Mario Draghi, bývalý prezident Evropské centrální banky, představil v pondělí 9. září očekávanou zprávu, ve které vypracoval vizi budoucnosti evropské konkurenceschopnosti. Závěry Draghiho zprávy adresované Evropské komisi jsou varovné: „Pokud se Evropská unie rychle nevzchopí, radikálně nezmění pravidla svého fungování, nerozhodne se masově investovat, nezvýší produktivitu a neobnoví tak hospodářský růst, čeká ji tváří v tvář světové konkurenci úpadek se všemi důsledky pro její blahobyt, ba existenci,“ varoval Mario Draghi, italský expremiér a dlouholetý prezident Evropské centrální banky. „Poprvé od studené války se musíme obávat o své přežití. Doufám, že najdeme jednotná řešení,“ uvedl dne 9. září při prezentaci 380stránkové zprávy. Vládám „sedmadvacítky“ a institucím EU předložil 170 doporučení, jak se černému scénáři vyhnout. Jde ovšem pouze o doporučení, na rozdíl od roku 2008, kdy Draghi svým rozhodným postojem v čele Evropské centrální banky pomohl zklidnit trhy. V roce 2024 však už nemá žádné reálné pravomoci, aby doporučení mohl představit v praxi. Zprávě se dostalo jistě více pozornosti než o několik měsíců starší zprávě jiného italského expremiéra Enrica Letta, informující rovněž o nepříliš dobrém fungování vnitřního trhu; jinak je ale velmi pravděpodobné, že převádění do praxe bude stejně liknavé. Lettova zpráva po půl roce nevedla k žádným změnám a je otázkou, zda vůbec někdy povede. Vraťme se ovšem k Draghiho materiálu. Zpráva se věnuje celkové analýze evropské ekonomiky i jejím jednotlivým aspektům, energetika v ní má ovšem klíčové postavení. Dokument upozorňuje na tři hlavní výzvy: urychlení inovací, zvládnutí geopolitické nestability a snížení cen energií. Draghi varuje, že není dlouhodobě udržitelné, aby ceny elektřiny pro průmyslové podniky byly v zemích EU o 150 % vyšší než ve Spojených státech a v Číně. Zemní plyn je dokonce 4× dražší než na severoamerickém trhu (proti Asii v tomto případě rozdíl není veliký, ale to je jen malá útěcha). Z pohledu klimatické a energetické politiky jde o klíčovou analýzu, a to nejen co se týče dopadu cen energií na konkurenceschopnost, ale také možností dosažení klimatických cílů bez ztrátu schopnosti udržet globální význam a postavení Evropy.
Uhlíkový problém
Energetika je pro evropskou konkurenceschopnost zásadním faktorem. Výdaje na ni a na dekarbonizaci hrají klíčovou roli v konkurenceschopnosti evropských průmyslových odvětví. Draghi ve zprávě upozorňuje na to, že náklady na uhlík zvyšují ceny v energeticky náročných odvětvích, která potřebují investovat významné prostředky do dekarbonizace. EU pro tyto investice ovšem stále nemá jasný obchodní model. Takzvané „zelené“ technologie mají vysoké počáteční a provozní náklady, zvláště kvůli drahým energiím a palivům, jako je čistý vodík, a jejich technologický rozvoj není vždy dostatečný. Energeticky náročné průmysly s dlouhou životností technologií (30—40 let) potřebují stabilní politiku a regulace pro zmírnění investičních rizik. Text zprávy také poukazuje na výrazně slabší finanční podporu v EU. Což se může zdát vnějším pozorovatelům podivné, například ve světle podpory fotovoltaiky v ČR v minulosti. Pravdou ovšem je, že v porovnání s americkým zákonem o snižování inflace (IRA) a Čínou, které poskytují významné granty, daňové úlevy a dotace klíčovým odvětvím, není výše podpory v Evropě nijak vysoká. A k tomu ještě přibývá starý známý problém složitější regulace ve srovnání s jinými částmi světa. Nesoulad různých pravidel a regulací v různých zemích „jednotného trhu“ je jedním z velkých Draghiho témat.
Co dělat
Draghi přichází s několika konkrétními návrhy, které by měly snížit konečnou cenu energií pro spotřebitele a zároveň umožnit dekarbonizaci, kterou vysoké ceny brzdí. Co se týče vysokých cen energií u plynu, navrhuje postupný odklon od spotových trhů, zvyšování vyjednávací síly EU a posilování dlouhodobých smluv i společných nákupů. Doporučuje rovněž rozvíjet strategické dovozní infrastruktury a zlepšit koordinaci skladování napříč Evropou. Zároveň je potřeba omezit spekulativní chování prostřednictvím finančních limitů a pravidel obchodování v EU. Dlouhodobým cílem je dekarbonizace průmyslu pomocí vodíku a obnovitelných plynů a zajistit, aby ceny plynu lépe odrážely podmínky nákupu, a usnadnit průmyslu přístup ke konkurenceschopným zdrojům energie. U elektřiny navrhuje využití dlouhodobých dohod o nákupu elektřiny (PPA) a podpory ve formě rozdílových smluv (CFD — contracts for difference). Cílem je zjednodušit administrativní a povolovací procesy a zrychlit rozvoj obnovitelných zdrojů, modernizovat sítě a investovat do jejich rozšíření, aby se předešlo úzkým místům při elektrifikaci ekonomiky. Je třeba oddělit ceny obnovitelných zdrojů a jaderné energie od fosilních paliv pomocí dlouhodobých smluv, podpořit vlastní výrobu energie u energeticky náročných uživatelů a podpořit i průmyslové uživatele pomocí PPA [power purchase agreement — dohoda o dodávce elektřiny mezi spotřebitelem a konkrétním výrobním zdrojem obnovitelné elektřiny — pozn. red.]. Důraz je kladen na systémovou integraci, skladování a flexibilitu poptávky, udržení jaderné energie a rozvoj nových jaderných zdrojů. Rovněž je důležité podporovat technologie pro zachycování, využívání a ukládání uhlíku (CCUS — carbon capture, utilisation and storage) a zajistit přístup průmyslu ke konkurenceschopným zdrojům energie v EU. Financování dekarbonizace by mělo být posíleno využitím příjmů z povolenek ETS (emissions trading system). Je potřeba harmonizovat přidělování dotací a zavést společné nástroje napříč EU. Navrhuje rovněž zlepšení mechanismu a fungování tzv. uhlíkového dovozního cla (CBAM — carbon border adjustment mechanism), případně odložení snížení volných povolenek ETS, což bude pro průmysl rovněž klíčové. Podpora poptávky po ekologických produktech může být podpořena zavedením standardizovaných nízkouhlíkových kritérií pro veřejné zakázky. EU by měla také zlepšit recyklaci surovin, podpořit oběhovou ekonomiku a zajistit efektivní obchodní dohody. Pro rozvoj čistých technologií je klíčová rychlá implementace Net-Zero Industry Act (NZIA). Ve veřejných zakázkách a financování by měly být stanoveny kvóty pro udržitelné produkty vyráběné v EU. Je nutné usnadnit přístup k evropským fondům, zvýšit financování a podporovat provozní náklady. Důraz je na přilákání soukromého kapitálu a růstového financování. Čisté technologie mají být prioritou v rámci výzkumu a inovací EU, s novými programy pro konkurenceschopnost. Je třeba diverzifikovat surovinové zdroje, chránit duševní vlastnictví, sjednotit kvalifikaci pracovní síly a posílit spolupráci mezi EU, průmyslem a výzkumnými centry. Podle zprávy by EU měla zvýšit koordinaci mezi politikami v oblastech energetiky, klimatu a obchodu, zajistit konkurenceschopné dodávky zemního plynu, nízkouhlíkové elektřiny a čistého vodíku během přechodného období. Draghi proto žádá, aby EU rychle vypracovala plán, jak výhody dekarbonizace promítnout do podmínek pro konečné uživatele, což by povzbudilo produktivitu a růst. Draghi také upozorňuje na nutnost zjednodušit povolovací procesy, snížit byrokracii a regulační zátěž, a zároveň rozvíjet finanční řešení pro energeticky náročná odvětví, včetně zlepšení podmínek financování. Což není vůbec nový požadavek, pochopitelně, ten se ovšem v praxi opravdu nedaří realizovat.
Inovace a kapitálový trh
Krátce zmiňme i další aspekty. Draghimu velmi leží na srdci neschopnost EU, tedy jejích členských států, držet krok s USA v oblasti inovací. Evropské firmy vydaly v roce 2021 na výzkum a vývoj o 270 miliard eur méně než americké. Hlavními investory v EU jsou automobilky, zatímco ve Spojených státech jsou to dnes výlučně firmy zaměřené na vyspělé technologie. Celá třetina úspěšných startupů (tzv. jednorožců) opouští EU a končí v USA. Draghi navrhuje radikální zvýšení investic v rámci Evropy, aby se starý kontinent globálně prosadil v oborech jako čisté technologie či biotechnologie a využil robustních výsledků ze základního výzkumu v komerční sféře. Tyto investice jsou obrovské a z historického hlediska bezprecedentní. Investiční potřeby EU ve výši 750 až 800 miliard eur ročně odpovídají 4,4— 4,7 % hrubého domácího produktu EU (na úrovni roku 2023). Pro srovnání, investice v rámci Marshallova plánu v letech 1948—1952 činily 1—2 % HDP. Staronová předsedkyně Evropské komise Von der Leyenová ve svých plánech pro současnou Evropskou komisi na léta 2024—2029 uvedla, že bude čerpat z Draghiho zprávy při navrhování nového plánu pro udržitelnou prosperitu a konkurenceschopnost Evropy, a je možné, že z ní bude čerpat i v avizované dohodě o čistém průmyslu. Takovéto masivní zvýšení investic v Evropské unii by vyžadovalo, aby jejich podíl na HDP vzrostl ze současných 22 na přibližně 27 %, což by zvrátilo několik desetiletí trvající pokles ve většině velkých ekonomik.
Kde na to vzít
Draghi navrhuje například prodloužit splatnost dluhu ve výši 350 miliard eur, které si Evropská unie jako celek vůbec poprvé vzala během pandemie. Společný dluh během pandemie byl nicméně vydán jako jednorázová záležitost, a s touto podmínkou emisi povolil německý ústavní soud. Však také německý ministr financí Christian Lindner doslova během pár hodin po zveřejnění Draghiho návrhu vystoupil s prohlášením, že takové řešení je pro německou vládu nepřijatelné. Kde na to tedy vzít? Částečně změnou priorit. Zpráva například kritizuje obří eurofondy na podporu chudších zemí, ze kterých v posledních desetiletích Česká republika a další východoevropské země čerpaly ve velkém, ale bez významných ekonomických výsledků. Draghi by místo toho prostředky raději nasměroval do inovací, digitalizace a nového průmyslu. Další důležitou cestou, jak sebrat nové prost ředky na invest ice do evropské ekonomiky, je podle Draghiho konečně rozhýbat kapitálový trh na starém kontinentě. Burzy totiž neplní svou roli v podpoře rozvíjejících se firem nejen v Česku, ale ani z pohledu celé Evropské unie. Silně regulované banky v tomto ohledu nedokážou suplovat — a ani by neměly, jak uvádí zpráva. Dodejme, že uvolnění pravidel kapitálového trhu by (nejen) podle Draghiho mohlo v důsledku pomoci snížit tlak na důchodový systém. /jj/
