Když se koncem minulého století masově přesouvaly výroby za levnější pracovaní silou do asijských zemí, šéfové firem i vlád se bili v prsa, že není důvod k obavám, protože technologický vývoj i pokrok zůstávají v USA a v zemích EU. Ignorovali při tom fakt, že třeba konkrétně čínské firmy si s patentovými právy nikdy příliš hlavu nelámaly a že firmy samy jim své know-how přesouváním výroby v podstatě předávají na zlatém podnose. Vidina obrovských trhů a zisků zkrátka zvítězila nad obezřetností, a nakonec prokázala i svou krátkozrakost. Jakmile se západní svět pustil do boje s klimatickými změnami, mnozí se opět nechávali hlasitě slyšet, že drastická opatření nejsou pro západní průmysl hrozbou ztráty konkurenceschopnosti, ale naopak příležitostí získat technologický náskok. A výsledek? Příležitosti se chytla opět Asie. Bez jejich fotovoltaických panelů, baterií, čipů ani surovin, na nichž je segment velmi závislý, se západní svět zkrátka neobejde. Nyní Evropa stojí před úplným zákazem spalovacích motorů a Asie si opět brousí zuby – na evropskými automobilkami opuštěné trhy i na evropský trh s elektromobily samotný. Vpád Ruska do Ukrajiny a následný raketový růst cen energií a surovin jasně potvrdil, nakolik je závislost na jiných trzích krátkozraká. O to více, pokud jde o země „méně přátelsky smýšlející“. Čína se zatím zdráhá otevřeně postavit na stranu Ruska, aby neztratila západní trhy, ale přiznejme si na rovinu, pokud bychom museli sáhnout k sankcím i vůči této zemi, ať už kvůli Ukrajině, nebo Tchaj-wanu, bolelo by nás to s vysokou pravděpodobností o hodně více než ji. A aby toho nebylo málo, tak jistou hrozbu teď pociťujeme i ze strany USA, protože i tato země se snaží zachránit pro ni podobně svízelnou situaci a zajímavými pobídkami láká technologické firmy. Pokud se tedy EU nepodaří se se svým zaoceánským partnerem rozumně dohodnout nebo neučiní adekvátní kroky, mohlo by se stát, že ztratí i firmy a projekty, o které se ještě může opřít. Evropa proto musí nejen investovat do ekologických projektů na ochranu klimatu a zlepšování životního prostředí, nýbrž i do moderních technologií, které tuto cestu nutně doprovázejí. Zároveň je nezbytné nastavit takové podmínky, aby tyto změny nepředstavovaly konkurenční znevýhodnění, ale aby naopak zvrátily dosavadní trend. Aby maximum klíčových technologií měla ve vlastních rukách a aby méně kvalitnější, neekologicky či neeticky vyráběné, a tedy i neférově levnější produkty neměly na evropský trh přístup a nepodrážely tuzemským firmám, potažmo ekonomikám, nohy. Ekologie není nepřítel, jde skutečně o příležitost, která nám může prospět nejen co do životního prostředí, ale i ekonomicky. Je ale potřeba se oprostit od fanatismu a nedostatečně či izolovaně promýšlených kroků. Pokud už v tomto nejsme ve fázi „pět po dvanácté“, tak určitě nemáme daleko „do dvanácté“. Další chyby si tak nemůžeme dovolit. /Ing. Michael Málek, šéfredaktor/
