
ČEZ do zahraničních rukou.
Zástupci svazu dopravy tvrdě
kritizovali skutečnost, že dodnes
nemáme vlastně vybudovánu
dopravní infrastrukturu, ale nelibě
nesli otázku premiéra Jana Fishera
nad cenami stavebních firem
za dálnice a železniční koridor.
„ Nemohlo být těch dálnic za ty
peníze více?“ Zřejmě ne.
Výzkum a vývoj
Jan Fischer deklaroval jako prioritu
současné vlády podporu
vzdělávání a VaV. Bohužel je zde
komplikace s Akademií věd, které
v podání paní ministryně Miroslavy
Kopicové vyznívá logicky, ale
zcela jinak, než jak je podáváno
samotnou AV. Takže, komu věřit?
Nicméně, příprava Technologické
agentury (které se všechny vlády
zuřivě bránily) pokračuje a je
zbytečné dosavadní průběh nějak
komentovat – i když podnikatelé
by zřejmě měli žasnout nad tím, že
v přípravném pětičlenném výboru
není zástupce průmyslu. Pokud už
k takovému úřadu dospějeme asi 20
let po Německu, Finsku, Švédsku
a dalších zemích, měli bychom asi
vycházet ze zkušeností sousedů.
Pro novináře je jistě smutné konstatovat,
že další popis debaty nemá
smysl, neb události běží tak překotně,
že shrnutí myšlenek Sněmu
bude zřejmě starou vestou už zítra.
Nicméně, nesmírně potěšitelné
je, že poprvé od roku 1989 slyšela
rotunda Brněnských veletrhů fakta
ne příliš pokroucená, byť bolestná
a bilancující. Mnozí z těch, kteří
dříve nadšeně tleskali například
představě, že země bez ochrany
půdního fondu vydaná napospas
machinacím, a dnes žasnou nad
těžkopádným prosazováním trasování
dálnic a železnic, najednou
přímo vyzývají vládu k silovým,
nedemokratickým řešením.
Pan předseda vlády měl pravdu,
recese představuje betonovou zeď,
v níž se zrcadlíme. A není to hezký
pohled, i když se mnozí zřejmě
vidíme jako mladíci. Jan Baltus