Snahy o snížení odběrů ruské ropy vedou k hledání nových zdrojů a požadavkům na zvyšování těžby v ostatních částech světa. Ochota současných investorů však není moc velká a ani tam, kde vůle je, neporoste těžba dostatečně velkým tempem. Nezbude tedy než se i poněkud uskromnit.
Na začátku letošního roku začala Mezinárodní agentura pro energie (IEA) řešit „záhadu“: upozornila, že v zásobnících má svět uloženo nejméně této suroviny za posledních sedm let. A co víc, ve statistikách za předchozích rok chybělo 200 milionů barelů odpovídající zhruba dvoudenní světové spotřebě. Vysvětlení je prosté. Svět se evidentně dostal z útlumu vyvolaného covidovou pandemií a během roku 2021 spotřeboval každý den přes půl milionu barelů denně více, než analytici tušili. Nejspíše se jednalo o spotřebu v chudších zemích, které nemají tak dobré statistické úřady. V každém případě nešlo o příznivou zprávu. Situace v zásobování ropou byla už na začátku roku napjatější, než se většina trhu domnívala. Následující měsíce se pak okolnosti jen zhoršovaly a došlo k vyhrocení situace v zásobování. Státní embargo na ruskou ropu sice zavedly z důležitějších odběratelů pouze Spojené státy, ovšem důležitější je, že firmy se jí vyhýbají proaktivně a preventivně. Vliv „dobrovolného embarga“ se pokusila zmapovat banka J. P. Morgan. Podle jí analyzovaných předběžných údajů o objemech v březnu vypravené ruské ropy z černomořských přístavů vyráželo zhruba o milion barelů denně méně. O milion barelů denně poklesly rovněž odběry z Pobaltí a o 500 tisíc barelů denně z přístavů na Dálném východě. Navíc z oblasti Černého moře došlo k dalšímu snížení exportu o dalších 2,5 milionu barelů denně ve formě ropných produktů. Ruští producenti se tak potýkají s problémy s prodejem své ropy, přičemž ruská referenční uralská ropa je nabízena s rekordní slevou 20 USD oproti mezinárodní referenční hodnotě, zůstává však bez jakýchkoli nabídek. Přitom to není tak, že by ruskou ropu šlo jednoduše přesměrovat k jiným, méně vybíravým zákazníkům, například v Číně. K tomu chybí potřebná infrastruktura. „Bezprostřední nabídkový šok je tak velký, že se domníváme, že světové ceny musejí vzrůst na 120 dolarů za barel a zůstat na této úrovni po několik měsíců, aby motivovaly ke zničení poptávky, za předpokladu, že nedojde k okamžitému snížení objemu íránské ropy,“ uvedla v tiskové zprávě banky Natasha Kaněva, vedoucí oddělení globální komoditní strategie v J. P. Morgan. Připomínáme, že světová spotřeba je zhruba 100 milionů barelů denně. Z trhu v současné době zmizelo podle odhadů několik milionů barelů denně, tedy několik procent spotřeby. To je v případě tak důležité suroviny děsivě vysoké číslo. V roce 2008, kdy cena ropy dosáhla podobných hodnot jako dnes, byl výpadek v dodávkách také řádově v jednotkách procent (spíše vyšších jednotkách, dodejme). Ropy je tedy málo, i když ruská z trhu zatím nezmizela (a i to se může stát, samozřejmě). Kde vzít novou?
Jednička nemůže
Špatnou zprávou je, že největší světový producent nemá velké rezervy. Jedničkou v těžbě ropy jsou totiž v posledních letech Spojené státy. Záplava „břidličné“ ropy z amerických nalezišť byla v posledním desetiletí podle všeho hlavním důvodem, proč cena ropy byla tak nízká. Díky technologickému pokroku v hydraulickém štěpení (tzv. fracking) a horizontálním vrtání se Spojené státy v roce 2018 po více než 40 letech znovu vrátily na první místo v produkci ropy (a také zemního plynu) na světě. Ze zhruba 5 milionů barelů denně vystoupala tamní produkce na 13 milionů barelů denně v roce 2020. USA se tak z čistého dovozce staly významným exportérem. V současnosti je však situace na severoamerických nalezištích ne úplně radostná. Výkon v lednu 2020 dosahoval 11,6 milionu barelů denně, a je tedy stále pod dva roky starým maximem. Důvodem jsou především finance. Byť vztahy mezi Bidenovou administrativou a těžaři nejsou nijak vřelé, vláda USA těžbě nijak výrazně nebrání (počet vydaných povolení je vyšší než za D. Trumpa). Problém je spíše s akcionáři. Již 2× za poslední dekádu vzrostly ceny ropy natolik, že američtí těžaři spěšně investovali do rozvoje těžby. Když ceny rychle spadly, investoři nestačili sčítat ztráty. Vysoké ceny ropy tedy v USA vedly k vlně bankrotů. Zdaleka nejhorší situace nastala během pandemie v roce 2020. Počet společností v oboru se snížil z řádově stovek na desítky. Akcionáři tentokrát chtějí vydělat. Scott Sheffield, šéf společnosti Pioneer Natural Resources, přední společnosti v oboru těžby v břidlicích, v roce 2021 prohlásil, že žádná společnost nevyvrtá nový vrt, i kdyby cena ropy přesáhla 100 dolarů za barel. „Záplata americké břidlicové ropy je brzděna omezeními v dodavatelském řetězci a požadavky Wall Street, aby operátoři využili neočekávané ceny ropy k výplatě dividend místo vrtání dalších vrtů. Bude tedy trvat mnoho měsíců, než prudce zvýší produkci,“ řekl pro Financial Times. Sheffield svá varování v posledních dnech zopakoval. Podle něj se v USA výraznější nárůst produkce dá čekat za dva až tři roky, citovaly ho Financial Times 4. března. Odvětví chybí lidé i materiál. Těžba v břidlicích přitom vyžaduje neustále nové investice. Firmy musí každoročně provést stovky vrtů, jen aby udržely produkci na stejné úrovni. Břidlicové vrty bývají zpočátku vydatné, ale jejich produkce rychle klesá. Samozřejmě, vysoké ceny těžaře povzbudí. Už letos by se mohla dostat na úroveň před pandemií. V roce 2023 pak mohla stoupnout o dalších více než milion barelů denně, zhruba na 14 milionů barelů. (Rusko v lednu 2022 těžilo 11,3 milionu barelů za den, necelou polovinu, zhruba 5 milionů, vyváželo.)
Záchrana ze zálivu?
Mezinárodní agentura pro energie (IEA) na základě svých údajů odhaduje, že jedinou zemí, která má v tuto chvíli rychle dostupné volné kapacity, je Saúdská Arábie. Ta by mohla na trh uvolnit možná až kolem dvou milionů barelů denně. Spojené arabské emiráty pak možná kolem půl milionu barelů. Saúdská Arábie ovšem s uklidněním trhu nijak nespěchá. Když se 2. března sešlo plánované zasedání hlavních světových exportérů ropy OPEC, slovo Ukrajina se vůbec neozvalo. Exportérské země prostě odmítly reagovat na nové události. Země OPEC se shodly, že se budou držet původního plánu a k naplánovanému mírnému zvýšení produkce přikročí v dubnu. To mělo přitom činit poměrně zanedbatelných 400 tisíc barelů denně, tedy zhruba 0,4 % světové spotřeby. Pozitivnější zprávy přišly o týden později. Nejprve představitel irácké vlády řekl, že země je připravena zvýšit těžbu, pokud to budou kartel OPEC a jeho spojenci požadovat. Velvyslanec Spojených arabských emirátů následně ve Washingtonu prohlásil, že jeho země podporuje zvýšení těžby a bude se k němu snažit přesvědčit i ostatní země OPEC. Zatím ovšem není jasné, jak zbytek sdružení zareaguje. Zdrojem na trhu nové ropy by se mohl stát také Írán, ale vyžadovalo by to zrušení současných mezinárodních sankcí. Což by ovšem nepochybně snížilo ochotu ke spolupráci Saúdské Arábie, proto takové řešení nedává veliký smysl. Bidenova administrativa dále zahájila jednání o obnovení dovozu venezuelské ropy. Ovšem venezuelský těžební průmysl rozhodně není, co býval. Dobré krátkodobé řešení tedy vlastně neexistuje. Paradoxně přitom výhledy na letošní rok byly ještě nedávno poměrně růžové. Nedávno se totiž zdálo, že trh s ropou by se měl spíše stabilizovat. Jeden důvod byl i ten, že na trh se dostává postupně ropa z nových nalezišť, navíc ležících z podstatné části mimo země OPEC. Největší zásluhu na navýšení produkce má několik málo zemí, včetně jednoho naprostého ropného „nováčka“ (Guyany).
Staré i nové
Například v Norsku v posledních dvou desetiletích objemy vytěžené ropy pouze klesaly. V roce 2010 ovšem došlo k objevu, ze kterého se nakonec vyklubalo zřejmě největší ropné ložisko v Severním moři. Původně se odhadovalo, že těžba z něj by mohla dosáhnout až půl milionu barelů denně, jak ale přibývalo pozitivních výsledků geologických průzkumů, cíl se navýšil téměř na tři čtvrtě milionu barelů denně. V Brazílii se pomalu daří překonávat překážky spojené s využitím hlubokomořských ložisek krytých silnou solnou vrstvou (tzv. pre-salt). Vhodná naleziště leží několik set kilometrů od pobřeží pod 2 až 3 km vody, 1 až 3 km „skály“ a pak zhruba 2 km solných vrstev, které vznikly při odpařování mělkých obřích vodních ploch zrozených po rozdělení superkontinentu Gondwana na Afriku a Ameriku. Rozjezd těžby v Brazílii tedy trvá podstatně déle než v případě norském — a je v podstatě možný jen díky významnému pokroku v těžebních technologiích během posledních několika desetiletí. V Kanadě se podařilo konečně zprovoznit ropovod Enbridge Line 3. Ten vede z kanadské provincie Alberta do amerického státu Wisconsin. Od roku 2014 tak majitel, společnost Enbridge, žádal o povolení k dostavbě nového potrubí, které by umožnilo zvýšit množství přepravované ropy. Odhadované navýšení kanadské produkce mohlo být až o 10 %, tedy zhruba půl milionu barelů denně proti úrovni z roku 2018. Především ve státě Minnesota, přes který potrubí také vede, ovšem plán narazil na tvrdý odpor místních obyvatel a zájmových organizací. Obávali se především úniků ropy. Enbridge má na svědomí největší únik ropy z ropovodu: v roce 1991 právě v Minnesotě z jeho Line 3 uniklo 1,7 milionu barelů ropy. Dlouhé soudní pře skončily v září 2019. Na podzim roku 2021 pak začala společnost ropovod používat. Téměř „pohádkový“ je pak příběh Guyany, bývalé nizozemské a poté britské kolonie v Jižní Americe. V roce 1999 ovšem Jagdeova vláda podepsala smlouvu se společností ExxonMobil. Americká firma získala právo na průzkum v oblasti téměř 30 000 km2, která pokrývá významnou část výlučné ekonomické zóny Guyany. Poměrně dlouho se zdálo, že nešlo o nejlepší obchod a Exxon vycházel naprázdno. První objev přišel v květnu 2015 a dnes se odhaduje, že v „bloku“, který Exxon získal, by mohlo být celkem 10 miliard barelů těžitelné ropy. V roce 2020 těžba dosáhla kolem 100 barelů denně, v únoru 2022 pak měla po zprovoznění nové linky vyskočit na cca 340 tisíc barelů denně. Produkce by se měla výhledově zvýšit minimálně dvojnásobně. Státní rozpočet země, jejíž ministerstvo energetiky pracovalo ještě v roce 2018 s rozpočtem zhruba dvou milionů dolarů ročně, v roce 2021 získal z ropy cca 400 milionů dolarů. V roce 2025 by to mělo být možná více než 5 miliard (záležet bude i na ceně). HDP Guyany činí necelé 4 miliardy dolarů. A to ještě země neudělala nejlepší odhad. Guyana bude mít podle analytiků z prodané ropy zhruba 60 % zisku, světový průměr je dnes kolem 75 %.
Nebude to stačit
Nic z toho ovšem nemusí stačit. Šéf EIA Fatih Birol uvedl, že současná energetická krize se bude pravděpodobně prohlubovat. Navíc se v jednom důležitém ohledu liší od ropné krize v roce 1973, hrozí totiž nejen nedostatek ropy, ale také zemního plynu, který ovlivňuje dopravu a elektřinu. Navíc žijeme v jiné době. Svět je více propojen, takže narušení dodávek může mít větší dopady na globální trhy. V polovině března tak agentura doporučila 10 okamžitých kroků, které by státy mohly přijmout, aby šetřily ropou. Patří mezi ně například snížení rychlostních limitů, práce z domova až po tři dny v týdnu, či aby cestující, pokud je to možné, využívali vlaky místo letadel. Mezi doporučená opatření patří také neděle bez aut ve městech, sdílení dopravních prostředků a snížení jízdného ve veřejné dopravě. Pokud by vyspělé ekonomiky zavedly všech deset doporučení, mohly by podle agentury snížit poptávku po ropě o 2,7 milionu barelů denně. To je stejně jako odhadovaných 2,5 milionu barelů ruské ropy denně, které by měly v příštích měsících zmizet z globálních trhů, protože se jim kupující vyhýbají. Současný propad je sice vyšší (až 4,5 milionu barelů), ale dá se očekávat, že významná část ruské ropy si najde cestu na trhy, které vůči ní tak neochladnou. Příštích několik měsíců tedy patrně nebude jednoduchých. Kdo může alespoň krátkodobě ušetřit, vydělá nejspíše dvojnásob. /jj/
