Ve Velké Británii došlo k vyvezení posledního paliva z nejstaršího reaktoru v elektrárně Calder Hall. Jeden z prvních a ve své době největší jaderný zdroj na světě byl slavnostně uveden do provozu za přítomnosti královny v říjnu 1956, konec jeho jaderného „života“ byl již o hodně komornější a skromnější. Odehrál se bez přítomnosti veřejnosti 3. září letošního roku, kdy bylo dokončeno vybírání paliva ze všech čtyř reaktorů v elektrárně. Byť i my v titulku Calder Hall označujeme za „první komerční elektrárnu na světě“ (experimentální reaktor v Obninsku byl připojen do sítě v roce 1954), není to zcela přesné označení. Ačkoli úřady veřejně oznamovaly, že elektrárna bude produkovat elektřinu levnou tak, že ji nebude možné vyúčtovat, ve skutečnosti byla jejím primárním účelem v době spuštění výroba plutonia pro britský jaderný program. I kvůli tomu provoz rozhodně nebyl tak levný, jak se původně předpokládalo. Ještě v 50. letech vláda ve vlastních analýzách uváděla, že výroba z uhlí je o 25 % levnější (analýzy provedené o několik desetiletí později odhadují, že to bylo spíše 50 %). Ovšem jádro v té době plnilo nejen vojenské účely, ale také mělo pomoci zlomit moc odborových svazů uhelných horníků. Režim provozu elektrárny se postupně změnil a provoz elektrárny probíhal především v energetickém režimu. Podle původního návrhu byla životnost elektrárny projektována na 20 let. Využitím projekčních rezerv a řadou inovací byla životnost elektrárny prodloužena na 56 let. Odstavena byla 31. března 2003. Konec Vyřazování z provozu probíhalo od té doby v několika etapách. V roce 2008 proběhla demolice dvou chladicích věží elektrárny, mezitím probíhala postupná demolice dalších prvků a také odstraňování 2 300 t azbestu, který se v areálu nacházel. Odst raňování samotných 40 tisíc palivových tyčí začalo osm let po odstavení zdroje, tedy v roce 2011 (a shodou okolností tedy skončilo právě o osm let později). První reaktor byl zbaven všeho paliva v roce 2016. Rozebírání elektrárny bude pokračovat v dalších letech. V roce 2027 by měly v areálu stát pouze čtyři reaktorové budovy. I ty budou postupně rozebrány, až zbudou pouze betonové biologické štíty kryjící reaktorová jádra. Na plynu Přispěla k tomu i konstrukce čtyř v elektrárně stojících reaktorů označovaných jako Magnox. Šlo o grafitem moderované reaktory GCR (Gas Cooled Reactor) chlazené zpravidla oxidem uhličitým. Kompaktní palivové články tvoří tyče z kovového přírodního uranu, pokryté oxidem hořčíku (magnesium oxid, odtud název Magnox). Aktivní zóna ve tvaru svislého válce se skládá z grafitových bloků a prochází jí několik tisíc svislých kanálů – do každého se nad sebou umisťuje několik palivových tyčí. Celá aktivní zóna je uzavřena v kulové ocelové tlakové nádobě, která je obestavěna silným betonovým stíněním. Konstrukce reaktoru umožňuje výměnu paliva za provozu. Chladicí plyn proudí kanály kolem palivových tyčí, ohřívá se a je veden do parogenerátorů, ve kterých předává své teplo vodě sekundárního okruhu. Z dnešního pohledu šlo o poměrně nevýkonný, ale také jednoduchý a robustní design. Čtyři reaktory produkovaly celkem zhruba 200 MW elektrické energie. Celková účinnost výrobního cyklu elektrárny měla být podle plánů zhruba 23 %, ve skutečnosti se sotva blížila 19 %. Jednoduchá konstrukce byla také velmi bezpečná. Reaktor pracoval s plynným chladicím médiem o nízkém tlaku, měl poměrně nízkou energetickou hustotu, a tak při návrhu padlo rozhodnutí nestavět kolem něj kontejnment, který je dnes standardní součástí konstrukce reaktorů (ale který, jak známo, chyběl z úsporných důvodů u černobylského reaktoru). Samozřejmě, design měl své velké nevýhody. Byl sice navržen tak, aby k výměně paliva mohlo docházet za provozu, systém výměny palivových tyčí byl ovšem ve skutečnosti poměrně komplikovaný a v praxi rozhodně k úsporám nevedl. Problém byl i se samotným palivem, které nemohlo být dlouho uchováváno v chladicích bazénech. Oxid hořčíku nebyl v tomto prostředí příliš trvanlivý, a palivo se muselo rychle přepracovávat. I to zvyšovalo náklady. Náklady nepříznivě ovlivnilo také rozhodnutí nepracovat s jedním uniformním konstrukčním návrhem, ale řadu prací provádět pro každou stavbu zvláště. V Británii přitom vzniklo 11 elektráren s celkem 26 reaktory, další dva byly dodány do Itálie a Japonska.
