Režisér James Cameron se podíval na nejhlubší dno světového oceánu

Lidský výzkum největších mořských hlubin je podobný průzkumu vzdáleného vesmíru. Také postupuje docela pomalu. Vlastně ještě pomaleji – lidí na nejhlubším dně oceánu bylo ještě méně než astronautů na Měsíci. Po povrchu Měsíce se procházelo v letech 1969 až 1972 celkem dvanáct pozemšťanů. Oproti tomu nejhlubšího místa na mořském dně dosáhli jen tři lidé – dva v roce 1960 a jeden zcela nedávno. Osmapadesátiletý James Cameron, režisér – mimo jiné – komerčně úspěšných filmů Titanic, Avatar či Terminátor, zamířil do hlubin v projektu připraveném ve spolupráci s americkou National Geographic Society (Národní zeměpisnou společností) a s výrobcem luxusních hodinek Rolex. „Splnil jsem si dětský sen,“ řekl poté v telefonickém konferenčním hovoru s novináři. „Už od dětství jsem toužil ponořit se do mořských hlubin,“ uvedl muž, který vyrůstal v kanadské provincii Ontario ve vesnici Chippawa, jen dva kilometry vzdálené od Niagarských vodopádů. Dětství tedy strávil v oblasti, v níž se rozprostírají kanadsko-americká Velká jezera, avšak jeho bydliště bylo od mořského pobřeží vzdálené přes pět set kilometrů. VYZYVATEL HLUBIN Když bylo Cameronovi šest let, v roce 1960, sestoupili na dno tichomořského Mariánského příkopu lidé – americký námořní důstojník Don Walsh a švýcarský inženýr Jacques Piccard – v batyskafu Trieste (Terst). Strávili tam jenom dvacet minut. A ještě ke všemu nic neviděli, protože po dosednutí batyskaf zvířil usazeniny na dně natolik, že badatelé přes svůj tlustý průzor prakticky nemohli nic zahlédnout. Poté se už ponor batyskafu Trieste, ani jiného s lidskou posádkou, neopakoval jako příliš riskantní. James Cameron tedy měl šanci. Začal na ní pořádně pracovat před sedmi lety. S australským inženýrem Ronem Allumem vymýšlel koncepci ponorky, která pak byla sestrojena ve vývojové dílně společnosti Acheron Project v Sydney. Přezdívá se jí někdy pro její tvar orientovaný směrem dolů „svislé torpédo“. Dostala limetkově zelený nátěr a hrdé jméno Deepsea Challenger (Vyzyvatel mořských hlubin). PĚNA UMOŽŇUJE NÁVRAT Přesné technické údaje National Geographic Society teprve zveřejní. Jisté je, že Ron Allum se zabýval vývojem jednoho typu takzvané syntaktické pěny z kompozitních materiálů plné malých dutinek, která ponorku nadnáší. To je velmi významné. Čistě ocelová ponorka, která by odolala tlaku v hloubce jedenácti kilometrů pod mořem, by byla tak těžká, že by se sice ponořila, ale už by se nedokázala vynořit. Proto před půlstoletím Auguste Piccard, vynálezce batyskafu Trieste (v němž na dno Mariánského příkopu sestoupil jeho syn Jacques), přidal k pevné kabině plechový plovák naplněný benzinem, který ji nadnášel. Benzin je totiž lehčí než voda, ale téměř nestlačitelný. Batyskaf se do hlubin dostal díky zátěži, po jejímž odpojení vyplaval zase na povrch. V pozdějších hlubokomořských ponorkách i v Deepsea Challengeru se místo benzinu používala právě syntaktická pěna, jež v Cameronově plavidle představovala asi tři čtvrtiny objemu. SEDM HODIN V SEVŘENÉ KOBCE Ponorka je vybavena mechanickým ramenem k odběru vzorků hornin ze dna, případně i k zachycení forem hlubokomořského života. Ron Allum a další technici pro ni vyvinuli speciální kamery o velikosti palce na ruce, schopné natáčet obrazy ve 3D. Šest takových kamer, uložených v titanovém pouzdru, je na povrchu ponorky. Jejich umístění umožňuje natáčet nejen okolí, ale i část plavidla. Další kamery jsou uvnitř kabiny. Natáčely Camerona v akci. Kabina je na spodku svislé ponorky. Má ocelové stěny tlusté 64 milimetrů, schopné přestát požadovaný tlak 114 MPa. Je vevnitř široká jen 109 centimetrů – vejde se tedy do ní stěží jeden člověk. Cameron uvnitř ani nemohl rozpřáhnout ruce, mohl jen využít madla, zachytit se jej a občas se trochu nadzvednout a poněkud si protáhnout svaly. To byla jediná úleva jeho tělu během výpravy, která trvala sedm hodin. Z toho cesta ke dnu zabrala dvě a půl hodiny, vynoření bylo rychlejší a stačila na ně hodina a čtvrt. Na samém dně tedy pobyl James Cameron něco přes tři hodiny. Bylo to v tichomořském Mariánském příkopu asi 500 kilometrů jihozápadně od ostrova Guam. Zdejší hloubka 10 890 metrů je největší v oceánech. A je i větší, než činí na souši nadmořská výška nejvyšší hory Mount Everestu (8848 m n. m.)... VZDÁLENÁ PUSTINA Řadu údajů National Geographic Society zveřejní až postupně, v souvislosti s tím, jak se z ponorky natočený 3D film bude promítat ve specializovaných kinech a také na televizní stanici National Geographic Channel. Trojrozměrný obraz nemá prý význam jenom pro budoucí diváky, kteří jej tak lépe vychutnají. „Je to důležité i z hlediska vědeckého,“ vysvětlil oskarový režisér. „Z třírozměrného záznamu se dá daleko lépe poznat velikost a vzdálenost objektů.“ Po návratu Cameron prozradil, že u mořského dna nepozoroval žádné exotické známky života, které by jej mohly inspirovat třeba k vytvoření nezvyklých živočichů pro natočení nějakého pokračování filmu Avatar. Konstatoval, že jediná volně plovoucí stvoření, jež v hlubinách spatřil, bylo několik malých členovců podobných krevetkám. „Neviděl jsem žádnou rybu ani nic dalšího, co by připomínalo živého tvora,“ řekl v konferenčním telefonickém rozhovoru s novináři. Byl prý úplně omráčen pocitem naprosté izolace. Na dno, ozářené světly ponorky, se díval přes malé okno. Vnější osvětlení tvořila dvouapůlmetrová věž z LED diod. „Viděl jsem plochou, pustou, fádní a úplně jednotvárnou krajinu, padesátkrát větší než Grand Canyon, zcela bez slunečního světla, bez tepla,“ popsal. Vnější teplota se pohybovala kolem dvou stupňů Celsia. Okolní tlak zmáčkl ponorku tak, že se zmenšila o několik centimetrů. „Cítil jsem se úplně vzdálený od celého lidstva. Víc než cokoli jiného tento zážitek ukáže, jak malí jste na tom velkém, rozlehlé, černém, neznámém a neprozkoumaném místě,“ líčil Cameron. Jen vědci jsou poněkud zklamáni, protože Cameron nepřinesl na povrch žádné vzorky ze dna. Byla to chyba robotického ramene ponorky, které selhalo v důsledku úniku hydraulické kapaliny. ČLOVĚK INSPIRUJE VÍC NEŽ ROBOT Faktem je, že do Mariánského příkopu se příležitostně vydávají dálkově ovládané ponorky bez lidské posádky. „Robotická plavidla jsou levnější, ale nesplní to hlavní – vzít dolů lidskou mysl, umožnit člověku rozhlížet se tam kolem sebe a pochopit, jaké vztahy tam panují mezi živočichy, které vidíte,“ líčí mořská geoložka Patricia Fryerová, členka Cameronovy expedice. Andy Bowen, který se nepodílel na Cameronově výpravě, ale byl konstruktérem robotické ponorky Nereus, jež zkoumala dno Mariánského příkopu v roce 2009, přidává další postřeh: „Robot nikdy nemůže inspirovat představivost veřejnosti tolik, jako když se do hlubin vydává člověk.“ V dobách, kdy kvůli ekonomické krizi finanční podpora výzkumu moří vysychá, se dá Cameronova podmořská cesta považovat i za reklamní kousek, který má získat podporu veřejnosti a v jejím důsledku opětovně oživit zájem grantových agentur i soukromých sponzorů. Hluboké moře bývá obvykle definováno jako každé moře hlubší než 200 metrů a je jen velmi sporadicky probádané. James Cameron sice dosáhl až samého dna, avšak vlastně připomněl, že je stále co zkoumat. Josef Tuček