Ruský státní exportér plynu Gazprom ani do 10 let nedokáže nahradit propad odbytu, který mu způsobily okolnosti vyvolané ruskou vojenskou invazí na Ukrajinu. Vyplývá to z analýzy, kterou si nechalo na konci roku 2023 vypracovat vedení společnosti a kterou získali reportéři deníku Financial Times (FT).
Vývoz Gazpromu do Evropy se ještě v polovině příští dekády bude v průměru pohybovat kolem 50 až 75 miliard m3 ročně, uvádí analýza společnosti. To je méně než třetina předválečné úrovně. Během ní totiž průměrný vývoz činil zhruba 230 miliard m3 ročně. Dodejme, že v roce 2023 činil export Gazpromu do Evropy 22 miliard m3 plynu a po vypršení letošní dohody o překládce s Ukrajinou na konci roku tato hodnota pravděpodobně ještě poklesne. Analýza je „jedním z nejotevřenějších přiznání“, že sankce v reakci na vojenskou invazi státního exportéra i ruský energetický sektor poškodily, píše FT. „Hlavními důsledky sankcí pro Gazprom a energetický průmysl je snížení objemu vývozu, který se na úroveň roku 2020 vrátí nejdříve v roce 2035,“ napsali autoři dokumentu. Evropský trh ovšem stále ještě není pro ruský plyn uzavřen zcela. Agentura Reuters s odkazem na své výpočty uvedla, že například v květnu 2024 Rusko zvýšilo průměrný denní vývoz plynu potrubím do Evropy meziročně o 39 %. Proti dubnu nárůst činí 7,3 %. Celkem Gazprom za prvních pět měsíců letošního roku do Evropy vyvezl 13 miliard m3 této suroviny. Pro srovnání, Česká republika v roce 2021 dovezla v součtu zhruba 9,4 miliardy m3 zemního plynu, v roce 2023 7,1 miliardy m3. Dokument také zdůrazňuje, že sankce odřízly ruský energetický průmysl od klíčových technologií, jako jsou například turbíny, které pomáhají přepravovat plyn potrubím. Jako problém se ukazuje i nedostatek náhradních dílů a odborné způsobilosti k jejich opravě. Podle analýzy až 75 % dílů pro turbíny pochází ze západních zemí. Podle ruského ministerstva energetiky budou tamní firmy schopny opravovat turbíny vyrobené v USA až příští rok.
Těžká čínská cesta
Gazprom věří, že se mu podaří významnou část ztracených trhů v Evropě nahradit v Číně. Klíčovou roli v tom má hrát nový plynovod „Síla Sibiře 2“ (Power of Siberia). Ovšem jeho kapacita bude pouze 50 miliard m3 ročně. Ještě větším problémem je, že Peking je ochoten platit jen výrazně nižší cenu než evropští odběratelé. Obě strany se tak nedokázaly zatím dohodnout na dokončení výstavby plynovodu. Rusko podle zdrojů Financial Times považuje cenové požadavky Pekingu za nepřiměřené. Čína požaduje, aby se cena, kterou bude za plyn z nového plynovodu platit, nacházela v blízkosti silně dotovaných cen plynu na domácím trhu v Rusku. Údajně je navíc ochotna se smluvně zavázat k nákupu objemů odpovídajícím jen zlomkům kapacity plynovodu. Poslední jednání tak v mnohém pokračují v tradici předchozích čínsko- ruských energetických vztahů, ve kterých obě strany hledají společnou řeč jen poměrně obtížně. Bývalý šéf čínského Národního energetického úřadu Čang Kuo-pao v roce 2006 v obsáhlém rozhovoru pro ruská média řekl, že čínsko-ruské projekty postupují tempem „jeden krok kupředu a dva zpět“. Posteskl si, že i když Rusko říká, že má zájem o vývoz zemního plynu do Číny, ve skutečnosti ale nebylo dosaženo žádného pokroku. Stěžoval si také, že byť Čína dala najevo ochotu investovat do rozvoje ruských ropných zásob, Rusko jí nedovolilo koupit ani malou, málo známou ropnou společnost. Rusko prostě nebylo ochotno svého lidnatého souseda v klíčovém sektoru nechat investovat. Čínsko-ruské energetické vztahy přitom prohloubilo uvalení sankcí na Rusko v roce 2014, tedy po obsazení Krymu. Čína dokázala nahradit ztracený kapitál ze Západu a sama získala kontrakty v Rusku při stavbě a rozvoji nutné infrastruktury, ale také hlavně přístup k důležitým surovinám. Sankce rovněž usnadnily uzavření 20letých jednání o výstavbě plynovodu Power of Siberia. Projekt měl od začátku jasnou logiku. Rusko si chtělo zajistit jiné odběratele než Evropu, kde byl růst poptávky po plynu pomalý. V Číně bylo využití plynu dlouhodobě nízké, ve 21. století však začalo růst (a ještě stoupat nepochybně bude). Ruský zemní plyn by navíc podpořil boj Pekingu proti znečištění ovzduší. Navzdory těmto přesvědčivým důvodům ale ani nespočet vrcholných setkání čínských a ruských představitelů až do roku 2014 k ničemu nevedl. Hlavní překážkou v uzavření dohody zůstávaly neshody ohledně výchozí ceny za dodávky plynu — tak jako dnes. V roce 2014 se situace rychle změnila. Dne 21. května 2014 Čína a Rusko uzavřely dohodu o nákupu a prodeji 38 miliard m3 ruského zemního plynu do Číny ročně po dobu 20 let, jehož celková hodnota byla odhadnuta na 400 miliard dolarů. Plynovod byl spuštěn koncem roku 2019. Jeho maximální přepravní kapacity mělo být podle původních plánů dosaženo v roce 2025, kdy Ruskem postupně navyšované dodávky do Číny měly dosáhnout zmíněné kapacity plynu ročně. V roce 2023 přitom objem přepraveného plynu dosahoval zhruba 23 miliard m3.
Kdo spěchá, kdo ne
Obě strany ovšem mají různé zájmy i dnes, a proto stavba nepokračuje maximálním tempem. Zdržení je dnes ale spíše na čínské straně. Čína v případě „Síly Sibiře 2“ může čekat, protože plyn nepotřebuje hned. Vlastně ho nebude potřebovat patrně dříve než v polovině 30. let tohoto století. Prognózy bilance zemního plynu v Číně naznačují, že celkový dovoz do roku 2030 dosáhne přibližně 250 miliard m3 (z necelých 170 miliard m3 v roce 2023), což lze z velké části (nebo zcela) pokrýt již nasmlouvanými dodávkami. Projekce však také ukazují, že do roku 2040 bude v čínském dovozním portfoliu s největší pravděpodobností prostor pro „Sílu Sibiře 2“. V tomto roce by se čínský dovoz plynu mohl přiblížit (nebo překročit) 300 miliard m3, přičemž stávající kontrakty by pokryly pouze 150 miliard m3, uvedla nedávno analýza provedená týmem z Univesity of Columbia. Zatím ale může Peking využívat rozestavěného plynovodu podle svých potřeb. Dodavatelům LNG dává najevo, že výhledově je může nahradit a Rusku zároveň ukazovat, kdo je v silnějším postavení. Pokud bude Čína v projektu pokračovat, bude se snažit zajistit si nižší cenu než v případě první „Síly Sibiře“. Má totiž silnější vyjednávací pozici než v roce 2014. Čínské celní údaje za období od prosince 2019 do prosince 2021 přitom ukazují, že už plyn dodávaný plynovodem „Síla Sibiře 1“ byl levnější než ostatní čínský dovoz plynu z plynovodů a LNG. Ruské straně pochopitelně jde také o finanční stránku věci, ale významnou roli v současné situaci hraje nepochybně i geopolitický zřetel. Moskva považuje plyn za silný nástroj při jednání s partnery v celé Eurasii. Až do roku 2010 byl plyn v postsovětském prostoru hojně využíván jako „geopolitická měna“: Rusko nabízelo plyn za nižší než tržní ceny výměnou za politickou spolupráci nebo za kontrolu nad kritickou energetickou infrastrukturou. Podobná úvaha je pravděpodobně ve hře i v případě „Síly Sibiře 2“. Prodejem velkých objemů levného plynu Číně může Rusko potenciálně zapojit Peking do užšího geopolitického spojenectví. Jak jsme ale již uváděli, vyjednávací síla Ruska s Čínou je mnohem slabší, než tomu bylo v předchozích desetiletích v případě jeho bývalých satelitních států. Úspěch by byl pro Moskvu ovšem cenný. Kdyby dokázala během probíhající agrese vůči Ukrajině přesvědčit Čínu, aby se zavázala k tak velkému projektu, znamenalo by to geopolitický triumf. Západu a globálnímu Jihu by Kreml ukázal, že je schopen prohloubit své energetické vztahy s Pekingem navzdory značné mezinárodní izolaci. Své zájmy má pochopitelně i samotný Gazprom, v současné době společnost s monopolem na vývoz ruského plynu plynovody. V roce 2023 se Gazpromu propadly příjmy z prodeje plynu, což vedlo k ohromující čisté ztrátě 6,8 miliardy dolarů — první roční ztrátě společnosti od roku 1999. Navrch ke svým současným finančním potížím nemá společnost kromě „Síly Sibiře 2“ a zastaveného LNG terminálu v Baltském moři v plánu žádné velké infrastrukturní projekty. Projekt „Síla Sibiře 2“ proto představuje pro Gazprom existenční úkol. Jeho dokončením může potvrdit svou roli ruského plynárenského šampiona. Pokud se mu to nepodaří, může to ohrozit samotnou existenci společnosti. V Rusku se najde vícero skupin s politickými konexemi, které by uvítaly možnost podílet se na rozdělení majetku obří firmy.
Rusku ovšem kolaps nehrozí
Pro úplnost dodejme, že celková situace ruského exportního sektoru — a to znamená téměř výhradně energií — není tak špatná jako situace Gazpromu. Kreml se na agresi vůči Ukrajině připravoval dlouhodobě a vybudoval si značné rezervy. V průběhu roku 2022 pak těžil ruský rozpočet z vysokých cen klíčových exportů, včetně ropy a zemního plynu. Navzdory válečným výdajům a hospodářské recesi zakončilo Rusko rok s deficitem pouze kolem 2 % HDP. Na začátku roku 2023 se zdálo, že situace se mění, když energetické sankce začaly dopadat na příjmy a deficit se rychle rozšiřoval. Nicméně několik faktorů vedlo k výraznému zlepšení: vyšší globální ceny ropy, rostoucí schopnost Ruska obcházet cenové stropy na ropu stanovené zeměmi G7, slabší rubl, hospodářské oživení, které vedlo k nárůstu příjmů mimo ropu a plyn. Svou roli sehrála také relativní zdrženlivost ve výdajích. Nakonec se celoroční deficit pro rok 2023 ustálil opět kolem 2 % HDP, což bylo blízko původnímu rozpočtovému cíli. Důležité je, že vláda byla kvůli překročení příjmových očekávání schopna utratit o 10 % více, než plánovala. To vše ukazuje na schopnost ruské ekonomiky přizpůsobit se sankcím a pokračovat ve financování válečných aktivit navzdory mezinárodnímu tlaku. Přičemž hlavním zdrojem příjmů zůstávají exporty energií, které hrají klíčovou roli v udržování ekonomické stability a umožňují Rusku financovat jeho válku vůči Ukrajině. I proto se sankce západních zemí vůči Rusku budou v příštích týdnech nadále rozšiřovat. Evropská komise například připravuje nový balíček opatření, který by se měl zaměřit i na překládky ruského LNG. Opatření by mělo zdražit dopravu zkapalněného plynu pro ruské společnosti, nemělo by ovšem vést ke sníženu celkového objemu obchodovaného plynu, a nemělo by tedy významně ovlivnit globální trh s LNG. /jj/