S architektem mezi mrakodrapy

V centru jiných amerických velkoměst najdete snad starší, snad dekorativnější nebo snad vyšší stavby, ale v L os Angeles se můžete pokochat některými opravdu zajímavými architektonickými řešeními. O komentář jsem požádal úspěšného českého architekta Michala Sedláčka (nar. 1963), který není v žádném příbuzeneckém vztahu s autorem této causerie. Vystudoval Fakultu architektury VUT v Brně a Akademii výtvarných umění v Praze. Krátce po pádu komunismu odjel na zkušenou do Spojených států. Poměrně brzy jej do svého týmu architektů nepřijal nikdo menší, než guru Frank Gehry. A právě tento hvězdný architekt-vizionář je autorem několika vynikajících staveb v Los Angeles. Nutno dodat, že u Gehryho pracoval Michal Sedláček osm a půl roku a potom se osamostatnil. Spolu s několika kolegy založil vlastní architektonický tým, který je nyní organizačně propojen se společností Aedas, jež působí po celém světě. Jeho oficiální titul zní: Aedas LA Managing Partner. Symbol města Tak jako má Praha Hradčany. Paříž Eiffelovku, Sydney operu, má Los Angeles ve svém centru koncertní palác Walt Disney Concert Hall. Los Angeles nemá žádnou výraznou dominantu. Zadání městské rady byla proto jednoznačná – dodat centru duši a oživit turistický ruch. Úkol se plnil 16 let. Stál dvakrát víc, než se původně plánovalo, ale od roku 2003 platí za múzickou atrakci. Sám autor prohlásil, že se pokusil spoutat chaos a začlenit jej do městského provozu. Walt Disney Concert Hall připomíná rozevláté plachty z nerezavějící ocele třpytící se v sálavém kalifornském slunci na břehu Pacifiku. Otcem projektu je Frank O. Gehry, který je spoluautorem Tančícího domu v Praze. Žije v L.A., a proto si dal obzvlášť záležet. Popustil fantazii křídla a přitom neodsunul funkčnost do pozadí. Původně se mělo sice stavět z vápence, ale nakonec si investor (po zhlédnutí Gehryho projektu Guggenheimova muzea v Bilbau) vymohl ocelový povrch. Nějaký čas to vypadalo, že se projekt nedokončí. Lilian Disneyová, vdova po nezapomenutelném kreslíři a filmaři, věnovala na výstavbu 50 milionů dolarů, ale to bylo málo. Potom se bouřil orchestr, pak nastalo zemětřesení, rasové nepokoje a nedostatek financí. Až v roce 1997 se našli další mecenáši a dílo v hodnotě 274 milionů dolarů mohlo být dokončeno. Paní Lilian, mimochodem velká milovnice květin, se sice slavnostního otevření nedožila, ale na její počest jsou sedadla potažena látkou s květinovým vzorem. Super stavba přijata s nadšením Jak byl přijat Gehryho koncept laickou a jak odbornou veřejností?, ptám se a Michal Sedláček odpovídá: „Super! Disney Concert Hall se stala symbolem Los Angeles a koncerty jsou vyprodány. Ovšem hala nemá žádnou spojitost s Disney Corporation. Celý projekt byl financován soukromými dárci. Hlavním důvodem pro její výstavbu byl smutný fakt, že stávající koncertní síň (Dorothy Chandler Pavilion) měla strašnou akustiku.“ Plocha nového komplexu činí 18 500 m2 a zahrnuje koncertní sál s 2265 místy, ale i menší sály pro jazz, divadlo atd. Hlavním prvkem koncertního sálu, jemuž vévodí fenomenální varhany s 9000 kovovými píšťalami připomínajícími trs trávy (někdo říká hromadu tramů), je světlé jedlove dřevo. Řešení je velice působivé a navíc přispívá k nebývalé akustické kvalitě. To se píše všude a z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že je to pravda. A proto se dále ptám: Co je při hledání architektonické podoby koncertního sálu nejdůležitější? „Akustika. To byl jeden z mých úkolů. Na ni jsem spolupracoval s japonským akustikem. Jmenuje se Yasu Toyota a je z firmy Nagata Acoustics. Původní návrh pocházel z roku 1987, kdy Gehry vyhrál soutěž. Stavět se začalo v roce 1992, ale do roku 1996 se postavila jenom podzemni garáž. O dva roky se projekt vzkřísil a začali jsme zpracovávat interiér sálu z hlediska akustiky. Pan Toyota mezi lety 92 a 98 dokončil pár koncertních sálů a „objevil“ pár dalších akustických triků. Takže jsme s Toyotou měnili úhly a zakřiveni panelů, měnili odrazovost čili absorbci panelů. Některé jsou z akustických důvodů totiž perforované, jiné jsou plné. Byly to menší změny, ale vyžadovaly předělání spousty detailů. Navíc chtěl klient víc sedadel, ale to by bylo na úkor akustické kvality sálu.“ Vaším dalším vkladem do koncertního paláce Walta Disneye jsou i sloupy ve vstupní části a také řešení malého divadla. S jak velkou vlastní invencí vám Gehry dovolil přijít? „Frank je skutečným autorem všech projektů. To neznamená, ze nakreslí nebo postaví model každého detailu, ale dohlíží na všechno – od původní myšlenky až po poslední detail. Frank je geniální v tom, ze dokáže během návrhu a stavby projektu udělat minimum kompromisů.“. Krabice, ale přitažlivá Nejlepší pohled na střed Los Angeles se mi nabídl z ochozu věže radnice, která byla dokončena v roce 1928. Z výšky 138 metrů si člověk nepřipadl vůči mrakodrapům nepatrný. Naopak, některé budovy získaly jiný rozměr. S nadhledem jsem proto mohl kritizovat budovu Caltrans (California Department of Transportation), čili Kalifornského ministerstva dopravy a Dopravního podniku města Los Angeles z roku 2004. Připomínala mi ekonomicky výhodnou krabici, v níž je co nejvíc kanceláří. Ale to je jen můj laický, tedy povrchní dojem. A co říká architekt Michal Sedláček? „Ta budova patří k nejvýznamnějším ve městě. Má hodně oken, což hezky ukazuje podvečerní snímek, ale ta jsou během dne schovaná za perforovaný kovový rastr, jež chrání místnosti před prudkým sluncem. To byl jeden z důvodů, proč budova získala vysoké ekologické ocenění LEED Gold. Je to dobrá stavba.“ Můžeme doplnit, že si vyžádala náklady ve výši 165 milionů dolarů. Budova obsahuje 716 200 metrů čtverečních kancelářských ploch a podzemní parkoviště pro 1142 vozidel. Nejen za tento futuristický a ekologický projekt, ale za své celoživotní dílo získal architekt Thom Mayne v roce 2005 prestižní Pritzkerovu cenu. Zakladatel ateliéru Morphosis si totiž svým specifickým přístupem k projektování získal ve světě značné uznání. Mayne vystudoval University of SouthCalifornia, vyučoval na Pomona College, odkud byl později společně s ředitelem a dalšími několika kolegy vyhozen. Thom Mayne tedy nabídl radikálně odlišnou alternativu k tradičnímu vzdělávacímu systému a s kolegy založil vlastní školu, na kterou přetáhl čtyřicet studentů z Pomony. Tak vznikl Southern Californian Institute for Architecture (SCI-Arc). „V roce 1979 jsem se vrátil z ročního pobytu na Harvardu do L.A. a najednou se mi hrnuly zakázky. Uvědomil jsem si, jak výjimečné je L.A. z hlediska realizací – Gehry právě dokončil svůj dům – a také to, že architektonická scéna L.A. začíná být zajímavá celosvětově,“ řekl novinářům. Dokladem jeho slov je i jeho ministerská budova. Jak se píše v odborném tisku, idea projektu daleko přesahuje funkcionalistické pojetí architektury. Cílem totiž není jen zabalit potřebnou podlažní plochu do zajímavého kabátu, ale obrazně i doslova vtáhnout do města jako architektonického prostoru i jeho občany, navázat s nimi dialog a otevřít se jim. Z toho důvodu mizí rozdíl mezi interiérem a exteriérem. Úřední budova se tak před občany neuzavírá, ale naopak se jim symbolicky otevírá. Modrá velryba a další V západní části Hollywoodu se tyčí vysoké jeřáby, které právě dokončují další unikátní architektonický komplex - Pacific Design Center nebo-li PDC. Autorem koncepce je architekt Cesar Pelli, původem z Argentiny. Podílel se na architektonickém řešení některých světově známých budov. Jsou mezi nimi například World Financial Center v New Yorku, Petronas Towers v Kuala Lumpur a Mezinárodního finančního centra v Hongkongu. Pelli rozdělil multifunkční areál do tří budov. První byla dokončena už v roce 1975 a vysloužila si přezdívku Modrá velryba kvůli své nadměrné velikosti vzhledem k charakteru okolní zástavby a svému zářivě modrému skleněnému opláštění. Druhé, zelené centrum, otevřeli v roce 1988. Dlouho plánovaná třetí fáze zvaná Červené centrum se začala realizovat v dubnu 2006 a dokončení bylo stanoveno na jaro letošního roku. Právě v době mého pobytu v Los Angeles se v novinách objevily referáty o návštěvě Cesara Pelliho a o blízkém dokončení červené stavby. Do konce roku se do ní mají nastěhovat první nájemníci. Neodolal jsem a jel jsem se na místo podívat. Všude panoval čilý stavební ruch. Budova krášlená červeným sklem mi trochu připomíná příď zaoceánského parníku s dvěma kancelářskými věžemi. Jedna má šest a druhá osm podlaží a prostor mezi nimi je osázen palmami. Na uzavřené parkoviště se vejde 1500 aut. Komplex mne překvapil svou pompézností. Obsahuje výstavní prostory designérů a obchodníků s nábytkem, pobočku Muzea současného umění (MOCA) a vyhlášené restaurace. Design Pacific Center hostí také nejrůznější umělecké výstavy a společenské akce. A co si o tom myslí architekt Michal Sedláček? „Pěkné barvy, moc velké budovy, které vůbec nezapadají do okolí Byl jsem tam jen párkrát. Je zajímavé, že postavili třetí budovu. Nevím, kde najdou nájemníky.“ Karel Sedláček