Bezemisní uhelné elektrárny přestávají
být science-fiction . Separace
a skladování skleníkových
plynů bude čím dál levnější
Ropa, uhlí a zemní plyn zůstanou
nejméně do roku 2030 pilíři světové
energetiky. Jejich podíl na ní však
bude, s výjimkou zemního plynu,
stagnovat. Produkce jaderných zdrojů,
přesto že jsme svědky jejich renesance,
neporoste a jejich příspěvek
k planetárnímu energetickému mixu
dokonce poklesne. Čili obnovitelné
zdroje, zejména vodní, větrné a spalování
biomasy, si svou pozici pouze
udrží, uvádí prognóza Mezinárodní
energetické agentury (IEA).
Současný razantní růst cen ropy
a snahy omezit závislost vyspělého
světa na dovozu energetických zdrojů
mohou tyto prognózy výrazně zkorigovat.
S velkými ambicemi vstupuje
do zápasu o podíl na energetickém
mixu uhlí. Jeho zásoby, na rozdíl od
ropy a zemního plynu, vystačí na
staletí a jsou poměrně rovnoměrně
rozmístěny po celé Zemi. Výstavba
parních elektráren není technologicky
tak náročná jako například jaderných.
Jeho nevýhody lze do značné
míry minimalizovat: prakticky na
nulu se už běžně snižují emise oxidů
síry a prachu, zvyšováním účinnosti
pak relativně klesá i produkce skleníkových
plynů. Zcela nové postupy
jímání a ukládání CO2 přibližují
uhelné elektrárny ke kategorii bezemisních,
kam dosud patří pouze
jaderné a tzv. obnovitelné zdroje.
Na bázi hnědého uhlí lze provozovat
i paroplynové elektrárenské bloky
nezávislé na dovozu stále dražšího
zemního plynu. Ve Vřesové na Sokolovsku
se využila technologie na
výrobu svítiplynu po ukončení jeho
dodávek pro centrální zásobování
jako zdroj paliva (energoplynu) pro
nedaleký, nově vybudovaný paroplynový
zdroj tepla. "Při rostoucích
cenách zemního plynu se nyní ukazuje,
že rozhodnutí českých odborníků
bylo skutečně prozíravé," konstatoval
v Technickém týdeníku ředitel Škody
Praha pro rozvoj Otakar Rýdl. V úvahu
pro obnovu tuzemské uhelné energetiky
přicházejí podle něj podkritické
modernizované zdroje, například
Tušimice II i zcela nové nadkritické,
jaký například připravuje společnost
ČEZ v Ledvicích, dodává Rýdl.
Náklady na separaci a skladování
oxidu uhličitého z uhelných a dalších
spalovacích zdrojů se pohybují mezi
40 a 60 dolary za tunu, tedy od 3,5
do 5,5 centu za kilowatthodinu. Šance
těchto technologií uspět v konkurenci
je dnes minimální. Tyto dodatečné
náklady však lze podle analýz
amerického ministerstva energetiky
snížit během dvou let pod 2,5 dolarů
za tunu, což odpovídá zanedbatelným
0,25 centu v přepočtu na jednu
kilowatthodinu vyrobené elektřiny.
Chystaný projekt budoucí bezemisní
elektrárny (FutureGen) vyrábějící
také vodík přijde podle odborníků
na 1,3 miliardy dolarů (necelých 30
miliard Kč). Zdroj bude mít výkon
275 MW, stavět se začne v roce 2009
a do provozu bude uveden o tři roky
později.
