Stroj nazvaný Atlas týmu AeroVelo totiž jako první překonal požadavky fi rmy Sikorsky, známého výrobce vrtulníků. Ta v roce 1980 vypsala soutěž se čtvrtmilionovou dotací, pro kterou stačí sestrojit helikoptéru, jež zvládne vertikálně vystoupat do výšky 3 m, udržet se minutu ve vzduchu a znovu přistát na stejném místě. Háček je v tom, že stroj musí být poháněn pouze silou posádky a nesmí být vybaven ani zařízením na skladování energie (baterií, setrvačníkem apod.). Může se to zdát triviální. Šlapací letadla se dokážou pohybovat na podstatně delší vzdálenosti (i přes 100 kilometrů). Vrtulník však musí zvednout svou vlastní hmotnost od země přímo. U člověkem poháněné helikoptéry se počítá, že je na vzlet zapotřebí zhruba třikrát až čtyřikrát více energie (podle konstrukce, míry využití aerodynamických efektů v blízkosti země atp.). To je problém, když výkon lidského motoru je omezený na zhruba polovinu koňské síly (u velmi trénovaných a nadaných jedinců o nějakou desetinku více).
TORONTO A MARYLAND O titul v poslední době usilovaly dva týmy. Blízko k němu měl stroj nazvaný Gamera (verze I a II) z univerzity v Marylandu. Nakonec se ovšem radovala kanadská konkurence, tedy tým AeroVelo, který se specializuje na extrémní šlapací stroje. Na svém kontě má například první lidskou silou poháněnou ornitoptéru (stroj pohybující se pohybem křídel jako ptáci) či rychlostní kapotovaná kola. Její stroj nazvaný Atlas začal vznikat před 18 měsíci díky podpoře fanoušků na internetu (tzv. komunitní fi nancování Kickstarter). Před devíti měsíci provedl první zkušební let a od té doby se ladil. Potíže byly například s přistáním, při kterém se dvakrát poměrně vážně poškodil. Při klesání došlo ke ztrátě vztlaku (efekt známý jako tzv. vírový prstenec), stroj dopadl tvrdě na zem a musel se upravovat. Díky různým úpravám se i přes tyto problémy podařilo Atlas během devíti měsíců vyladit natolik, že se 13. června vše podařilo. Byl to poslední den 5denního zkušebního programu. Tým už musel podle webu Popular Mechanics začít pomalu vyklízet testovací prostor, ale ještě stihl jeden let. Zhruba po 10 sekundách se stroj dostal nad hranici tří metrů. Pak se pilot a motor v jedné osobě Todd Reichert soustředil hlavně na přistání, při kterém byly ve dvou předchozích případech takové problémy. Ale podařilo se a stroj úspěšně přistál poté, co ve vzduchu strávil 64,11 sekundy. Dosáhl maximální výšky 3,3 metru a přistál jen 6,93 metru od místa, odkud vzlétl. Tým samozřejmě celý let pečlivě zdokumentoval a záznam poslal do American Helicopter Society, která posuzuje žádosti o Sikorskyho cenu. Jeho žádost byla shledána opodstatněnou, a 11. července tak byl tým AeroVelo prohlášen za výherce ceny vypsané před 33 lety. Nyní chce AeroVelo ještě zaslat informace do Paříže Mezinárodní letecké federaci (FAI), aby jim uznala jiné dva světové rekordy: zaprvé rekord v délce vznášení letounu poháněného lidskou silou a zároveň poněkud paradoxně také rekordní „dálkový přelet” ve stejné kategorii. Je to možné proto, že pro první světový rekord musí vrtulník během letu zůstat ve vytyčeném prostoru, tedy čtverci se stranou 20 metrů. Rekordní dálkový přelet dlouhý 6,39 metru se tak do něj snadno vejde. Video z letu si můžete prohlédnout na stránkách AeroVelo. Prvenství AeroVelo je trochu překvapivé, protože již jednou zmiňovaná Gamera z Marylandu k němu měla skutečně velmi blízko a navíc měla papírově větší i kvalifi kovanější tým. Gamera II také podnikla několik letů delších než 60 sekund. Nejdelší let byl delší než nakonec „vítězný” let Atlasu, a tak ve vytrvalostní kategorii dnes drží světový rekord tým z Marylandu. V šuplíku leží zatím neověřený rekord z letošního června: 74 sekund. Gamera II se také dostala do požadované výšky, ale nikdy se jí nepodařilo splnit všechny podmínky najednou.
JAK DOSTAT ČLOVĚKA DO VZDUCHU Když se podíváme na oba stroje, na pohled mají hodně společného, například rozměry. To je ovšem dané fyzikálně: je účinnější vytvořit vztlak pomalu se pohybujícími velkými rotory než malými. A tak si oba stroje na délku či „rozpětí” nezadají s malými dopravními letadly. Je samozřejmě nutné postavit takto ohromnou konstrukci z dostatečně lehkých materiálů, a proto oba stroje používají moderní lehké materiály (např. uhlíková vlákna). Oba týmy také v bohaté míře využívaly počítačových simulací proudění vzduchu kolem strojů, které jim do značné míry dopředu prozradily, že bude nejspíše možné zadání Sikorskyho ceny splnit, a umožnily optimalizovat návrhy. Společná je i základní čtyřrotorová koncepce, která dává stroji stabilitu. Přesto o prvenství zřejmě rozhodly (kromě štěstí) právě rozdíly v konstrukci. Důležité bylo například ovládání. Atlas od Aero- Velo má systém ovládání plošek na koncích rotoru. Pilot je může z řídítek nastavovat do různých poloh podle pokynů pomocníků na zemi kolem stroje, a tím korigovat jeho let. Gamera II byla nejprve v podstatě neovladatelná. Aby „lidský pohon” pracoval co nejvýkonněji a nejrovnoměrněji, šlapal nejen nohama, ale roztáčel převod i rukama. Člověk v sedle stroje tak dává asi o 20 procent vyšší výkon, ale nemá jak stroj ovládat. Proto při některých slibných letech, hlavně během sestupu, vyplouval z vytyčeného prostoru (čtverec o délce strany 10 metrů).