Rozhovor TT s ministrem životního prostředí vlády ČR Ing. Petrem Janem KalašemEkologická daň je národohospodářský růstový zákon, nikoliv restriktivní

¦ Pane ministře, vztah české technické veřejnosti a zvláště energetiků ke Kjótskému protokolu je poněkud neurovnaný. Je to zřejmě tím, že mnozí odborníci stále tak trochu jedním uchem naslouchají odpůrcům údajů o klimatických změnách. Je však zajímavé, že vyspělé státy se s touto mezinárodní dohodou vyrovnaly stejně samozřejmě jako velké energetické firmy. Podobně banky a zdá se dokonce, že právě banky jsou tím elementem, který vstupuje do procesu ochrany člověka a přírody Země před klimatickými změnami velmi razantně. Jaké jsou vaše zkušenosti? Kjótský protokol je jedním z prvních pokusů většiny států planety stabilizovat emise plynů z průmyslové činnosti. Musíme jej považovat více za ekonomický, než restriktivní nástroj, neboť mimo jiné vytváří trh s emisemi. To znamená, že ve stanoveném objemu povolenek emisí umožňuje těm, kdož dokáží snížit emise, obchodovat s hodnotovým rozdílem, vzniklým mezi výchozí, dohodnutou hodnotou a novým, lepším stavem. Mimo jiné to také znamená, že tento systém podporuje snahu získat a rozvíjet lepší technologie využití fosilních paliv, podporuje alternativní zdroje energie a snižování energetické náročnosti průmyslové výroby. Pokud se jedná o pohled z hlediska bank na investice do energetických opatření, musí i tato splňovat určitá kritéria a procházet schvalovacím řízením. Snahou je podporovat investiční opatření s nejlepší dostupnou technologií. Vedle technického hlediska se vyžaduje přiměřená ekonomická a finanční návratnost a ekologické i sociální dopady projektu. V ekonomické rozvaze - na rozdíl od finančního hlediska - se započítávají také externality, tj. společenské dopady projektu. Banky před poskytnutím úvěru dbají na to, aby všechny tyto aspekty byly v potřebné rovnováze, a tím se minimalizovala rizika. Je v zájmu investorů tato rizika zmenšovat, neboť spoluurčují podmínky poskytovaného financování. ¦ Domníváte se, na základě vašich zkušeností, když vycházím z toho, že jste pracoval na sladění projektů bankovního sektoru s Kjótským protokolem, že je pro ekologické aspekty v zahraničí větší pochopení, než u nás, kde se jakýkoliv zásah do schvalovacího procesu nové investice považuje za obstrukce podnikání? Ano, tento pohled se týká například role pojišťoven. Každý velký projekt je předmětem smlouvy s nějakou pojišťovací skupinou. Asi před 5 lety začaly dávat pojišťovny jasné signály, že pokud pojišťovací subjekty mají nějaká ekologická či sociální rizika - pokud například přispívají podstatně ke znečišťování ovzduší ve svém okolí - tak míra úrovně pojišťování u tohoto projektu má zcela jiná hlediska, než u těch, jež podobná rizika nemají. Vyplývá to z toho, že četnost pojišťovacích událostí odehrávajících se kvůli klimatickým změnám a jejich dopady na pojišťovny a pojišťovací skupiny v posledních letech jsou finančně takové, že vyžadují zcela nový pohled na posuzování projektů. Pokud v předkládaných projektech dochází k výraznému zvyšování emisí, je nutno počítat s řádově vyššími pojišťovacími prémiemi či dokonce s odmítnutím poskytnutí pojištění. Tím je samozřejmě ohrožena realizace projektu. Tak se hledisko klimatických změn zakotvené v Kjótském protokolu stává dalším faktorem při posouzení rizik projektu. Cílem je zabránit zhoršování či dokonce ohrožení finanční stability pojišťovacího sektoru v západních zemích v důsledku stále četnějšího a rostoucího finančního dopadu klimatických změn. ¦ Jak se díváte na skutečnost, že ČR nemá jako jeden z posledních států v EU uzavřen alokační program povolenek na další období a povolenky jsou jediným nástrojem jak omezit vliv energetiky a průmyslu na emisní dopady na atmosféru Země? Já osobně považuji alokační systém povolenek emisí oxidu uhličitého za dobrý ekonomický nástroj k dosažení žádoucí stabilizace a poklesu objemu emisí. Mimo to, že tento systém je součástí závazné spolupráce všech zemí EU ve snaze redukovat výskyt emisí v období 2008-2012 oproti roku 1990 v souladu s Kjótským protokolem, je zároveň příležitostí pro průmyslové podniky jej využít pro žádoucí modernizaci a přechod na energeticky úspornější technologie. Není to však jediný ekonomický nástroj. V současně době se připravuje tzv. ekologická daňová reforma, jejíž zavedení k počátku roku 2008 vyžadují směrnice EU. Tato reforma bude spočívat v daňovém zvýhodnění uživatelů ekologicky šetrnějších druhů energie, např. obnovitelných zdrojů energie. Užívání fosilních paliv bude oproti tomu daňově zatíženo. Ekonomická daňová reforma bude nastavena tak, aby neměla dopad na státní rozpočet. Její výnosy budou směřovat např. do sociální sféry k odlehčení daňové zátěže sociálně slabší části obyvatelstva. Bude podstatné, aby zmíněné ekonomické nástroje byly nastaveny tak, aby dávaly jasné a stabilní ekonomické signály a kritéria pro investiční rozhodování hospodářským subjektům. ¦ To je myslím velmi hezké vysvětlení od člověka, který má zkušenosti z bankovní sféry, bohužel ale v této zemi je i ekologická daň považována spíše než za nástroj rozvoje, za nástroj restrikce. I já pozoruji názorovou tendenci po krátké době strávené na tomto úřadě. Rád bych znovu podtrhnul to, že vedle povinnosti České republiky - spolu se všemi státy EU - ekonomickou daňovou reformu zavést, představuje tento nástroj příležitost ke zvýšení konkurenceschopnosti průmyslu přechodem na moderní, energeticky úsporné a ekologicky šetrné technologie. Poněvadž budou touto ekologickou daní zatíženy všechny průmyslové subjekty EU, nemělo by jejím zavedení dojít k jednostrannému snížení konkurenceschopnosti našeho průmyslu. Chci tím zároveň říci, že ekologický pohled na průmyslovou výrobu by měl vytvářet nové možnosti a příležitosti pro český průmysl. V zahraničí již došlo k zavedení ekologické daně v řadě zemí. Jejich zkušenosti postupně vyhodnocujeme. ¦ Jak se v tomto kontextu díváte na energetickou budoucnost ČR? Vezměme v úvahu, že v roce 2004 vyvezl ČEZ téměř 30 % své produkce do zahraničí a na druhé straně k výrobě elektřiny používá uhlí, jehož zásoby jsou omezené. Přitom je jasné, že křivka spotřeby i výroby se vzhledem k situaci na trhu celé EU a v ČR zvláště v nejbližší budoucnosti protnou a energie může být nedostatek. Veřejnost nemá pocit, že by se s ní otevřeně diskutovalo o budoucnosti a hledala se shoda, kam českou energetiku zaměřit. Už třeba i s ohledem na fakta, která jste zmínil. Můj osobní názor na energetiku odvozuji z těsného propojení ochrany životního prostředí s tímto sektorem. Budoucnost české energetiky vidím jednoznačně v evropském kontextu. Ze skutečnosti, že česká energetika je napojena na západoevropský a středoevropský systém vyplývá několik výhod. Především je možno překlenovat krátkodobé výpadky elektrické energie přelivem z míst, kde je jí dostatek. Toto souvisí s požadavkem stability a spolehlivosti zásobování spotřebitelů. Vedle toho se rýsuje trend, že Evropa by v budoucnosti mohla mít spíše nedostatek než přebytek elektrické energie. Je na strategii jednotlivých zemí, jak se s tímto jevem vypořádá. Výrazná závislost na dovozech je strategicky a ekonomicky nevýhodná. ČEZ, který je hlavním výrobcem elektrické energie v České republice, vychází podle mého názoru z této úvahy a podniká kroky tím, že se snaží diverzifikovat budoucí výrobu i akvizicí nových elektrických výroben v zahraničí. Z hlediska oblasti životního prostředí je velmi důležité, aby výroba elektrické energie respektovala ekologické principy. Proto jsem přivítal nedávnou deklaraci vedení ČEZ, kterou se tato společnost zavazuje k výrazné podpoře zavedení obnovitelných druhů energie a souhlasí s principem ekologické šetrnosti v rámci principu udržitelného rozvoje - tedy přijetím principu společenské odpovědnosti své podnikatelské činnosti. ¦ Evropský kontext české elektroenergetiky vyplývá zcela jasně i z propojenosti distribučních sítí. Na druhé straně je však pravdou i to, že Evropa trochu žasne nad výsledkem liberalizačního procesu tohoto odvětví a táže se, zdali přinesl to, co se očekávalo. Čili větší konkurenci, nižší ceny a tedy dobrou cenu a spolehlivost pro konečného odběratele. Opak se však jeví pravdou. Navíc se dokonce podařilo obrátit fyzikální zákony na hlavu. Například co se týče kogenerace. Po různých výpadcích a cenových požadavcích energetiků se dnes dokonce hovoří o možnosti posuzovat dodávky elektrické energie jako monopolní službu, tedy ne v rozměrech volného trhu. V posledních letech došlo v Evropě k zásadním změnám v elektrickém sektoru. Postupná liberalizace, a s tím související privatizace, která začala ve Velké Británii, se stala modelem i pro ostatní země. Rád bych předeslal, že hlavními cíli každé privatizace jsou za prvé zefektivnění provozu státních podniků a za druhé přínos potřebného privátního kapitálu do rozvoje sektoru. V konečném dopadu by se tato opatření měla projevit v nižších a stabilních cenách elektřiny pro spotřebitele. To se ve velké většině případů neuskutečnilo. Ne ve všech zemích však existovaly stejné předpoklady pro privatizaci. Nutnost jisté selektivnosti lze demonstrovat na případu ČEZ. V kontextu naší energetiky se ČEZ počátkem 90. let vymykal převládajícímu trendu privatizace. Společnost měla díky svojí finanční stabilitě a provozní účinnosti vysoký mezinárodní kredit, což usnadnilo její přístup k mezinárodním zdrojům financování. Příkladem je realizace rozsáhlého programu odsíření elektráren ve spolupráci s financováním Světovou bankou. Tím se ČEZ vymykal tehdy "modernímu" trendu privatizace. Na druhé straně je podle mého názoru žádoucí, aby spotřebitelé elektrické energie, jako v řadě jiných zemí, měli volbu mezi společnostmi dodávajícími elektrickou energii. I loňské přijetí ekologického zákona o elektrické energii může být jedním z kroků v tomto směru, neboť může usnadnit decentralizovanou výrobu elektřiny na základě využití obnovitelných zdrojů. Co se týče kogenerace, společné výroby elektrické energie a tepla, naše klimatické podmínky tento technologický způsob, široce využívaný v zemích jako Dánsko a ostatních severských zemích, přímo předurčují. Proto má tato technologie v České republice dlouhou tradici. Věřím, že i přijetí připravovaného zákona o podpoře výroby tepla z obnovitelných zdrojů význam kogenerace dále podpoří. Jsem přesvědčen, že se využití kogenerace, v souladu s mezinárodním trendem, bude u nás dále prosazovat. ¦ Ano, trochu jsme obešli problém kogenerace, která má v této zemi velkou tradici. Jsou to sice možná maličkosti, ale svědčí o tom, že trh s energií zdaleka nedosahuje té efektivnosti a účinnosti, o jakou se EU a banky v principech snaží. Také si nedovedu vysvětlit to, co je dobré pro Finsko nebo jižněji ležící Dánsko, ať se nebavíme jen o zemích kolem polárního kruhu, není dobré pro ČR? Při nedostatku uhlí by to bylo jedním z efektivních řešení - viz teplovod z Mělníka do Prahy. Klimatické podmínky naší země využití kogenerace přímo podmiňují. Já bych ale opakoval to, co jsem řekl už v předešlé odpovědi. Myslím si, že nějaké optimální využití kogenerace se nakonec prosadí. Nedělal bych v tuto chvíli žádná opatření, například cenové zvýhodnění zásadního charakteru. ¦ Vraťme se ještě k přípravě ekologické daně, která otřásla mnohými podniky, ale i lidmi, už jen v představě, proč by měli platit za to, že musejí používat méněhodnotná paliva a budou to vlastně potrestáni nadvakrát. Jaké zkušenosti jsou se zavedením této daně v zahraničí, jak tuto daň posuzují banky? Ekologická daň je velmi mladý ekonomický nástroj. Chci především předeslat, že ji obejít nemůžeme, neboť jsme povinni EU zavést do konce roku 2007. Nyní jde tedy spíše o to, jak tuto daň, tento ekonomický nástroj nastavíme a jaké bude mít dopady na výrobce a spotřebitele. Reakce na ekologickou daň samozřejmě rozporuplná. Průmysl ji vidí jako daňové zatížení a jsme na počátku dialogu, v němž bychom samozřejmě rádi viděli právě to propojení cílů ekologických a ekonomických. Myslím, že některé sektory průmyslu dokáží využít tuto daň ke svému prospěchu, k modernizaci, a tím i vyšší efektivnosti. V zahraničí je tato daň chápána povětšinou jako ekonomický nástroj směřující k nižší energetické náročnosti celé společnosti. Má zvýhodnit ty, kdož zacházejí s energií šetrněji, než jiné, kdož si s tím hlavu příliš nelámou. Na ministerstvu máme ustavenu komisi, která se návrhem ekologické daně speciálně zabývá a kladu důraz na to, aby scénáře této daně byly velmi pečlivě zkoumány v dopadu na jednotlivá odvětví průmyslu, ale i na ekologii. Pokud jako vyspělá společnost přijmeme zásadu udržitelného rozvoje, kde výroba, ekologie a sociální aspekty jsou v rovnováze, pak je ekologická daň syntetizujícím nástrojem těchto požadavků. Jsme pro maximální otevřenost v projednávání této daně. Chci, aby nejenom splnila povinnost vůči EU, ale aby především splnila své poslání pro celé české hospodářství. Toho lze dosáhnout jen širší diskusí celé společnosti. Toho jsem si vědom. /bal/