Od počátku roku 2013 bude v Liberci fungovat Centrum rozvoje strojírenského výzkumu, o kterém VÚTS informoval již na MSV v Brně. Hlavní náplní Centra je špičkový strojírenský výzkum a vývoj. Vzniklé know-how se má realizovat až do fáze funkčního modelu či prototypu. Mělo by se zabývat na první pohled „obyčejnými „činnostmi, jako jsou zvyšování produktivity strojů, snižování hluku a vibrací nebo využívání nových materiálů atd. Odborníci vědí, jak důležitá je tato náplň práce pro všechny výrobce strojů. Jde o jednu z významných oblastí, v nichž náš průmysl udržuje dobrý standard. Podobná centra se etablují v mnoha městech, zpravidla při vysokých školách, a dnes se o jejich činnosti hodně diskutuje. Názory na jejich smysl a budoucí fungování se různí. Situace, za jaké vznikají, je tíživá, dokáže je průmysl dokonale využít? Zeptali jsme se proto přímo duchovního otce tohoto projektu, prof. Ing. Miroslava Václavíka, CSc., ředitele Výzkumného ústavu textilních strojů, jaká bude budoucnost Centra v Liberci. Hlavně proto, že tento muž dokázal obhájit existenci oborového výzkumného ústavu navzdory ukvapené privatizaci výzkumné základny, z níž se náš průmysl dodnes nevzpamatoval. Žijeme v zemi, která pořád nemá jasnou představu o systému podpory aplikovaného výzkumu, jakou mají vyspělé země. Existence center se zdá být určitou nadějí.
Pane profesore, v Technickém týdeníku se vaše články objevily mnohokrát a kromě příspěvků o strojích jste považoval za nutné říci technické veřejnosti své názory na aplikovaný výzkum a vývoj. Jistě ale dovolíte, abychom se nyní opřeli spíše o výsledky práce vašeho ústavu, který jste udržel při životě, ať je to již dopracování principu tryskových stavů pro tkaní průmyslových tkanin nebo výzkum a realizace elektronických mechanických systémů, mechatroniky pro výrobce obráběcích strojů. Určitě máte jasnou představu o tom, jaké výsledky výzkumu budou pro české podniky potřebné. Podle programu, do něhož je realizace Centra v Liberci zařazena, jde o instituci regionálního aplikovaného výzkumu a vývoje. Bude sloužit výzkumu a vývoji nových strojů a strojních prvků pro zpracovatelský průmysl. Tam patří stroje sklářské, textilní a pro výrobu bižuterie, tedy vskutku pro krajskou průmyslovou doménu. Také balicí, polygrafické a částečně obráběcí stroje a různé jednoúčelové stroje, zejména pro subdodavatele automobilového průmyslu. Naše síla by měla být také ve vývoji nových strojů na objednávku až po stavbu prototypu, který bude předán objednavateli. Co vím, na takovou činnost zatím není zaměřeno žádné podobné centrum v republice.
Chcete říci, že hodláte dosáhnout takové provázanosti s průmyslem, že objednavatel dostane na klíč celý stroj? Ano, zákazník prostě dostane prototyp a dokumentaci, aby mohl ihned stroj využít k dalšímu procesu. Díky špičkovému vybavení našeho nového Centra budeme schopni nabízet i krátké termíny výzkumu a vývoje novinek. Dále budeme špičkově vybaveni i k měření a testování nově vyvinutých strojů.
Oba už jsme v letech, abychom si pamatovali, že jedna z výtek proti oborovým výzkumným ústavům, na níž slyšeli ti, kteří je zrušili, byla právě skutečnost, že lidé z výzkumu donesli do fabriky výkresy a řekli: toto budete dělat. Někdy to fungovalo, někdy ne. Podniky se cítily zatěžovány nápady výzkumu. Teď by to mělo být jinak… Tato výtka zde byla, ale v našem ústavu už 20 let žijeme v systému, který jsem popsal. Zákazník dostane vyrobitelné či využitelné řešení, u jehož vývoje ostatně byl po celou dobu. Vím, k čemu míříte. Výzkum pro výzkum – ale to není náš případ, my se aplikovaným výzkumem živíme a uživíme. Už od revoluce. Musíme dělat a děláme to, co zákazník potřebuje. Spolupracujeme například s výrobci obráběcích strojů, tedy se skupinou podniků, které jsou vysloveně exportně úspěšné. Podniky jako Tajmac-ZPS, TOS Varnsdorf nebo TOS Hulín mají jistě svá dobrá konstrukční a vývojová oddělení, ale ta jsou zaměřena především na konstrukční stránku stroje, aby fungoval a vyráběl. Obráběl. Na vřeteno, nástroj, stůl. Nemají čas řešit detaily, například paletizaci, nástrojové zásobníky a manipulátory. Nebo robotickou obsluhu. Což vyvíjíme a jako prototypy dodáváme my, ve firmách to pak využijí a přisadí ke stroji. Samozřejmě to musí znamenat pro jejich stroj přínos, musí jim vše vyhovovat. Takový systém si výrobní podniky velmi cení, nemusejí se o některé prvky vůbec starat. Inovační cyklus u obráběcích strojů je asi dva roky a každý výrobce musí během tohoto období buď vylepšit, nebo zcela inovovat svoji nabídku. Pokud chce na dnešních vysoce konkurenčních trzích uspět.
Podniky mají nejpádnější impuls zlepšovat, jde o představy a požadavky zákazníků. Dokážou tyto požadavky zhmotnit do svých návrhů nových konstrukcí. Ale pak je tu přece ještě jeden impuls, velmi výhledový – výzkum i těch obráběcích strojů. Jak se budou vyvíjet, jaké prvky budou zapotřebí, čím lze zákazníky naopak překvapit? Kam posunout technický pokrok s využitím nových poznatků? Dnes jsou to například sintrovací stroje. Navíc zákazníci žádají celé technologie, nejenom stroj. Kdo bude dělat tento výzkum? Vysoké školy? Vy jste vysokoškolský profesor, jaký je váš názor na současný stav takového vývoje? To je téma na dlouhé povídání. Naše praxe byla taková, že jsme se sešli v ústavu s řediteli výrobních podniků a informovali je. Tak jsme například začali s mechatronikou. Když jsme se shodli na tom, že mechatronika bude významným prvkem budoucnosti, založili jsme skupinu, která začala se základním výzkumem. Pak se přikročilo k realizaci některých prvků a výrobci byli opět informováni. Například: tento typ pohonu by se hodil na otáčení vřetena. Dříve se to řešilo mechanicky, dnes je to řešeno servomotory a takto to vypadá i funguje. Zde jsou výsledky zkoušek. Takže jsme se dohodli například s Tajmac-ZPS a ten již má řešení na svém stroji. Podíleli jsme se i na vývoji periferií pro multifunkční obráběcí centra. Myslím si, že stejným způsobem by se měly chovat katedry (nebo ústavy) vysokých škol. Ale to bohužel není běžná praxe z mnoha důvodů, které nechci nyní rozebírat, ale mimo jiné i proto, že systém hodnocení vysokoškolských pracovníků, tzv. RIV, na to není stavěn. Počítají se především publikace. Realizovat stroj až do funkčního vzorku, to je něco jiného, je to obtížnější a někde na to ani nejsou vybaveni. Jak je možné, že se takto nastavil systém hodnocení inovací? Před válkou to bylo zcela jinak, techničtí ředitelé podniků byli zároveň vedoucími kateder. Byli v průmyslu bezprostředně přítomni. Nesli i odpovědnost jak za výrobu, tak za výzkum na vysoké škole. I RIV se změnil, dnes tam už jsou rovněž body za patenty a užitné vzory, ale i to jsou dost sporné věci, někdy se podnikům a školám ani nevyplatí něco přihlašovat. Já jsem měl asi štěstí, neb jsem byl celý život výzkumníkem v mechanice a zde v ústavu jsme vždy měli bezprostřední styk s výrobními podniky, takže i proto jsme se rozhodli v aplikovaném výzkumu pokračovat v novém Centru. Mám dnes kolem sebe kolegy, kteří dokážou řešit mechanické a mechatronické problémy.
O VÚTS Liberec je známo, že jako jeden z mála přežil privatizaci oborových výzkumných ústavů a vy jste jej dokázali změnit do formy činnosti, o níž se zde bavíme jako o náplni nového Centra, tedy ryze v praktickém výzkumu. Ale jak bude celý program center pokračovat, když stát omezuje objem prostředků do VaV, což je definováno jako tzv. vnitřní dluh? Lze další propad prostředků nebo jejich zastavení z EU přežít? Mohou naše malé a střední podniky, bereme- li jejich rozsah do srovnání se zahraničím, zajistit VaV vlastními silami? Na to je opravdu těžké odpovědět. VÚTS začal vlastně od ničeho, objednávky z českých podniků se nehrnuly, víme, jaká zde byla situace po privatizaci, textilní podniky se doslova rozpadly, takže nám nezbylo než hledat práci v zahraničí. Objel jsem víceméně celý svět. USA, Asii včetně Jižní Koreje. Nakonec jsme objednávky sehnali a přežili. Byly to kruté roky. Podpora nebyla vůbec žádná. První programy podpory VaV se objevily na MPO až v roce 1996. Tehdejší ministr dostal na výzkum 300 mil. korun a říkal, že neví, jak je použije. Tehdy bylo 85 % obratu našeho ústavu tvořeno objednávkami ze zahraničí. Takže uživit se i při totální absenci podpůrných programů dá, ale znamená to drastické omezení pracovní síly – a tím se dostáváme do toho šíleného kola: malá poptávka po odbornících, menší zájem o studium technických věd, nedostatek zkušených lidí, upadající průmysl, školství i veřejný život. Ano, přežít by se dalo, ale nečinnost by byla ta největší chyba, které bychom se mohli dopustit. My přece chceme pozvednout úroveň především našeho průmyslu, nebo ne? Proč dávají nejvyspělejší státy větší peníze do podpory VaV a školství? Protože se jim to vrací a dnes není jiné cesty, jak vydělat peníze, než inovací průmyslové výroby. To je základ každé ekonomiky. Zpracovatelský průmysl tvoří 30 % HDP, což činí 90 % průmyslového výkonu v ČR. Inovace, výzkum a vývoj musí být motorem konkurenceschopnosti a ekonomického růstu ČR – jiná cesta zde není! Finsko či Německo dávají do VaV téměř 4 % HDP, my mnohem méně – 1,8 % HDP. (Jde o vyjádření celkové podpory, ze které je státní podpora 0,6 % HDP, pozn. red.) Takže to je otázka rozhodnutí: chceme být vyspělou zemí, nebo ne? Budeme se živit jen podřadnými pracemi? To má opravdu významné konsekvence, vzdělanost národa, jeho postavení na mapě práce, věda, úroveň života. To se nechce ani domyslet. Už dnes, ostatně hovořilo se o tom i na Sněmu Svazu průmyslu, neustále v klasifikaci OECD klesáme. Naše děti jsou špatně vzdělávané, nemáme pro ně uplatnění. S naší generací asi skončí lidé, kteří jsou mechanicky zdatní. Mladí se to nemají kde učit. Dnes sehnat pracovníka kolem 40 let, který umí obsluhovat CNC stroj, je doslova zázrak!
Není postoj politiků k podpoře VaV, ale i školství modelován i tím, že si nedovedou představit skutečný proces vývoje, který jste popsal, ale domnívají se – „no, výzkumníci, sedí si v teple a o něčem bádají?“ Nějaké úspěchy tu ale jsou… Bohužel je to i názor některých sdělovacích prostředků. Jak reagovat například na tvrzení, že podporou VaV se vlastně podporují soukromí podnikatelé, jak jsem dnes četl v Mf Dnes. Ale ty peníze přinášejí vyšší úroveň výrobků a čím vyšší zisk, tím i vyšší odvod státu a vědomosti a znalosti vznikají zde, doma a jsou kdykoli použitelné. Systém, v němž to funguje, je jasný a srozumitelný. Základní výzkum se dělá převážně na vysokých školách a specializovaných ústavech (u nás zejména v ústavech AV), aplikovaný pak v oborových ústavech a v podnicích. Všude je dnes poměr podpory či platby do VaV zhruba 1 : 2, tedy jeden díl do základního výzkumu a dva do aplikovaného. U nás je to téměř opačně, i proto, že vysoké školy a ústavy dělají zejména základní výzkum, který je pak často dotažen a realizován v zahraničí. Takže peníze do VaV nejsou v žádném případě vyhozené ani v základním výzkumu ani v aplikovaném. Základní výzkum má výsledky vždy se zpožděním, aplikovaný výzkum má rychlejší obrátku. A dnes jde o to, udržet se v konkurenci. Čili rozvaha by měla být jasná. To vůbec není o sypání peněz do černých děr nebo podnikatelům – samozřejmě pokud mám dobrý systém kontroly. Pokud bych měl vypočítat, kolik například špičkových strojů vzniklo v programu TIP, který ale už skončil, kolik exportu to přineslo, tak by byl kdekdo překvapen. Ale naše společnost jakoby na to neslyšela a spíše se vytahují omyly, které jsou však pro celý systém nepodstatné, šlo o promile prostředků. Odpad je ve všech programech. Vím, že podniky jsou už z této situace otrávené a nedivím se, že řada z nich se přemísťuje do zahraničí a že jsou lidé velmi skeptičtí.
Vraťme se k původní otázce, prosím. Většina nových center budovaných z fondů či za pomoci fondů EU vzniká při vysokých školách. To je sice nadějné, ale taky zavdává mnoho příčin k obavám. Budou tato centra v takovém propojení s průmyslem, aby pracovala na zakázkách pro průmysl, jak jste si zvykli vy? Respektive bude zájem průmyslových podniků z tolika oborů, nejenom z úspěšné branže obráběcích strojů, o aplikovaný výzkum za ceny vysokoškolských pracovišť? Ano, je zde jistá obava, že pokud stát nebude hradit alespoň ze dvou třetin provoz těchto center (takové rozhodnutí vlády bylo přijato v roce 2008), nebudou schopna pokrýt své náklady. Centra by si měla vydělat alespoň 30 % svých nákladů. A samozřejmě ve vzrůstajícím trendu. Takový je dnes stav průmyslu, taková je i naše letitá zkušenost s aplikovaným výzkumem, vývojem a inovacemi. Dovolte mi jednu osobní reminiscenci. Několik let po revoluci jsem byl pozván na otevření nového Fraunhoferova institutu pro obráběcí a tvářecí stroje v Chemnitzu. Když jsem viděl krásnou budovu plnou špičkové techniky, říkal jsem si – něco takového jednou tak vybudovat v Liberci. Netušil jsem, že se mi může tento sen splnit. A za to jsem nesmírně vděčný. Financování Fraunhoferova institutu pro aplikovaný výzkum v Německu je postaveno na třech pilířích: 1. Zhruba třetinu tvoří institucionální prostředky od zemské vlády. 2. Druhou třetinu tvoří vysoutěžené granty. 3. Třetí třetinu tvoří zakázky od průmyslu. Domnívám se, že k tomuto modelu bychom se měli také dopracovat.
Jaká bude v budoucnosti úloha Technologické agentury, která vznikla za účelem zpřehlednění prostředků, vkládaných dnes do VaV? Technologická agentura vznikla proto, aby se tuším asi 10 kapitol aplikovaného výzkumu opravdu utřídilo, aby se usměrnily výzkumné projekty každého ministerstva (každý resort si plánoval vlastní výzkum a nebylo srovnání ceny a směrů výzkumu) do jednoho kontrolního místa. To se udělalo jen částečně, a navíc rozpočet Technologické agentury neustále klesá a oproti původním předpokladům má být do roku 2015 nižší o 5 mld. korun ročně. Takže opět dobrý úmysl, ale nějak se rozplývá.
Ale znovu se zeptám. Jsou české podniky v takové kondici, aby si zajistily své rozvojové plány i bez výraznější podpory VaV ze strany státu? Mohou být konkurenceschopné? Zaplatí si VaV? To asi závisí na oborech. Ve strojařině je jasný trend, abychom mohli vzdorovat gigantům z Německa či Japonska, musíme se uplatnit v mezioborech, v zákaznických řešeních. V jednoúčelových strojích. Když vezmu za příklad tryskové stavy, naše specializace na technické tkaniny se ukázala jako úspěšná. Tvorba technologií pro zákazníky, to je zřejmě naše parketa pro budoucnost. To je naše možnost. Ale k tomu potřebujeme zdatné a vzdělané techniky a jsme zpátky u školství, učňovského školství atd. A mohli bychom si začít povídat od začátku. To nemá jiné řešení, než rozum do hrsti a tvrdou práci. V součinnosti se státem a jeho cíli. /bal/