Baťovy závody byly založeny už za Rakouska-Uherska v roce 1894 ve Zlíně. Ze vzpomínek z éry socialismu na pojem „Baťa“ si vybavuji především drastické líčení poměrů v tomto kapitalistickém podniku, ztvárněné do podoby pojízdné pracovny pana ředitele ve výtahu zlínského mrakodrapu takzvané 21. budovy. Tvrdilo se, že ho Jan Antonín Baťa používal k „přepadovce“, tedy k účinné a nenadálé kontrole zaměstnanců, takže si nikdy nebyli jisti, kdy začne zjišťovat, jak pracují. Sám Baťa však uváděl, že výtah mu měl umožnit rychlou komunikaci s vedoucími na různých podlažích. Ve skutečnosti v něm ale nikdy nejel! Výtah byl totiž zprovozněn až na podzim roku 1939 a v té době byl Jan Baťa už v zahraničí, kam emigroval… V pojízdné kanceláři dokonce neúřadoval ani nikdo jiný. Navíc podle historiků byla kontrola ve firmě Baťa prováděna důsledně samotným systémem řízení. Bylo to tak, že každý odpovídal sám za sebe a jeho práci hodnotil ještě další člověk ve vyšší funkci. Tato dodnes funkční pojízdná kancelář ředitele firmy o rozměrech 6 × 6 m je raritou, jakou nikde jinde u nás nespatříme. Kromě ovládacího zařízení byla vybavena také klimatizací, elektrickými zásuvkami, telefony či umyvadlem s teplou i studenou vodou a pohybovala se mezi patry rychlostí 65 cm/s. Na desce stolu jsou rovněž dvě později zabudovaná ovládací tlačítka s nápisem Zatemnění, kterými se ovládaly tmavě zelené rolety v obou oknech. V době války musela být totiž okna pravidelně zatemňována ve všech objektech jako prevence proti leteckým náletům. Baťa míří vysoko! Ve Zlíně sta ví nejvyšší mrakodrap psalo se v tisku třicátých let. „Ve Zlíně postavili správní budovu Baťových podniků. Její kostra byla postavena v rekordním čase čtyř měsíců. Betonová stavba bude vyplněna cihlami a sklem,“ slyšíme v komentáři Československého zvukového týdeníku z roku 1937. Vskutku, železobetonový skelet této architektonické perly vyrostl za neuvěřitelných 160 dní. Zlínský mrakodrap, přezdívaný podle čísla popisného „Jednadvacítka“, měl sloužit jako ředitelské sídlo obuvnické firmy Baťa. Toto ředitelství mělo být původně soustředěno do tří navzájem propojených třípodlažních objektů, avšak architekt Vladimír Karfík přišel s nápadem jen jedné výškové budovy. Jan Baťa s jeho návrhem souhlasil a Karfíkovi ponechal volnou ruku. V dubnu roku 1937 se začalo stavět. Za použití nejmodernějších technologií zvládlo 40 dělníků postavit jedno podlaží za pouhých deset dní! V době svého dokončení, tedy v roce 1938, byl zlínský mrakodrap se svými více než 77 m (77,5 m) nejvyšší stavbou v tehdejším Československu a druhou nejvyšší v Evropě. V 17 patrech plně klimatizované budovy byly velkoprostorové kanceláře o rozměrech 80 × 20 m, připomínající dnes tak rozšířené „open space“ prostory. V každé z nich mohlo pracovat až 200 úředníků. K přepravě mezi patry jim sloužila čtveřice rychlovýtahů, oběžný páternoster, nákladní zdviž a výtah pro návštěvy. V osmém patře se nacházely luxusně vybavené kanceláře vedení firmy, včetně pracovny Jana Antonína Bati. Klasické výtahy obsluhovali průvodčí a bylo v nich místo pro celkem 100 lidí. Výstavbu výškových budov plánoval a také částečně zrealizoval už Tomáš Baťa. Říká se, že mrakodrapy, které ho uchvátily při návštěvě Ameriky, považoval za symbol moderní doby. Po jeho tragické smrti převzal vedení firmy o 22 let mladší Jan Antonín Baťa a vybudováním „Jednadvacítky“ naplnil tak bratrův sen o skutečném mrakodrapu ve Zlíně. Fenomén a symbol Tomáš Baťa byl jednou z nejvýraznějších postav hospodářství první republiky. Narodil se 3. dubna 1876 ve Zlíně a tragicky zahynul ve věku 56 let. Otevřená encyklopedie Wikipedie ho charakterizuje slovy: „Československý podnikatel, král obuvi – tvůrce světového obuvnického impéria, starosta Zlína (1923 až 1932), veřejný činitel. Spolu s bratrem Antonínem mladším a sestrou Annou založil roku 1894 ve Zlíně obuvnickou firmu Baťa a postupně z ní vytvořil rozsáhlý komplex výroby, obchodu, dopravy, služeb a financí, byl jedním z největších podnikatelů své doby. Zavedl originální metody řízení výroby a obchodu a také systém motivace pracovníků. Jeho postupy byly na tehdejší podnikání revoluční a jsou stále užívány jako příklady top managementu. Rozsahem svých aktivit (35 oborů výroby, obchodu, dopravy, služeb a financí) působil na úroveň podnikání v Československu, nízkými cenami svých bot ovlivnil profil spotřebního průmyslu. Spolu s budováním továrního areálu dokázal podle svých představ přebudovat město Zlín. Jako jeho starosta prosadil koncepci zahradního města s originální funkcionalistickou architekturou. Vytvořil rozvětvený vzdělávací systém. Své zaměstnance motivoval k využívání zdokonalovacích kursů celoživotního vzdělávání, zřídil pro ně odbornou školu (Baťova škola práce pro mladé muže a mladé ženy).“ Je to tedy zcela odlišné hodnocení od kritického pohledu, který o něm šířila ideologie druhé poloviny 20. století či film „Botostroj“ z roku 1954. Pravdou ovšem je, že Baťa po svém návratu z USA, kde mimo jiné nakoupil nové moderní stroje, začal také stupňovat požadavky na dělníky: za špatně provedenou práci jim udílel pokuty ve formě srážek ze mzdy. Nepřistoupil na požadavky sociálně-demokraticky orientované odborové organizace, následkem čehož se uskutečnila stávka zaměstnanců. Baťa nastalou situaci vyřešil výpověďmi pro všechny stávkující a na jejich místo přijal nové, nekvalifikované pracovníky. Ani na tuto skutečnost není možno zapomínat. Důležitý mezník – boty pro vojáky Hned na začátku první světové války dostala firma zakázku na výrobu 50 000 párů vojenských bot, takzvaných bagančat. Počet pracovníků i denní pracovní výkon rychle rostly. Stovkám mužů se pomocí práce v továrně podařilo vyhnout povolávacím rozkazům, protože firma vyráběla pro rakousko-uherskou armádu. Na konci první světové války činila denní výroba téměř 6 000 párů obuvi a odhaduje se, že polovina armádních bot byla právě odsud. Byla zřízena vlastní koželužna a zakoupeny velkostatky pro zásobování dřevem a potravinami pro zaměstnance. Vlastní výrobou surovin firma ušetřila na nákladech. Ze stejného důvodu začala otevírat vlastní prodejny nejen ve Zlíně, ale po celém státě: v Praze, v Liberci, ve Vídni, v Plzni a dalších městech. Ceny na devítku Bezprostředně po skončení první světové války byla firma postižena odbytovou, výrobní a finanční krizí, způsobenou ztrátou válečných dodávek, stagnujícím zahraničním obchodem a sníženou koupěschopností obyvatelstva. Proto se Tomáš Baťa rozhodl k odvážnému a důmyslnému kroku. Dvakrát snížil cenu obuvi, čímž chtěl vyprodat sklady. Nakonec snížil ceny o 50 % a mzdy o 40 %. Pracovníkům to vykompenzoval tím, že jim poskytl určité slevy – například 50% zlevnění zboží ve firemním konzumu. Typická je také „Baťova cena“, která skoro vždy končila devítkou. Jednoduše 999 Kč vypadá opticky lákavěji než 1 000 Kč, přitom jde o rozdíl pouhé jedné koruny. Poloviční ceny působily na zákazníky jako magnet. Zásoby bot se výborně prodávaly a Baťa tímto opatřením prorazil krizové sevření. Jeho levné boty začaly ovládat trh. Čtyři písmena značky BAŤA se stala všudypřítomným symbolem odvážného a úspěšného podnikání. V roce 1923 měla síť prodejen Baťa již 112 poboček. Neříkej mi, že to nejde Ti nejlepší z celého podniku měli možnost po pracovní době navštěvovat Baťovu školu práce k získání vyšší kvalifikace, vyšší odbornosti, mohli se věnovat výuce cizích jazyků. V této škole viselo Baťovo heslo: „Neříkej mi, že to nejde – řekni mi, že to neumíš.“ To vše vedlo postupně k získávání řídicích a manažerských funkcí jak v Československu, tak i v nově zakládaných pobočkách po celém světě. Baťa se začal již v roce 1919 orientovat na zahraniční obchod. V zahraničí budoval obchodní síť prodejen. Prodával za ceny pod cenovou úrovní konkurence, čímž ji dokázal likvidovat. Výroba rostla a koncem roku 1925 pracovalo v Baťově koncernu 5 200 zaměstnanců. Vždy na konci roku byla každému přinesena knížka, do které se muselo napsat, kolik by si chtěl v příštím roce vydělat. Baťa prohlašoval: Jste moji spolupracovníci (výraz dělník nepoužíval) a mojí povinností je vytvořit vám takové podmínky, abyste si tyto peníze mohli vydělat. Mimochodem, Baťa byl čtvrtým nejbohatším člověkem v Československu. V letech 1926 až 1928 vzrostl export obuvi a firma Baťa ovládala více než polovinu československého vývozu. Ve firmě došlo k zavedení pásové výroby, která byla používána v závodech Henryho Forda. Produktivita práce vzrostla o 75 % a počet zaměstnanců o 35 %. Čistý obrat firmy činil 1,9 mld. předválečných korun. Koncem roku 1928 tvořila továrna komplex 30 budov. Koncern se rozrůstal a Baťa také podnikal v dalších sférách hospodářství – v gumárenském, chemickém, textilním, dřevařském průmyslu a v mnoha dalších. Ve Zlíně rovněž vzniklo vlastní filmové studio, které se zabývalo natáčením reklam na obuvnické výrobky. Později se ze studia staly známé Filmové ateliéry Kudlov a Filmové ateliéry Zlín. Následník Jan Antonín Baťa 12. července 1932 Tomáš Baťa zahynul spolu se svým pilotem Jindřichem Broučkem při letecké nehodě, když ve svém osobním letadle Junkers F 13 letěl do Švýcarska, aby se zúčastnil otevření nové pobočky v městečku Möhlin na břehu Rýna. Na pohřbu Tomáše Bati pronesl smuteční řeč jeho nevlastní bratr a nástupce ve firmě Jan Antonín Baťa, s jehož jménem jsou dále Baťovy závody spojeny. Ten od bratrovy smrti do okupace v roce 1939 firmu řídil za podpory dvojice Dominik Čipera a Hugo Vavrečka. Také Jan Antonín Baťa patřil k nejúspěšnějším českým podnikatelům. V Brazílii vybudoval plně funkční město s továrnami i školami. Na rozdíl od svého nevlastního bratra, zakladatele zlínského obuvnického impéria Tomáše Bati, byl však v minulosti takřka zapomenut. Bata dnes aneb „t“ bez háčku Český koncern Baťa zasahoval v okamžiku svého znárodnění do čtyřiceti výrobních odvětví. K 1. lednu 1949 byly zlínské závody Baťa přejmenovány na Svit. Po druhé světové válce byly Baťovy továrny i v ostatních socialistických státech znárodněny bez náhrady. Pobočky v kapitalistických státech zůstaly v rodinném majetku a byly řízeny jak z Jižní Ameriky – Jan Antonín Baťa, tak ze Severní – z Kanady, rodinou juniora Tomáše Bati. Současná evropská centrála firmy je ve švýcarském Lausanne. Centrála pro Česko je opět ve Zlíně. Společnost Bata patří k největším výrobcům obuvi na světě. Působí na pěti kontinentech, zaměstnává přes 40 000 lidí a má přes 5 000 vlastních obchodů v 50 zemích. V 25 zemích má 40 továren, které vyrábějí boty. Společnost má čtyři hlavní obchodní pobočky, evropská sídlí v Lausanne, severoamerická v Torontu a latinskoamerická v Mexiku. Čtvrtá obchodní kancelář v Singapuru má na starosti oblast Asie, Afriky a Austrálie. U společnosti Bata si denně kupuje boty asi milion lidí. Milan Bauman
