Práce novináře je nesmírně zajímavá, nicméně svým způsobem i velmi náročná. Už jenom proto, že na novináře se v podstatě denně valí obrovské množství informací, které musí, stejně jako moderní datová centra, uložit (aspoň dočasně), zpracovat (aspoň částečně), aplikovat na ně své znalosti a názory (aspoň do jisté míry) a předat je dál (aspoň ty nejdůležitější). Složitost tohoto úkolu pak roste exponenciálně s množstvím těchto informací, jejich protichůdností a časovým presem. Z tohoto pohledu jsou jedním z nejkritičtějších období právě veletrhy. Z hlediska budoucího vývoje situace v průmyslu a následných vlastních strategií má většina německých firem, zvláště těch velkých, poměrně jasno. Zákazníci žádají komplexní služby, proto je třeba se primárně věnovat automatizaci, digitalizaci a s ní souvisejícímu rozvoji komunikačních platforem a dalšímu rozšiřování zákaznických služeb. V zásadě stejný pohled na věc mají i japonské firmy, které jsou ve své podstatě tak trochu německé. Pak tady ale jsou jiné japonské firmy, které jsou naopak opravdu hodně japonské, a ty to mohou vidět i výrazně jinak – aspoň co se týče například automatizace. Středně velké výrobní firmy v Japonsku (řekněme do 70 zaměstnanců) automatizaci moc neřeší, protože jejich zaměstnanci nepotřebují si práci ulehčovat ani si ji ubírat. To je z jejich pohledu výsadou nás Evropanů. Když přijde větší zakázka, tak hold zůstanou v práci déle, nebo přijdou i o víkendu. To je sice pěkné, ale určitě to nebude fungovat ve firmách, ať jsou jakkoliv japonské, pokud budou dodávat například do automobilového průmyslu, kde jsou zakázky obrovské a tlak na rychlost a kvalitu ještě obrovštější. Taková firma se automatizovat musí, nicméně tradiční japonský imperativ – nepustím na trh nic, o čem si nejsem 100% jistý, že to dobře funguje a že tomu mohu dát doživotní záruku – tam najdeme vždy. Logicky tedy nebude v inovacích nikdy tak rychlá, jako ty německé, které jsou, řekněme, odvážnější. Na jiném okraji spektra stojí dodavatel strojů do automatizovaných linek, který má vyzkoušeno, že v jeho plně bezobslužném provozu dochází k poruše průměrně jednou za 10 měsíců. Potřebuje taková firma vzdálenou on-line prediktivní diagnostiku poruch, aby její servisní technici mohli trvale sledovat, jestli se neblíží porucha, aby mohli včas zasáhnout? Během prvních měsíců po kompletním seřízení linky zcela rozhodně ne. A tak to je se vším. Neexistuje žádné univerzální „tak to bude“ ani „tak je to správně“. My novináři máme velmi často tendence vydávat své vlastní domněnky a názory za pravdy. A také radit a věštit. Dejme si na to pozor. Každá z firem, se kterou hovoříme, žije ve svém vlastním světě a my bychom se měli snažit jim naslouchat a snažit se tyto různé světy co nejlépe pochopit. Jedině tak můžeme být jejich dobrým partnerem.
