Průzkum Hospodářské komory: 60 % podniků si stěžuje, že nemůže nalézt dostatek kvalifikované pracovní síly

Český průmysl trpí nedostatkem kvalifi kovaných pracovních sil. Od chvíle, kdy naše strojírenské podniky s nadšením přijaly pokyn, že nejsou nadále zodpovědny za svá učiliště a mohou je zrušit, uplynulo 20 let. Dost dlouhá doba na to, aby se výchova mladých dělníků zorganizovala nově. Učiliště tehdy převzal stát a vytvořil určitou síť Středních odborných učilišť, Odborných škol a nástavbových škol pro profese, které platí objednatel. Tato síť funguje především odpovědností učitelů a správy škol. Zájem podniků je minimální, a pokud je, bývá vyhraněný. SOU dnes plní funkci komplexního vzdělání absolventa a je tomu tak dobře. Je na podnicích, aby si absolventa doškolily a vyškolily samy, případně, aby zaplatily specializovanou výuku. SOU totiž musejí vycházet ve svých učebních plánech především z financí jim přidělených. To znamená, že počet hodin výuky předmětu, například seřizovač strojů nebo programátor CNC strojů, se odvíjí nikoli od potřeby výuky, ale od peněz, které jsou na výuku předmětu přiděleny. Pak je tu další problém: vybavení stroji. Výuka kovo a nejenom ta, je možná jen na konkrétním stroji. Jak jej získat a nekrást? Podniky se do darů nehrnou, stále je brzdí legislativa a daňový systém. Napsání tohoto článku bylo vyprovokováno hyperaktivitou Ing. Miroslava Šimáčka ze SOU v Domažlicích, který neváhal oslovit na MSV v Brně několik firem, mezi jinými i Iscar. A prostřednictvím tohoto výrobce řezných nástrojů se nám otevřely dveře SOU Domažlice. ČTRNACT OBORŮ Škola je umístěna v několika budovách, což je dáno především nutností udržovat počet dílen. Truhláři nemohou být s mechaniky seřizovači atd. Je zde celkem 14 učebních oborů, z toho čtyři v oboru kovo. Ty se ještě dělí na studijní a učební. Do každé třídy na každý obor je možné vzít jen 30 žáků ročně. Čísla vycházejí z kvot daných hejtmanstvím, nikoliv z odhadů a požadavků podniků. Ale jsou zde výjimky. Firma Gerrensheimer HoršovskýTýn se postarala o kombinovanou výuku v oboru strojní mechanik se zaměřením na obsluhu lisů pro vstřik plastů. Bohužel se přihlásili jen dva žáci, takže třídu nebylo možné otevřít. „Umí se podniky domluvit?“ ptá se Ing. Šimáček. „Že by v této zemi byl požadavek jen na pár plastařů?“ To ještě Ing. Šimáček neví, že ani vysoké školy nedostávají ani přibližný odhad potřeb absolventů, natož pak setřídění podle oborů. Proč se hlásí tak málo dětí na učební obory? Ředitelka SOU Domažlice Mgr. Zdeňka Buršíková má pro to své vysvětlení: „Bohužel, mnoho rodičů nevidí v průmyslu perspektivu a nutí své děti spíše navštěvovat gymnázium či jinou střední školu. Dnes je snem každého žáka sedět za počítačem v kanceláři. Na řemesla chodí jen synové malých živnostníků, kteří potřebují parťáka do dílny a chtějí mu poskytnout vzdělání. Podniky také nikde svoje činnosti nepropagují a neoslovují mladé lidi. Navíc, někteří rodiče dnes na zaplacení docházky do školy prostě nemají. Máme zde případy dětí, které dojížděly nebo byly na internátě (pozn. red.: cena ubytování se stravou je cca 2000 Kč.), a přesto je rodiče museli stáhnout. Nemohu plánovat ani výlety po památkách, pokud cena překročí 100 Kč, děti raději nepřijdou do školy, aby nemusely vysvětlovat, že na to nemají.“ Jinými slovy, SOU děti vychovává, a to s péčí, která je obdivuhodná, ale podniky se ani nepřijdou podívat. S jedinou výjimkou! Blízkost západních hranic nabízí příležitost pro německé podnikatele, kteří váží cestu a nabízejí. Když zjistíte, že nabízejí i 2500 EUR základního platu po zapracování, co mi odpovíte, pánové z průmyslu? Stát vám zde nabízí hotovou nebo minimálně dobře připravenou pracovní sílu. A Vy? Podle posledního průzkumu Hospodářské komory ČR si 60 % podniků stěžuje na nedostatek kvalifikované pracovní síly. Ale není to náhodou už tak, že stát vychovává za peníze daňových poplatníků mladé dělníky, pro něž jsou podnikatelé líní si i jen dojet, natož se zajímat o potřeby učilišť, z nichž by mohly čerpat kvalifikovanou pracovní sílu? VYUKA NA UROVNI V Paříži se mi zástupci společnosti Dassault chlubili mezinárodním projektem pro mládež, kde s pomocí standardizovaných prvků Lega nutí ke spolupráci děti z Francie a USA. Na dálku. Mají i vyšší formu takové mezinárodní spolupráce pro studenty vysokých škol. SOU Domažlice společně s rakouskou školou HTL Mödling a školou Berufsschule v Chamu postavily dřevěný most. V projektu Životní osa Schwarzach- hike& bike v Bavorsku a v Čechách. Projekt byl podpořen Přeshraničním akčním spolkem Čerchov a placen ze 70 % EU z programu INTERREG IV. Jako podpora přeshraniční spolupráce. SOU vyrobilo kovové části mostu, další dva partneři dodali výkresovou dokumentaci a díly ze dřeva. SOU si vyměňuje studenty v třítýdenní odborné praxi v oboru mechanik seřizovač v německých firmách v Rodingu. Výčet není konečný, spolupráce se zahraničím se týká i dalších oborů a je zřejmě úspěšná. Jak vidět, Němci mají lepší přehled než české firmy! Jak je to ale s výukou v denní rutině, ptáme se Ing. Miroslava Jägera, odborného učitele strojírenských předmětů, a opět také Ing. Šimáčka: ? Postačuje počet hodin pro výuku odborných předmětů? Část hodin byla z výuky odejmuta, ale stihnout se to dá. Limitem je spíše počet strojů a jejich stav. (Paní ředitelka popisuje zklamání, když ji žák po stáži v německém podniku řekl, že pracoval na 5osé mašině.) ? A co vybavení, máte dobré stroje? Až nyní, ale stejně je to jeden CNC stroj na 26 žáků. Většina strojů se nakupuje z vypracovaných grantů, leč to nejde donekonečna. Máme zde i malé stroje, jež byly vyrobeny pro výuku, ale ty jsou starší, i když zaplať Bůh za ně. ? Nepomohou podniky? Spíše se zajímají, pokud přijedou, o hotové lidi. Někdy jsou jejich požadavky vysloveně účelové. Chtějí, abychom vyučili dítě na spaciální práci, na níž nemohou nikoho sehnat. Ale učební plán předpokládá, že dítě u nás musí projít celkovou výukou oboru a ne jen úzkou specializaci. Tu by si podniky měly zařídit samy. Je to také o ceně. Strojírenské obory jsou nejdražší. ? Co rozhoduje o volbě školy? Paní ředitelka tvrdí jednoznačně: rodiče. Přestože zde organizují dny otevřených dveří, má obavy, že názory rodičů na perspektivu dětí v průmyslových oborech jsou dány současností, propouštěním a obavou ze „špinavé“ práce. Schází vazba mezi podniky, SOU a rodiči. Proč tomu tak je? Malý zájem podniků. Jakoby měly dost lidí a mladé dělníky nepotřebují. (Srovnej s průzkumem Hospodářské komory.) Někdy to vypadá, že podniky se naučily fňukat, aby se o výchovu postaral především stát. Srovnání s Německem, kam děti jezdí a vidí jak se tam pracuje s učni, je tristní. Je zřejmé, že v systému vzdělávání chybí koordinace a Ministerstvo školství ČR zcela selhává ve svých funkcích. Redaktoři Technického týdeníku prošli v posledních dvou letech ve spolupráci s SST a na popud učitelů SOU na desítku škol. Odpovědi učitelů a ředitelů jsou naprosto totožné. Některá učiliště jsou vybavena dobrou technikou, ale i ta se stává velmi rychle skanzenem. Tento rozpor nelze řešit návrhem na praxi v podnicích na nejlepších strojích. Je však zřejmé, že SOU a odborné školy nebudou plnit své poslání bez větší a hlubší spolupráce s podniky. Nemá-li 60 % podniků kvalifikovanou pracovní sílu a na druhé straně zde stát určuje limity počtu žáků na obory jen na základě peněz vložených do vzdělání státem, pak je to strašně špatně. Snad ještě hůře než v případě vysokoškoláků. Václav Klaus před nedávnem řekl, že by si dnes jako student bez placení školného připadal jako parazit. V té souvislosti napadne jistě každého otázka, kdo všechno tady na systému vybudovaném z nouze, jen aby se podnikům ulehčilo, parazituje. Pokud budeme vzdělání takto nazývat. Nikdy nic není černobílé, zvláště pokud je to nelogické. A systém se pomalu ale jistě nelogickým stává. JAN BALTUS Domažlice