Ceny primárních surovinových
zdrojů pro vytápění rostou. Netýká
se to jen plynu, topných olejů,
či elektřiny. Převis poptávky
po levné a ekologicky přijatelné
energii a teple nad jejich nabídkami,
vyšší inflace, nespolehlivost
importních dodávek některých
médií, leckdy překvapivé klimatické
výkyvy, stále dražší investiční
a servisní náklady a nikoliv
naposledy i kolaps cenových
vizí spjatých s liberalizací trhů
s elektřinou a plynem způsobily,
že jak výrobní či komunální sféra,
tak jednotlivé domácnosti se
stále častěji a intenzivněji zabývají
otázkami - jak, čím a za kolik
topit do budoucna?
Jedním ze zdánlivě reálných
východisek se ještě před několika
málo lety jevily alternativní zdroje,
především dynamická implementace
solární techniky pro ohřev TUV
a spalování biomasy. Na obnovitelné
zdroje „slyšela“ také ČR v etapě
vyjednávání o našem vstupu
do EU. Dokonce jsme přijali dva
ambiciózní plány: radikálně omezit
naši letitou energetickou náročnost
a do roku 2010 vyrábět 8 % energie
z obnovitelných zdrojů.
Splnit oba úkoly si vyžádá spoustu
času a úsilí. A ani tak nelze na
úspěch sázet. Náš vodní potenciál
je objektivně limitován, někdejší
leader nového energetického peletonu
– větrná energetika - v každodenní
energetické praxi zaklopýtl
a geotermální zdroje mají pro vytápění
jen nepatrný, lokální význam.
Exploatace koksárenského plynu,
metanu z uhelných zdrojů, skládkového
plynu aj. zatím nemá šanci
výrazně proměnit energetickou
bilanci státu. Zbyla jediná naděje
– biomasa.
Alespoň pro optimisty. Ti dokonce
tvrdí, že stojíme na prahu nového
energetického a teplárenského
oboru budoucnosti – fytoenergetiky.
Zdůrazňují, že ve statistickém
koláči alternativních zdrojů připadá
na biomasu cca 75 %. A pokud její
podíl promítneme do budoucích
nejméně 8 % na celkové energetické
bilanci ČR, pak se o ně rozhodující
měrou (6 %) musí zasadit právě
cílené pěstování energetických
zužitkovatelných rostlin a spalování
rostlinného odpadu.
Pesimisté připomínají, že nastartovat
novou energetickou produkci
na bázi ekologicky přijatelného
pěstování a spalování biomasy
znamená překonat řadu ekonomických,
technických i legislativních
omezení. I odtud generují stále hlasitější
požadavky na vypracování
progresivního zákona na podporu
výroby elektřiny a tepelné energie
z obnovitelných zdrojů. Z pohledu
ekonomů je fytoenergetika stravitelné
sousto: není bezprostředně
závislá na nestálých klimatických
faktorech a nevyžaduje souběžnou
výstavbu rezervních výkonů jako
eolická energie. V ČR momentálně
existuje cca 1 mil. ha ladem
ležící zemědělské půdy. Využít ji
pro řízené pěstování biomasy není
složité. Celoroční péče o zemědělskou
energii by nejenom vylepšila
energetickou bilanci celého státu,
ale i jednotlivých regionů. Navíc
by se právě v nich vytvořily tisíce
nových pracovních příležitostí,
zmírnilo by se tempo a objem těžby
primárních fosilních zdrojů, citelně
by se eliminovaly náklady na jinak
nezbytný transport základních surovin
do tepláren a k individuálním
spotřebitelům po celé republice atd.
Promyšlené pěstování a spalování
biomasy se přitom nemusí omezit
jen na nově zakládané a exploatované
porosty. V kotlích na biomasu
lze efektivně spálit i všechny odpady
spojené s těžbou a zpracováním
dřeva a se zemědělskými cyklem.
Každá mince má dvě strany.
Rubem biomasy jsou především
její logistické limity. Nelze ji pěstovat
a spalovat na jediném místě.
Naopak: její řízenou produkci
je žádoucí lokalizovat co nejblíže
k teplárnám, a to s ohledem na
nezanedbatelné přepravní náklady
obřích kvant materiálu. Při současných
cenách motorových paliv
do 50 km. Na fakturované ceně 1 t
biomasy se „neproduktivní“ přepravní
náklady mohou podílet až
40 %. Když je biomasa vypěstována
a sklizena, vyžaduje bezpečné
a ekologicky nezávadné skladování.
A protože rozhodující podíl v její
spotřebě zatím připadá na velké
producenty energie a tepla, ruku
v ruce s tím nutno vyladit i optimální
cenové kalkulace a efektivně
stimulovat proces řízené produkce
a exploatace biomasy. Pokud velcí
spotřebitelé v minulém období přistoupili
k jejímu spalování, pak jedním
z rozhodujících impulzů nebyla
jejich ekologická orientace či podpora
vědeckotechnického rozvoje.
Důvod byl nezřídka prostinký: stát
každou 1 MWh zelené energie dotoval
prostřednictvím tzv. regulované
ceny, kupř. v roce 2003 to bylo
2500 Kč. Výrobci energie a tepla,
kteří přimíchávali dřevní štěpku do
kotlů s uhlím, ušetřili ročně desítky
procent fosilního paliva. Zatímco
elektrárny a teplárny po subvencované
biomase chutě sáhly, ostře
protestovali výrobci materiálů pro
nábytkáře. Nesystémový přístup se
negativně promítl do jejich bilancí.
Neregulovaný růst po dřevní štěpce
na jedné straně vyhnal vzhůru její
cenu a na druhé vyprázdnil sklady
základních surovin pro produkci
dřevotřísky.
Podobné problémy řešil v nedávné
minulosti (a leckde se s nimi
potýká dodnes) i technicky vyspělý
svět za šumavskými a krušnohorskými
kopci. Evropským etalonem
v řízené produkci a exploataci biomasy
je bezpochyby Dánsko. Díky
Teplárenskému sdružení ČR se
mohla se zkušenostmi skandinávských
kolegů seznámit řada českých
komunálních politiků a energetiků
z regionů. Mnozí z nich se o realizaci
podobných projektů (byť se
střídavými úspěchy) pokusili sami.
S velkými nadějemi se do spalování
dřevní štěpky pustili kupř. v Kašperských
Horách. Na výtopnu připojili
nejenom městské objekty, ale
i jednotlivé domy zainteresovaných
občanů. Nikdo nepřehlédl, že dílo
za více než 86 milionů korun však
mohlo vzniknout nejenom díky
entuziasmu místní radnice a ekologických
nadšenců, ale i 80procentní
dotaci od státního fondu životního
prostředí.
Absence tolik potřebných zkušeností
a zejména nemalých investic
na startu podobně nadějných projektů
– to jsou dosud 2 základní dětské
choroby celého procesu řízené produkce
a exploatace biomasy v ČR.
Když se o vlastní kotelnu na biomasu
před časem poprvé pokoušeli
neméně přemýšliví občané a radní
ve Starém Městě pod Sněžníkem,
dostali všem požadavkům na takový
projekt – s výjimkou jediného:
nezbytné kvóty peněz. Přestože splnili
všechna kritéria, jejich projekt
doputoval pouze do tzv. zásobníku
staveb. Chyběly prostředky a stát
jej nepodpořil. Naštěstí, chytré
a spořivé entuziasty v regionech
to neodrazuje. Teplo z biomasy
chtějí také občané z Aše: lidé by
chtěli čistší město a nižší účty za
teplo. Radnice by pak ve zdroji na
kombinovanou výrobu tepla ráda ekologicky
zlikvidovala i dřevní odpad,
kupř. piliny, prořezy z parků apod.
Aktivní byli rovněž v Jindřichovicích
pod Smrkem: projekt nové linky na
zpracování rostlinných a živočišných
zbytků a čistírenských kalů pro lokální
vytápění vpravdě snese označení
pilotní projekt evropského rozměru.
Počítá se se zpracováním 13 000 t biomasy
a kalů a výrobou okolo 5000 t
paliva. Kamen úrazu? Technicky
a ekologicky akceptovatelné zařízení,
které nabídne práci bezprostředně
12členné obsluze a přibližně další
stovce lidí zpracovávajících biomasu
v terénu nelze pořídit pod 70 milionů
korun. Pokud podobné investice
nepodpoří stát, kde je vzít ve zdejším
od centra tolik vzdáleném regionu?
A když už jsme se ocitli ve Frýdlantském
výběžku, pozastavme se
v tomto pozoruhodném ostrůvku
zkoncentrované teplárenské odbornosti
a nadšení pro biomasu ještě
okamžik. Ladem tu leží stovky hektarů
zemědělské půdy. Obce i soukromí
investoři by ji rádi využili
pro pěstování energeticky využitelných
rostlin a souběžně tím vyřešili
několik palčivých lokálních
problémů: od spolehlivých dodávek
ekonomicky a ekologicky zajímavé
energie a tepla, přes snížení
momentální vysoké nezaměstnanosti
až po zlepšení péče o místní
krajinu. Starostové na Frýdlantsku
si nechali vypracovat energetickou
koncepci celého výběžku a svou
severní výspu hodlají proměnit
v region „zelené energie“ z biomasy.
První analýzy dokonce ukázaly
na ekonomickou přijatelnost i velké
centrální výtopny. Co lze tady, na
klimaticky složitém severu, spalovat?
Od dřeva a zbytků po jeho
těžbě až obilí na výrobu bioetanolu.
Surovin i rukou pro start nové
teplárenské etapy je na Frýdlantsku
habaděj. Chybí opět jediné: potřebné
investice.
Jedním z úkolů nové koaliční vlády
bude mj. připravit novou energetickou
koncepci státu. Nemůže
v ní pominout ani alternativní
zdroje, a tedy i proces řízené produkce
a exploatace biomasy. Kromě
posílení zdrojové vybavenosti
naší energetiky a teplárenství, lze
takto vytvořit na 15 000 nových
pracovních míst. Na druhé straně
nelze propadat extrémům: biomasa
bude vždy doplňkový regionální
energetický zdroj. Kdyby měla při
objektivně limitované produkci (od
10 do 20 t.ha-1) průběžně zásobovat
standardní 110megawattový blok,
musely by k tomu posloužit produkční
a zpracovatelské kapacity
hned několika okresů v jeho okolí.
Kdyby chtěl biomasou pohánět
1000megawattový blok, kupř. ČEZ,
pak by jí bylo třeba osít nejméně
5 8750 km2. Jako technicky schůdnější
východisko se proto jeví menší
produkční zdroje energie a tepla
– cca do 20-25 MW. Ve vzpomenuté
Skandinávii se takto osvědčily
menší, více či méně automatizované
výtopny.
Peněz ve státní pokladně není
nazbyt. To může start fytoenergetiky
prodloužit. Regiony však
vycítily svou obrovskou šanci a už
se jí nezřeknou. A totéž platí pro
soukromý sektor. Úloha státu by
se proto neměla donekonečna profilovat
do podoby štědrého rohu
investiční a dotační hojnosti. Měl
by plně podpořit myšlenku čisté
energie a tepla z biomasy a po vzoru
skandinávských zemí vytvořit racionální,
stabilní a úplně strukturované
podmínky pro rozmach pozitivních
regionálních aktivit a soukromých
podnikatelských projektů v této
sféře. Podpořit individuálního stavitele
rodinného domku, jenž jej
vybaví kotlem na biomasu, až 30 %
celkových nákladů na takové zařízení,
bylo a je jistě správné, třebaže
výsledná částka se nemůže přehoupnout
přes 50 000 Kč. Jenže dnes už
to nestačí. Ladem ležící zemědělská
půda i nezpochybnitelné schopnosti
a potřeby lidí ukazují, že s biomasou
pro teplárenské účely jsme s to dokázat
více. A to v měřítku celých regionů. /lav/