Letos v dubnu uplyne 60 let od startu prvního člověka, Jurije Gagarina, do vesmíru. Je paradoxem, že dědic slávy někdejší kosmické supervelmoci, Sovětského svazu, tedy dnešní Ruské federace, začíná být v oboru kosmických letů tím „třetím vzadu“. A nejen v tisku se začínají objevovat názory, že po ukončení životnosti Mezinárodní kosmické stanice by Rusko mohlo dokonce i zastavit pilotované kosmické lety.
ISS má sice naději, že jako mezinárodní kosmické pracoviště bude „přesluhovat“ do roku 2028, ale už dnes je pozdě ptát se, co se bude v kosmu odehrávat dál. Zdá se, že jasno v tom má pouze Čína, protože americká NASA má opět problémy s financováním svého „návratu na Měsíc“ a zatím není jasné, nakolik program Artemis podpoří nová administrativa prezidenta Bidena. Příznivce kosmonautiky musí taková situace přinejmenším znepokojovat. Tristní pohled však nabízí především stav kosmického programu současného Ruska. Ještě v roce 2019 sliboval šéf ruské kosmické agentury Roskosmos Dmitrij Rogozin na rok 2020 ohňostroj startů, ale statistika je neúprosná. Z ruských kosmodromů startovalo v loňském roce pouhých 15 raket s kosmickým nákladem, a přičteme- li dva nosiče Sojuz ST-A startující z guyanského polygonu Kourou pro evropskou skupinu Arianspace, dostaneme se k číslu 17. Uveďme pro pořádek, že šlo také o čtyři starty k ISS — dva pilotované Sojuzy MS a dva náklaďáky Progress. Jedenkráte startoval další tažný kůň ruské kosmonautiky, Proton, kterému už je také 55 let, a jedenkráte též — po téměř šesti letech — podruhé odstartovala z kosmodromu Pleseck u Archangelsku těžká nosná raketa mající snad Proton nahradit, Angara A5 (ovšem s maketou zřejmě vojenského objektu). Méně startů na oběžnou dráhu Země mělo Rusko (tehdy ještě SSSR) pouze v pravěku kosmických letů před šedesáti lety — v roce 1961. Už roku následujícího vyslal Sovětský svaz do kosmu 19 objektů a toto číslo mělo stoupající tendenci — například v roce 1971 to už bylo 98 startů. O deset let později, roku 1981, dosáhl počet vypuštěných ruských objektů 132 kusů, když velkou převahu měly družice série Kosmos, většinou výzvědného charakteru. O to zarážející je dnes pohled na stav kosmonautiky v zemi, která dodnes drží řadu prvenství nejen v pilotovaných letech, ale i v meziplanetárním prostoru — například právě 3. února se připomínalo první měkké přistání sondy Luna 9 na měsíčním povrchu.
NASA zůstává na špici
Mimochodem, celosvětově byl uplynulý kosmický rok na počet startů na oběžnou dráhu Země veleúspěšný. Celkem 44 startů představuje druhou nejvyšší aktivitu za posledních zhruba 30 let. Spolehlivě vedou Spojené státy s 42 starty, přičemž nejlepší skóre má Muskova společnost SpaceX, jejíž vícenásobně použitelný nosič Falcon 9 si připsal 25 startů. Snad i pro svou láci oproti klasickým nosičům se tak stal celosvětově nejvyužívanější kosmickou raketou. Vynesl i první dvě soukromé pilotované lodě Crew Dragon k ISS a dva nákladní Dragony směřující tamtéž. A na 773 družic systému Starlink stačilo třináct Falconů. Druhou nejaktivnější raketou pak byl Atlas 5, mj. využívající v 1. stupni ruské motory RD-180. NASA ovšem nadále laboruje se svou novou kosmickou lodí Orion určenou pro lunární expedice a s nosnou raketou SLS, což je de facto stavebnice využívající upravených motorů od Saturnu 1 (RS-10) přes Space Shuttle (RS-25 — Space Shuttle Main Engine, zkráceně SSME). Ani to není nějaký výrazný inovativní posun, ale svému účelu snad poslouží dobře a už na podzim by měla — pokud vše půjde dobře — vynést kabinu ke zkušebnímu bezpilotnímu letu kolem Měsíce, o rok později k obletu i s astronauty. Pak by mělo přijít na řadu přistání. Má to ovšem háček — v současné době má NASA k dispozici jen zlomek z potřebných 3,2 miliardy na dokončení vývoje vícenásobně použitelného přistávacího modulu HLS (Human Landing System) — tj. 850 milionů dolarů. To znamená, že se jeho vývoj protáhne a nepodaří se splnit Trumpovu představu o přistání na Měsíci v roce 2024. A je tu ještě jeden mezistupeň, který může kartami programu Artemis zamíchat — Lunar Orbital Platform, jinak budoucí stanice Gateway, zavěšená mezi Zemí a Měsícem a výhledově sloužící i jako přestupní stanice pro lunární landery. Pravda, i Gateway (dříve trefněji pojmenovaná Deep Space Gateway, česky řečeno „Brána do hlubokého vesmíru“) má být, a je, výsledkem mezinárodní spolupráce USA (NASA), Kanady a evropských států ESA, když o ruské spoluúčasti se nějak přestalo mluvit. 27. října minulého roku to podpisem memoranda o porozumění stvrdili představitelé NASA a ESA Jim Bridenstine a Jan Wörner. ESA má postupně dodat dva moduly — obslužný Espirit a velký obytný I-HAB. Kanada pak svůj osvědčený manipulátor. Klíčový první díl stanice, pohonný a energetický modul PPE (Power and Propulsion Element) od americké firmy Maxar Technologies o hmotnosti cca 4 t měl být vypuštěn už v příštím roce a v roce 2023 měl následovat malý obytný modul HALO se spojovacími uzly pro dopravní loď Orion a lunární modul. Počátkem února však NASA oficiálně oznámila, že oba moduly najednou vynese až v květnu 2024 raketa Falcon Heavy společnosti SpaceX. To by snad mělo postačit k letu a výsadku první, tzv. demonstrační expedice na Měsíc. Zda to bude už v roce 2024, je ovšem ve hvězdách. Nicméně faktem zůstává, že vzhledem k preferenci lunárního projektu bude americký zájem o využívání ISS slábnout a není divu, že se uvažuje o jejím komerčním využití nejen pro turisty, ale např. i filmaře. Jestliže NASA nárokuje v rozpočtu na lunární program Artemis cca 35 miliard dolarů, 3—4 miliardy ročně vydávané na obsluhu ISS jí dělají řádnou díru do měšce, když např. celková suma rozpočtu agentury na rok 2020 činila pouhých 22,6 miliardy USD. Ostatní účastníci dotují provoz ISS pouhými 2 miliardami. A návrat na Měsíc, jeho vědecké a ekonomické využívání jsou přeci jen prestižnější záležitostí, zvláště když má být spolu s Gateway odrazovým můstkem k Marsu. Proč tedy ještě koncem desetiletí živit stárnoucí mezinárodní stanici?
Čínský drak sahá po Měsíci
Pětatřicet úspěšných kosmických startů má v loňském roce za sebou čínská kosmonautika. I když jsme loni neviděli ve vesmíru žádného čínského tchajkonauta a Nebeský palác II zůstal osiřelý, lze letos očekávat pravou čínskou invazi do vesmíru. Čína totiž je jedinou kosmickou mocností, která má stabilní koncepci i dlouholetý plán, v zásadě nepodléhající větším výkyvům v čase. A její ambice míří přes stálou družicovou stanici Tchien-kung 3 kam jinam než na Měsíc. A není bez šancí. Mimochodem, „bombardování“ Měsíce čínskými sondami vyvrcholilo během loňského roku, když její Čchang-e 4 jako první umělé těleso přistálo v lednu na odvrácené straně Měsíce v kráteru von Karmán a v polovině prosince pak dopravila sonda Čchang-e 5 po 44 letech vzorky lunárního gruntu na Zemi. Aby toho nebylo málo, startovala pětitunová meziplanetární sonda Tchien-wen-1, která letos v únoru dosáhla oběžné dráhy Marsu a v květnu by měla vysadit na jeho povrchu malý marsovský rover (240 kg). Ten by měl zkoumat povrch rudé planety a mj. pátrat po životě cca tři měsíce. Orbiter pak bude pořizovat kartografické snímky Marsu a sbírat data o ionosféře a elektromagnetickém či gravitačním poli a další údaje. Zároveň má sloužit jako retranslátor dat na spojové (samozřejmě čínské) družice u Země, odkud půjdou do vědeckých ústavů. Zdálo by se, že i když to bude první čínská marsovská sonda, nejde v průzkumu Marsu o nic mimořádného. Kolem Marsu současně kroužily hned tři nové sondy, přičemž americká sonda Perseverance na planetě ve čtvrtek 18. února přímo přistála. Opět s pojízdnou laboratoří. Ale pozor! Čína je teprve druhou zemí, která (pokud se vše podaří) vysadí na jeho povrchu průzkumné vozítko! Sovětům (potažmo Rusům) se nikdy nic podobného nepodařilo. Ti měli s marsovskými sondami pokaždé velkou smůlu. Čína se plně zařadila po bok kosmickým velmocem pilotovanými kosmickými lety svých tchajkonautů. Připomeňme, že jako první startoval už 15. října 2003 Jang Li-wej v lodi Šen-čou 5, nápadně podobné ruskému Sojuzu. Zatím poslední start lodi Šen-čou pořadového čísla 11 se uskutečnil už v říjnu 2016, když se její dvoučlenná posádka spojila s druhou pokusnou orbitální stanicí Nebeský palác 2 (Tchien- kung 2). Nicméně se ale Čína nerozpakuje vysílat do vesmíru ženy. Dvě z nich, Liou Jang (Šen-čou 9) a Wang Ja-pching (Šen-čou 10), startovaly už v letech 2012 a 2013. Od října 2016 ovšem nastala thajkonautí pauza. To však nikoli z důvodů nekoncepčnosti či finančních potíží čínského programu, čínská kosmonautika si potřebovala odzkoušet novou řadu raket, z nichž varianty těžkého nosiče Long March 5 (25 t na LEO) mají vynášet moduly nové orbitální stanice a novou, loni v květnu odzkoušenou kosmickou loď, určenou zřejmě i pro lety k Měsíci. V letošním roce lze proto očekávat ohňostroj z čínských kosmodromů, především ze čtvrtého, nejnovějšího: Wen-čchang (Wenchang Satellite Launch Center). CNSA (Čínská kosmická agentura) totiž plánuje v letošním roce vypustit základní modul své modulární orbitální stanice Tchien-kung 3, pojmenovaný Tchien-che („Harmonie nebes“). Ta bude mít tvar písmene T a má se skládat celkem ze tří modulů, odvozených od ruských Saljutů. Podobně jako v případě kosmické lodě Šen-čou prodalo na ně Rusko v 90. létech Číňanům licence a v roce 2019 poskytlo i svou technologii pro kryogenní motory nových čínských raket na „netoxická“ paliva (např. kyslík/kerosin/vodík), která pohánějí i už citovanou Long March 5. Nebeský palác 3 má být hotov už v roce 2022. V nadcházejících dvou třech letech je plánováno více než deset misí nutných ke konstrukci a zahájení jejího provozu. Pro Čínu bude nejen vědeckým pracovištěm, ale i odrazovým můstkem pro lunární expedice. Pokud se americká NASA opět ocitne na finanční houpačce vlivem nevůle kongresu či nového prezidenta J. Bidena (ten za viceprezidentování Baracku Obamovi souhlasil se zrušením lunárního programu Constellation), mohlo by se stát, že se čínský drak usídlí na luně dříve, než se tam dopraví američtí astronauti či ruští kosmonauti. Čína, která už je druhou nejmocnější supervelmocí, nemá ráda druhé místo. Natož ve vesmíru.
Rusko: vize a realita
„Na rok 2028 plánujeme pilotovaný oblet Měsíce a v roce 2030 počítáme s přistáním ruských kosmonautů na jeho povrchu,“ prohlásil před pár týdny, 31. prosince 2020, šéf ruské kosmické agentury Roskosmos Dmitrij Rogozin v rozhovoru pro ruskou televizní stanici Rossija 24. Kosmonauti pak mají při první výpravě zůstat na měsíčním povrchu celých 14 dní. Ovšem Rogozin ještě dodal, že Rusko zahájí stavbu lunární stanice (zřejmě myslel konstrukci) koncem 20. let. Což je dnes v Rusku samo o sobě dost odvážné tvrzení. To vše podle něj souvisí i s dokončením superrakety Jenisej, jejíž vývoj anoncoval už zjara roku 2019. Její první letové zkoušky se mají odehrát právě kolem 28. roku. Ovšem podle posledních zpráv z 10. února byly práce na ní pozastaveny, protože není ujasněna její „vizáž“ (tedy sestava) motorů 2. stupně. Podle slov na koronavirus v květnu zesnulého generálního ředitele koncernu Eněrgija Jevgenije Mikrina má Jenisej, komponovaný na základě motorových bloků nosiče Sojuz-5 (známého i jako Irtyš) s plánovanou nosností 88—100 t, na zemskou orbitu dopravit na polární lunární dráhu až 27 t. To by mělo stačit k obletu Měsíce 20t kabinou Federace, nyní přejmenované na Orel. Podle Mikrinova březnového vyjádření to umožní lety k Měsíci a vynášení na orbitu Země nových pilotovaných a nákladních lodí, návratových lunárních modulů o tonáži cca 27 t i modulů lunární orbitální stanice např. v tzv. libračním — Lagrangeově — bodě (L2) či lunární základny o hmotnosti až 32 t. V Eněrgiji je ale rozpracován i projekt supertěžké rakety Don (všimněte si — všechny nové rakety se jmenují podle ruských řek) s nosností 125—130 t na LEO (Low Earth Orbit) a 32 t k Měsíci. Od Jeniseje se odlišuje především tím, že bude mít o jeden motorický stupeň (kyslík/ vodík) více, což možnosti nosiče samozřejmě zvýší. Don by měl startovat v roce 2029, tedy o rok později než Jenisej. Na vývoj těchto raket je údajně určeno 500 miliard rublů. Na silvestra Rogozin také prohlásil, že v prosinci vypracovali v Roskosmosu speciální jednotný program výzkumu Měsíce, který bude řídit právě on sám. „A budu kontrolovat všechny nuance lunárního programu,“ tvrdil v novoročním poselství ruské části posádky na Mezinárodní kosmické stanici. Vydechněme. Rogozinova slova vytvářejí pocit, že se Rusko nevzdalo svých kosmických ambicí a nehodlá být tím „třetím vzadu“. Proč jen pocit? Zatím se totiž v ruských odborných kruzích dlouze diskutuje především o tom, co bude dál s pilotovanými kosmickými lety, až doslouží ISS. Zejména se vedou debaty o vybudování nové, vlastní družicové stanice nad Zemí. A Měsíc? Ten se řadě odborníků i novinářů zdá vzdálenější než v 60. létech minulého století. Ruská kosmonautika má totiž v posledních třiceti letech jeden stabilní problém — těžké podfinancování projektů, počínaje moduly pro ISS. Snad už legendární je stálé odsouvání startu multifunkčního laboratorního modulu Nauka („Věda“). Jeho historie ostatně započala už v roce 1995 jako záložního základního modulu pro ISS Zarja. Vývoj byl po úspěchu Zar ji ut lumen, avšak v roce 2004 se zrodila myšlenka na doplnění ruského segmentu na ISS vědeckým multifunkčním modulem (MLM). Trvalo další dva roky, než se přešlo od slov k činům. Samotné práce pak začaly na základě kontraktu Roskosmosu s Eněrgijí v letech 2006—2007, tradičně v závodech GKNPC Chruničeva v moskevských Fili, zahrnujících od roku 1993 i konstrukční kancelář Saljut. S cílovým datem startu určeným na rok 2009. Jeho vývoj a zhotovení včetně vědeckých aparatur či testů zařízení však trval téměř 15 let. Některé součásti už i zastaraly a byly inovovány, problémy nadělaly nedodělky, dokonce i závady a odf láknuté části vybavení od dodavatele GKNPC Chruničevo. Zejména jako velký průšvih se v roce 2013 ukázaly především zjištěné nečistoty včetně kovových pilin v palivovém potrubí. To by v případě uvedení čerpadel do provozu po připojení k ISS mohlo vést k poruše v celé motorické části stanice. Nauka by měla totiž posloužit i jako tanker. V rámci koncernu Eněrgija si modul jednotlivé cechy přehazovaly jako horký brambor, ale zdá se, že černého Petra drží ve Fili u Chruničevů. Nedávno se tento kdysi slavný podnik ocitl na pokraji bankrotu, když si připsal ztrátu 100 miliard rublů. Nelze jinak než hovořit o lajdáckosti, korupci ve vedení podniku a zřejmě i ztrátě kdysi vysoké kvalifikace tamějších lidí, což bude zřejmě mimo podfinancování hlavní problém nejen v případě Nauky. Teprve loni byl modul odpraven na Bajkonur k posledním úpravám a revizím s předpokládaným datem startu v dubnu 2021. Ruští kosmonauti už při výstupech do vesmíru upravovali na dokovací modul Pirs, ke kterému má být Nauka připojena. Neustálým protahováním je už mírně znechucena i Evropská kosmická agentura, která již před lety vyrobila robotický manipulátor o délce ramena 11,3 m, jenž je součástí modulu. Jeho maximální nosnost činí 8 t a má kosmonautům usnadnit řadu operací vně stanice bez výstupu do volného vesmíru. Jenomže na Bajkonuru při finálních předstartovních prověrkách objevili technici řadu dalších nedostatků, které lidem v Eněrgiji jaksi unikly, a poslední zprávy hovoří o tom, že Nauka bude startovat až v druhé polovině července letošního roku. Proč tolik o Nauce? Lze na ní zřetelně demonstrovat problémy současného ruského kosmického výzkumu, potažmo průmyslu. Sedmnáctý modul pro ISS, kterým má MLM být, v zásadě potomek Čelomejových Almazů/Saljutů, bude jedním z největších modulů stanice. Zahrnuje mj. až 29 pracovních míst s vysoce automatizovanými aparaturami, čímž má umožnit řadu vědeckých experimentů. Ale zároveň má sloužit i jako pohodlný obytný modul pro ruské kosmonauty včetně kuchyně a toalety a také jako tahač, posouvající stanici podle potřeby na optimální dráhu. Co je důležité, plánovaná životnost Nauky je deset let, tudíž by měla sloužit ruské kosmonautice ještě počátkem 30. let. To už ale ISS jako mezinárodní kosmické pracoviště určitě existovat nebude. Její financování je snad zajištěno do roku 2028, byť může většina jejích segmentů dobře sloužit možná i po roce 2030. Ale bez amerických peněz. Ty budou přesypány na lunární program Artemis. Takže jak dál? /Stanislav Kužel/
