Pravidelné podzimní semináře EGU k aktuálním otázkám české energetiky a teplárenství
se v Brně konají od roku 1997. Tamější diskuse se v průběhu uplynulých 13 ročníků
dotkla snad celého spektra vývoje a transformace domácí výrobní i distribuční báze
a jejich kooperací s cizinou. Ten letošní byl výjimkou. Namísto mnohomluvné charakteristiky
snad postačí jeho podtitul: „Příležitosti, výzvy a rizika české energetiky na
pozadí světové recese – jak teď a co dál?“
Letošní seminář, kterého se zúčastnilo na 370 expertů z praxe, probíhal
v 6 tematických sekcích:
l Energetika, politika, legislativa
l Současný trh s elektřinou
l Zajištění rovnováhy mezi nabídkou a poptávkou elektřiny a plynu,
regulační rámec
l Energetická politika ČR a zajištění bezpečnosti dodávek
l Finanční aspekty trhu s elektřinou a
l Možné směry dalšího vývoje trhu s elektřinou.
Slůvko krize zaznělo takřka v každém z 26 referátů. Samozřejmě,
nikdo nepropadl odzbrojující skepsi. Nikdo nezapochyboval o nutnosti
dalšího rozvoje českého energetického a teplárenského mixu.
Vystupující osobnosti ze světa vrcholné politiky, byznysu i výzkumu,
stejně jako přítomní zástupci z firem myslí a jednají prorůstově.
Českou energetiku a teplárenství, třebaže momentálně stůňou na řadu
krizových neduhů jako jejich partneři v EU27, nadále spatřují v celoevropském
kontextu.
Náš energetický mix je vyvážený a jeho stabilitu nám leckdy závidí
i mnohem větší a vyspělejší státy. Česká energetika a teplárenství jsou
provozně stabilizované a ČR momentálně patří k minimu produkčně
soběstačných ostrůvků v Evropě. Obě výstupní komodity (elektřinu
a teplo) dokonce exportuje. Kogenerace není u nás technickou raritou,
nýbrž integrální výrobní technologií, jejíž podíl v průběhu let stoupá.
Na druhé straně řečníci připomněli, že nežijeme v izolaci od okolního
světa. Recese zasáhla jak těžbu,
tak zpracování energetických a teplárenských
vstupů a promítá se (logicky)
do fungování i cen energetického
a teplárenského komplexu. Imperativ
bezpečnosti a spolehlivosti se skloňuje
snad ve všech pádech. Přesto
import některých zdrojů (zejména
ropy a zemního plynu) není v průběhu
roku stabilní a pouze naše síly
k nápravě citovaných disproporcí
nestačí.
Elektrárny a zvláště teplárny se
vinou zdražení produktů ocitly
v nezřídka složitých vztazích i se
svými zákazníky. S nabídkou úspornějších
lokálních minivýroben energie
a tepla vstoupily na trh nové
podnikatelské a lobbystické skupiny.
Rezultát? Odchod mnoha klientů od
spolehlivých velkovýrobců energie
a tepla, pokračující masa problémů
a potíží.
Všechny strany trojúhelníka (stát-banky-výroba) si uvědomují, že
ani v příští dekádě nelze ustoupit od požadavku na výstavbu nových
a na modernizaci a ekologizaci řady stávajících výrobních a distribučních
zdrojů. Jenže: investiční prostředí za krize znejistělo. Banky
nejsou (až na výjimky) vstřícné k velkým projektům a k úvěrům
s dlouhodobou splatností. Energetika přitom není primitivní pouťová
atrakce, u níž lze spočítat tržby na konci dne. Řada projektů (zejména
jaderných) vykazuje dlouhou dobu projekce, administrativně-organizační
přípravy, samotné výstavby i postupného náběhu a vylaďování.
S rozhodnutím váhají i četné podnikatelské subjekty. Podle některých
expertů i zástupců firem chybí aktuální progresivní energetická
koncepce státu. Jasná a srozumitelná pravidla hry, která budou platit
pro všechny a v delším časovém horizontu, než je kratičké čtyřleté
volební období. Politizace odvětví je mimo jakoukoliv diskusi.
S tím paradoxně kontrastuje nerozhodnost kompetentních orgánů, a to
i v tak bazálních otázkách, jako je kupř. prolomení nebo fixace těžebních
limitů u základní energetické suroviny této země - hnědého uhlí,
renesance jaderné energetiky, či další symbióza energetických, ekonomických
a ekologických aspektů v pokračujícím rozvoji českého
energetického a teplárenského komplexu.
Řada referentů i posluchačů by uvítala, aby české energetice a teplárenství
aktivněji napomáhala tuzemská vědecko-výzkumná fronta.
Vědecko-technický rozvoj v odvětví nesmí ustrnout. Každé zaostávání
by nás ve finále přišlo draho. Totéž platí pro cílevědomou výchovu
mladých energetických odborníků. Kdo si v příští dekádě nevytvoří
solidní bázi pro pokrytí svých energetických a teplárenských potřeb,
ten se na jejím konci dočká nejenom zvýšených výdajů, ale i hrozby
black-outů. Kvalitní energie a teplo se v Evropě stávají nejenom stále
dražším, ale i nedostupnějším artiklem. To si řada velkých hráčů na
tomto poli (naštěstí) uvědomuje. Letošní rok byl ve znamení dvou velkých
impulzů: smart-grids a smart-meteringu v celoevropském měřítku
a široce pojaté vědecko-technické a investiční iniciativy z pohledu lídra
českého energetického pelotonu ČEZ FUTUR/E/MOTION. Čas ukáže,
jak dalece a za jakých podmínek se je podaří realizovat.
Česká energetika je pevnou součástí evropského energetického
pelotonu. Jak už to ale v cyklistických závodech někdy bývá, kdosi
tempo určuje a jiný se rád veze. Šlápnout do pomyslných pedálů však
budeme muset všichni, krize-nekrize. A nevyřeší to sama o sobě jen
zvětšující se pyramida nových administrativních, legislativních a organizačních
problémů, které vygenerovaly tzv. liberalizační a klimatické
balíčky z Bruselu. Prostředek nelze zaměňovat za cíl ani v energetice
a v teplárenství. Nestačí toliko zvládnout
novou oborovou legislativu. Je to jen
jeden z mnoha nástrojů, aby celá Evropa
mohla úspěšně rozvinout svůj energetický
trh a stát se více konkurenceschopnou v globálním měřítku.
Někteří řečníci připomněli, že období recese může (paradoxně)
k řešení mnoha závažných problémů – přispět. Česká energetika
a teplárenství disponují potřebnými lidskými i technickými kapacitami.
V Brně se několikrát znovu demonstrovala vůle podnikatelských
subjektů problémy řešit a nikoliv je odkládat pro dosud anonymní
orgány a na období po příštích volbách. Velmi naléhavě argumentovaly
zejména na teplárenské firmy. V průběhu let 2010-12 jim vyprší řada
smluv na dodávku základní suroviny – hnědého uhlí. Za řečnickým
pultem i v kuloárech konference několikrát zazněly výzvy k odložení
růžových brýlí a k chladným technicko-ekonomickým kalkulacím.
Jedním z velkých hesel minulých let byl trvale udržitelný rozvoj.
Jeho naplnění bylo a je spjato s řadou nových technických i ekologických
aspektů dalšího vývoje české energetiky a teplárenství. Nikdo jej
nezpochybňuje ani v nynějších časech krize. Nikdo (ani v brněnské diskusi)
nedevalvuje správný požadavek na zdravé životní prostředí. Nebylo
možné přeslechnout také názory, že už dozrává doba pro seriózní analýzu
pozice a přínosu obnovitelných zdrojů. Jejich skutečný přínos pro
český energetický a teplárenský mix není všemocný, nýbrž jen doplňkový.
A na tomto holém faktu nic nezmění ani hlasité politické a mediální
kampaně. Třeba respektovat objektivní
reálie i přírodní, klimatické a agrární
možnosti této země. Energetická
hypertrofie OZE v podobě lisabonského
vzorce „20-20-20“ se stále více
ukazuje nad naše síly a možnosti. Stávající
boom české eoliky a fotovoltaiky
je nadále přiživován uměle (dotačně
i cenově), na rozdíl od obnovy a každodenního
fungování bazální energetiky
a teplárenství.
Řadu problémů v OZE si zatím ani
naléhavě neuvědomujeme. Kupříkladu
v komoditě biomasa. Existující
zpracovatelská báze pro tento surovinový
hit minulých let je impozantní.
Nemálo nových projektů je v různém
stupni rozestavěnosti. Odkud a čím je
ale budou jejich majitelé a provozovatelé
surovinově saturovat? Jak je
legislativně ošetřena řízená produkce
biomasy v této zemi? A za jaké ceny
bude v příštích létech k mání, budeli
k dispozici vůbec? Už dnes ji domácí spotřebitelé hledají složitě
a žádný teritoriálně i cenově dostupný velkoexportér biomasy se jim
nehlásí.
Ke svému morálnímu technickému dožití se blíží stovky kilometrů
sítí. Postavit nové je technicky triviální. Nikoliv absolvovat
zdlouhavá administrativní, právní, ekologická a finanční jednání před
samotnou stavbou. Navíc naše distribuční báze, dlouhá léta budovaná
pro dominující bazální energetiku a v převažujícím teritoriálním
profilu východ-západ, se musí co nejdříve připravit na vstup desítek
a stovek malých producentů a distributorů leckdy nevypočítatelné
větrné a solární energie. A také na nebezpečí krizových momentů ve
středoevropské sítí při tocích proudu sever-jih, zvláště z titulu masy
nárazově operujících severoněmeckých eolických zdrojů.
Českému průmyslu, dopravě i domácnostem se nezřídka vytýká
jejich energetická rozmařilost. Existují desítky statistických komparací,
kolik energie a tepla spotřebujeme na jednotku HDP, kolik jich
dosud zbytečně vyplýtváme a také tisíce plamenných výzev k úsporám
energie a tepla všeho druhu. Chovat se energeticky a teplárensky racionálně,
to mj. znamená nakládat s energií a teplem co nejšetrněji.
Nejenom s ohledem na finanční bilanci státu, či firmy, event. rodinné
peněženky. Ale i na naše zdraví a perspektivy budoucích generací,
které nemůže zadlužit za svou momentální energetickou rozhazovačnost.
Zároveň si třeba uvědomit, že úspory nejsou a nemohou
být samy o sobě cílem, ale znovu jen nástrojem pro lepší uspokojení
našich pracovních i životních potřeb. Šetřit musí nejenom konkrétní
rodina. Přemýšlet a jednat musí celá energetická a teplárenská sféra.
V diskusi zazněly dotazy k perspektivám dálkového vytápění početné
brněnské a českobudějovické aglomerace z blízkých jaderných
elektráren v Dukovanech a v Temelíně. Jak dlouho budeme odkládat
rekuperační a úsporné programy v energeticky supernáročných oborech
typu metalurgie, či výroba koksu? Kdy skončí v novinách „hrdá
hlášení“ o výstavbě další skládky komunálního odpadu a přibyde více
zpráv o projektech, výstavbě a spouštění ekologicky akceptovatelných
spaloven tohoto jen zdánlivého odpadu?
Každá krize má dvě mezní polohy: pocit promarněné minulé práce
a zároveň nutkání k novým úvahám, k novému úsilí. Z říjnového Brna
jsme odjížděli s řadou zajímavých podnětů a referátů, k nimž se
budeme na stránkách TT vracet. A také s nadějí, že česká energetika
překonala bod zlomu a znovu hledí do budoucna. Potřebuje reálnou
pomoc a podporu. Ze strany státu, bank, byznysu, vědy a výzkumu
i každého z nás. /bs/
