Digitalizace a automatizace průmyslu přinese v příštích letech změnu pracovního trhu v oblasti technických pozic. Vznikat budou nové příležitosti, například pro kvalifikovanou a odbornou obsluhu robotů, a naopak zanikat budou nekvalifikované manuální pozice. S tímto trendem zároveň stoupne i potřeba rekvalifikací, a firmy tak budou muset začít výrazně investovat do rozvoje svých zaměstnanců. Tak vidí nedalekou budoucnost Jakub Klimeš, vedoucí týmu pro nábor technických specialistů ManpowerGroup.
Hned na začátek položím důležitou otázku. Je v průmyslu stále nedostatek kvalifikovaných technických pracovníků, nebo se už konečně začíná blýskat na lepší časy? Každý rok děláme mezi zaměstnavateli průzkum, ve kterém se jich ptáme, jaké pozice nejhůře a nejobtížněji obsazují, a je to už hodně let stejná písnička. Z technických pozic jsou na prvním místě řemesla, což je stálice jak v ČR, tak i v zahraničí. Zejména jde o elektrikáře, svářeče a mechaniky, těch je nedostatek všude. Dále chybí kvalifikovaná technicky vzdělaná pracovní síla, různí kontroloři kvality, seřizovači a podobně. Problém je s obsaditelností pozic IT specialistů, technicko-hospodářských pozic i pozic přímo ve výrobě. A sháňka po technicky vzdělané a kvalifikované pracovní síle ještě poroste, protože koronavirová krize urychluje digitalizaci a robotizaci ve firmách. Můžeme tedy považovat aktuální dění za klíčový impuls, bez nějž by Průmysl 4.0 neměl takovou akceleraci? Určitě ano, zaměstnavatelé si uvědomují, že než riskovat výpadek celé směny, bude lepší investovat do robotizace. Druhým důvodem je i skutečnost, že Češi již nejsou ochotní pracovat na nejnižších výrobních pozicích a dělat monotónní manuální práci. Pro firmy je nyní prakticky nemožné obsadit dělnické pozice a odliv zahraničních pracovníků tento fakt ještě více zvýraznil. Vedení firem si uvědomilo, že pokud přejde k robotizaci, tak místo deseti operátorů výroby najmou čtyři různé techniky a ušetří za nekvalifikovanou pracovní sílu. S touto změnou se však bude muset změnit i struktura samotných pozic. Firmy budou muset najmout násobně více specialistů na robotiku, údržbářů, elektrikářů či seřizovačů než v minulosti a to bude vyžadovat velkou úroveň rekvalifikací.
Ohledně zaměstnanosti v technických profesích se zeptám ještě jednou, ale trochu jinak. Jak je to se sháněním práce a vůbec zaměstnaností v tomto segmentu? Na stránkách MPSV mají zajímavý nástroj pro sledování poptávky zaměstnavatelů a počtu registrovaných uchazečů o práci. K lednu 2021 se meziročně změnila struktura tak, že přišlo o práci zhruba 5 tisíc specialistů a 5 tisíc technických a odborných pracovníků a pro tyto kvalifikované zaměstnance nebyl problém si najít práci jinde, i když samozřejmě záleží na konkrétní oblasti průmyslu. Určitým pozitivem, které by se dalo brát i jako „reklama“ na technické obory, je fakt, že mnozí lidé si uvědomili, že technika je v této krizi stabilnější než jiné obory a do jisté míry imunní vůči nezaměstnanosti. Kvalifikovaný technik si zkrátka aktuálně najde práci prakticky vždy. Samozřejmě to nemusí stoprocentně platit v jiných krizích, ale v té současné ano. Do velké míry za to mohou i vládní stimuly a podpory zaměstnanosti programem Antivirus a podobně. Znamená to, že byly tyto programy skutečně efektivní? Loni v březnu jsme odhadovali, že do konce roku 2020 přijde o práci zhruba 150 tisíc lidí, a to se vůbec nestalo. Nezaměstnanost stoupla o pouhých 20 až 30 tisíc lidí. O místo jich přišlo určitě více, ale ti lidé se neregistrovali na úřadech práce a plynule přešli k jinému zaměstnavateli. Dalo by se tedy říci, že sice za cenu obrovských nákladů ze strany státu, ale přece jen se podařilo udržet stabilitu trhu práce. Bez těchto stimulů by byla mezi zaměstnavateli velká nejistota a vedlo by to k masivnímu propouštění a růstu nezaměstnanosti. Program Antivirus jim umožnil vyčkávat. Mnoho firem díky tomu přečkalo jarní vlnu a v létě už neměli manažeři tak horké hlavy v oblasti restrukturalizací. Nicméně vedlejším efektem těchto programů bylo to, že trh práce úplně zamrzl. Velká část zaměstnanců pochopila, že je lepší zůstat s 80 % mzdy doma, než aby šli do nejistoty hledání nového zaměstnání. Což ovšem mělo za následek, že pro mnoho výrobních firem je teď ještě náročnější najít zaměstnance, zejména z řad těch nekvalifikovaných, oběh se úplně zastavil. Dokážete odhadnout, zda je to pro ekonomiku dobře? Z hlediska sociálního to určitě dobře bylo, otázkou ale je, zda nebyla cena příliš vysoká, protože ty peníze, které se do podpor investovaly, bude platit příští generace. Za desítky miliard se dala lidem větší jistota a lidé mohou více utrácet. Na Vánoce například přišlo rekordní utrácení, z čehož vyplývá, že se lidé o svou budoucnost nebojí. I utrácení a optimismus roztáčejí kola ekonomiky. Takže Antivirus byl do jisté míry úspěšný, má ale samozřejmě i své vedlejší efekty. Mám zkušenosti s tím, že některé firmy nezastavily výrobu, nechtěly propouštět, naopak potřebovaly okamžitě další pracovníky a nemohli je sehnat. Doufali, že když přijde krize, tak nějaká společnost vedle nich propustí a oni si těch 15 či 20 lidí budou moci vzít. Nicméně tím, že zaměstnanci byli na podpoře, propouštění se nekonalo a oni měli stále problém dostát svým nasmlouvaným závazkům. O technických oborech se hovoří jako o perspektivních oblastech, tak proč je v nich neustále takový nedostatek lidí? Problém je v tom, že se počet studentů během posledních 20 let snížil zhruba o 20–30 %. Ve školách je nízká populační vlna, takže počet absolventů klesá a klesá i na technických oborech. Zároveň však poptávka po technicky vzdělaných lidech roste. To je ten důvod. Když se ale díváme na procento studentů technických škol, tak jejich podíl pomalu roste. Máme průzkum, který porovnává trhy práce sta zemí podle mnoha parametrů a z něj vyplývá, že zahraniční investoři si ČR považují právě pro relativně dobrou dostupnost technických oborů. Historie vzdělávání a tradice je zde hodně vysoká, roste i počet lidí, kteří pracují ve výzkumu a vývoji. Trend je pozitivní, ale nestačí to. Poptávka roste mnohem rychleji než počet techniků. Co by mohlo ještě přilákat ke studiu technických oborů více dětí? Já si myslím, že technika pořád nemá tak dobrý marketing, jak by mohla mít, a z toho pramení mnoho mýtů, kterými jsou technické pozice ve výrobě opředeny. Mezi žáky základních škol i jejich rodiči panuje přesvědčení, že výroba je jen těžká a monotónní práce ve špinavých dílnách. Ale to už dávno neplatí. Mnohé provozy mají k dispozici roboty, které zastanou ma- nuální činnost, a techničtí pracovníci dělají kvalifikovanou, pestrou a kreativní práci. Technické profese jsou totiž i kancelářského charakteru. Problém je, že propojení státních škol a firem je stále malé, takže se moc nedaří tyto stereotypy vyvracet. A když už propojení školství a praxe existuje, tak většinou díky tomu, že si firmy raději vybudují vlastní učiliště, přesně na míru tomu, co potřebují pro svou výrobu, a třeba i díky dobrému renomé jsou schopny přilákat zajímavější studenty než státní SOU či SŠ. Předpokládám, že druhým zásadním mýtem je, že technické vzdělání je vhodné pro chlapce, a ne pro dívky. Je to tak. Vztah k technickým oborům je daný výchovou. Pořád fungují stereotypy, že holčičky si příliš nehrají se stavebnicemi a spíše se věnují holčičím věcem. Myslím si, že počet techniků by se mohl znásobit, kdyby měly o technické obory zájem i dívky. Takže základem je, aby je rodiče vedli k tomu, že mohou tento zájem mít, a podporovali ho. Navíc ta neangažovanost žen v technických oborech má ještě jeden rozměr. Ženy pracují v oborech, které jsou daleko náchylnější k redukci zaměstnanců. Takže může do budoucna kvůli tomuto trendu růst celková nezaměstnanost žen. Pokud ho budeme chtít zvrátit, je třeba dostat ženy do oblastí, kterých se nezaměstnanost tolik nedotýká. Zaujaly vás v nedávné minulosti nějaké projekty, které by mohly v dětech podpořit zájem o studium techniky? Docela se mi líbil projekt Merkur do škol. Sám jsem si jako malý s touto stavebnicí hrál a vím, jak dokáže nadchnout. Ale na druhou stranu, když se na to podívám trochu ad absurdum, tak Merkur je taková hra na manuální činnost. Rozvíjí technické myšlení, to samozřejmě ano, ale metodou je šroubování. Potřeby budoucích zaměstnavatelů jsou ale jiné. Proto se mi moc líbí technologie 3D tiskáren. Je to věc, kterou když chcete na plno využívat, musíte alespoň v základu ovládat konstrukční programy, přípravu produktu, formy. Takže i toto může být věc, která může nastartovat zájem o techniku. Je to vlastně výroba v malém měřítku. Děti si mohou v konstrukčním programu „narýsovat“ jednoduchý model, na jehož základě jsou schopny přes různé materiály a teploty doma něco vytvořit. A pokud by se 3D tiskárny dostaly i do škol v hojnějším měřítku, bylo by to jenom dobře. Jsou technické obory ohodnocené natolik dobře, aby mohla mzda být jedním z motivačních prvků? Určitě ano. Zejména u těch specializovaných technických pozic funguje zaměstnávání tak, že si firmy zaměstnance přetahují nabízením vyšší mzdy a lepších benefitů. Navíc v této oblasti každý rok rostou mzdy o 5–7 %. Samozřejmě uvidíme, co udělá krize tento rok, ale zatím nedošlo k žádnému razantnímu poklesu mezd. A pokud má absolvent technické vysoké školy i jazykové dovednosti, zejména plynulou angličtinu a němčinu, tak se velmi rychle může dostat na manažerské posty, a to i do zahraničí či zahraničních firem působících zde. Například německé společnosti standardně přesouvají svá R&D [research and development, tedy výzkumná a vývojová – pozn. red.] centra do okolí Plzně, protože důvěřují českému technickému vzdělání a zároveň takové investice stále ještě vnímají jako ekonomicky výhodné. U výrobních pracovníků, kteří jsou kvalifikovaní, ale nespecialisté, mohou mzdy růst v závislosti na tom, kolik strojů například umí zaměstnanec ovládat. Čím je člověk v technice kvalifikovanější, tím lepší má mzdové podmínky. Pojďme se ještě na chvilku podívat k digitalizaci a robotizaci výroby. Hovořil jste o tom, že koronakrize má na akceleraci lví podíl. V jakých oblastech se to projevilo nejvíce? V některých firmách je opravdu Průmysl 4.0 už na vysoké úrovni a někde zatím mají potíže s přechodem na 3.0 – s propojením stroje s internetem a tablety, aby mohli sledovat, jak výroba funguje, zda splňují normy a podobně. Velký posun vidím třeba v oblasti HR, kde jsou schopni najednou bez problémů dělat on-line pohovory, lépe a efektivněji připravovat smlouvy a další podklady, mají lepší databáze a více přecházejí na home office. Před koronakrizí jsem viděl jen v jedné automotive firmě, aby měli technicko- hospodářští pracovníci flexibilní pracovní dobu a mohli pracovat z domova. Nebylo to zvykem. Ale teď do tohoto režimu musely společnosti přejít a přešly velice rychle. Digitalizace a automatizace se ve výrobě týká i těch zaměstnanců z hal, ale trochu jinak. Tím, jak roste procento robotů v provozech, budou mnohé manuální pozice zanikat. Ne všechna manuální činnost se dá nahradit robotem, ale větší části manuálních činností v ČR ano. Jak se budou moci tito propuštění zaměstnanci uplatnit? Naznačil jsem to již v úvodu, jde o nejméně kvalifikované zaměstnance, takže bude třeba, aby se rekvalifikovali. Západ s tím už má zkušenost, zhruba před 15 lety tam rapidně klesala zaměstnanost ve výrobě, ale paradoxně nestoupala nezaměstnanost, protože jak společnost bohatne, více využívá služby, čímž se vytváří nová pracovní místa. Proces robotizace není o tom, že najednou budou roboty všude, je to cesta třeba na dalších dvacet let, takže si nemyslím, že vznikne nějak velká nezaměstnanost, spíše to bude pro spoustu lidí nepohodlné, protože se budou muset rekvalifikovat a něco se naučit. A to je právě výzvou i pro zaměstnavatele, protože ti budou muset s procesem rekvalifikace lidem pomáhat. Často vidíme u technických pozic, že firmy chtějí okamžitě hotového zaměstnance a nechtějí čekat na to, aby se elektrikář tři měsíce rekvalifikoval na specialistu na robotizaci. Tu ochotu dát uchazeči čas zatím vidím hlavně u velkých, silných, a hlavně bohatých firem. Myslíte si, že bude o rekvalifikace mezi lidmi zájem? U nekvalifikovaných lidí je ochota k rekvalifikaci všeobecně nízká, ale o tom to je. Z nekvalifikovaného se musí stát kvalifikovaný, aby mohl dále pracovat v průmyslu. Část lidí se bude schopna naučit obsluhovat například CNC stroj a část ne. Tato část zaměstnanců se pak přelije do obchodu a služeb. S potřebou rekvalifikací jde ruku v ruce trend, který začíná být viditelný. Firmy už v CV tolik nelpí na formálním vzdělání, ale přistupují v náborovém procesu ke speciálním testům, kterými odhalí potenciál konkrétního kandidáta. Využívají se k tomu poměrně sofistikované metody, kterými je možné odhadnout, zda bude investice do rozvoje toho člověka ekonomicky efektivní, čili zda se uchazeč bude schopen práci naučit. Pokud ano, najmou ho, dají mu základní mzdu a nechají ho tři měsíce procházet rekvalifikací, například na obsluhu či programování robota. Po třech měsících ho pak mohou pustit do provozu a s vyšší mzdou. Řada firem má i své akademie, kam se lidé hlásí, a firma si je vychová přímo pro sebe. Také se určitě zvýší procento interních rekvalifikací u stávajících pracovníků. A jaké profese mohou s rozvojem Průmyslu 4.0 nově vznikat? Naše americká centrála se loni propojila s institutem pro digitální výrobu a udělali studii o budoucích oborech ve výrobě. Zjištěním je, že se nevirtualizuje jen výroba, ale i příprava výroby, plánování a testování toho, jak procesy fungují a samozřejmě i vývoj produktů. Třeba specialisté na digitální dvojčata jsou jednou z těch pozic, které budou určitě vznikat. Nebude už tolik třeba testovat vlastnosti výrobku na hmatatelném prototypu, protože výrobek bude možné virtualizovat. Simulovat půjde i fungování výroby, výrobní linky a všech nastavených procesů. Zajímavou pozicí, která jistě vznikne, je „etik pro digitalizaci“, protože s Průmyslem 4.0 přichází i mnoho etických otázek, zejména z oblasti bezpečnosti. Vzniká také nová oblast integrátorů robotů. Firma vyrobí robot, ale neumí ho implementovat do výroby. Podnik ho chce, ale nemá kapacity na jeho úspěšnou instalaci, integrátoři tak budou fungovat jako spojka. Zvládne na takovou poptávku reagovat české školství? Určité pozice budou zanikat a vznikat mnohem rychlejším tempem, než můžou vznikat nové obory na školách. Není tedy možné spoléhat na to, že bude školství schopné reagovat včas. I proto už firmy kladou menší důraz na formální vzdělání a větší na onen job training, na interní akademie ve firmách. V Česku poslední dobou vzniká hodně výzkumných a vývojových center. Znamená to, že už nejsme v očích západních investorů vnímáni čistě jako „montovna“? Ano i ne. R&D center je tu celá řada a nemusí jít ani o zahraniční investory. Mnoho českých firem je hrdých na to, že má svůj vývoj zde. A jsou tu samozřejmě už i zahraniční vývojová centra. Někteří investoři toto však ještě nepochopili a mají nás za montovnu. Pokud hovořím s investory, kteří zde zatím nepůsobí, neznají ČR detailněji a chtějí u nás investovat, tak se řeč vede častěji o té manuální pracovní síle než o tom, kolik specialistů na robotiku tu máme. Avšak firmy, které tady už jsou nebo náš pracovní trh mají zmapovaný, vnímají, že se opravdu měníme a že k nám mohou R&D centrum bez obav přesunout, protože v kvalitě není rozdíl. Jak takové rozhodování vlastně vypadá? Investoři si dělají velmi podrobné audity o tom, která země je vhodná pro jejich konkrétní byznys. V rozhodování hrají roli i takové věci, jako je rychlost udělení stavebního povolení, daňová stabilita či míra korupce. Je to mix ekonomických a neekonomických faktorů. Náš stát může investory lákat investičními pobídkami a myslím, že vlády už pochopily, že nemá smysl prosazovat pobídky pro montovny. Když se podíváme na vývoj zahraničních investic v oblasti jednoduché výroby, tak už k nám minimálně deset let takové investice neplynou v tak hojné míře jako dřív. Tento typ investice se už delší dobu přesouvá do Rumunska, Turecka či severní Afriky. Navíc je to vidět i na změně přístupu Čechů k manuální práci. Naši lidé už tyto práce nechtějí dělat. Kombinace nízké nezaměstnanosti, neochoty pracovat na nekvalifikovaných pozicích a vysoká úroveň mezd zapříčinila, že už nejsme jako montovna pro investory zajímavou destinací. Pokud ale budou hledat pro své investice specializovanější pozice do výzkumu a vývoje, tak tam se jim vstup na náš trh samozřejmě vyplatí, což je pro Českou republiku dobře. /Kristina Kadlas Blümelová/
