Přechod na Průmysl 4.0 bude pro firmy i zaměstnance znamenat poměrně výrazné změny. Některé pozice, které nyní obsluhují lidé, totiž s postupnou automatizací zaniknou, ale jiné naopak vzniknou. „Průmysl bude ještě více než kdy jindy potřebovat technicky zručné a kvalifikované manuální pracovníky, kteří budou schopni s novými technologiemi pracovat. Proto je nyní důležité si talenty vychovávat už od útlého dětství,“ míní Martin Malo, výkonný ředitel společnosti Grafton Recruitment. Českému průmyslu se prakticky až do letošního roku velmi dařilo. Jak se tento trend z posledních let odrazil v postupu digitalizace, automatizace a celkově konceptu Průmyslu 4.0? V období posledních čtyř let jsme opravdu zažili konjunkturu na trhu v oblasti výroby. A tím, že měly firmy vyšší poptávky a z nich více vyrobených kusů, dostaly se logicky do vyšších obratů, z nichž mohly následně financovat investice do automatizace a digitalizace. Dalo by se tedy říci, že Průmysl 4.0 se dostal do mnoha sektorů a firmy se nebály s ním experimentovat. Nyní se však situace změnila. I když zaznívají slova o tom, že se z krize budeme muset proinvestovat, tak samozřejmě vlivem snížení poptávek investice do automatizace a digitalizace výrazně zpomalí. Je to škoda, protože stále existují oblasti, které procesem digitalizace teprve potřebují projít. Týká se to například oblasti digitalizace výrobních procesů či obsahu vzdělávání. Zde stále platí, že lidé se obzvláště ve výrobních firmách vzdělávají až na výjimky tradičními metodami za pomoci tištěných manuálů a klasických školení.
A jak na tom byl v konjunktuře pracovní trh? V posledních letech se slovní spojení „nejsou lidi“, skloňovalo opravdu úplně všude a v oblasti výroby to platilo obzvláště. Poptávka byla jednoznačně větší než nabídka a nezaměstnanost byla v konečném důsledku de facto na nule, protože z kategorie lidí na úřadech práce se už jen těžko hledal někdo, kdo by se v průmyslu mohl uplatnit. V evidenci již zůstávali prakticky jen lidé, kteří byli nezaměstnatelní. Ti, kteří nemají pracovní návyky, pracovat nechtějí a nikdy nebudou. Situace se tak musela řešit i dovozem až 700 tisíc zaměstnanců ze zahraničí, zejména ze zemí mimo EU, jako je Ukrajina, Filipíny, Srbsko a podobně. Zhruba třetina z těchto pracovníků se ale nyní, podle neoficiálních statistik, vrátila zpět do své vlasti. Znamená to, že i když se aktuálně ekonomika propadla, lidí je stále málo. Jedním z důvodů je pak i program Antivirus, díky němuž zaměstnavatelé své zaměstnance drží ve firmách. Ze sociálního pohledu a z pohledu udržení vysoké míry zaměstnanosti je to důležitý a efektivní nástroj a jeho použití bylo zaručeně na místě. S jeho přerodem do klasického kurzarbeitu ovšem může nastat problém. Podle mnoha ekonomů už zaměstnavatelé nezvládnou tak vysoký počet zaměstnanců držet, což bude mít za následek, že se určité procento lidí dostane do evidence pracovních úřadů. Dlouhodobě se asi nepovede udržet hranici míry nezaměstnanosti na 4 %, ale určitě část z lidí, kteří se ocitnou bez práce, budou mít příležitost se nechat znovu zaměstnat, pokud budou mít zájem.
Bez ohledu na nastupující ekonomickou krizi ovlivní Průmysl 4.0 ve svém důsledku konečný počet zaměstnanců, kteří jsou potřeba pro bezproblémový a efektivní chod výrobního závodu? Aby byla firma schopná osadit linku výrobními roboty, bude potřebovat pracovní sílu, která ta ramena umí ovládat. Průmysl 4.0 je proces plynoucí v čase, ve kterém se podle mě i nadále budeme potýkat s nedostatkem takto kvalifikovaných lidí. Samozřejmě, na druhou stranu implementace technologií znamená i nižší potřebu personálu. Firmy by proto měly sledovat talenty už od úrovně výrobní linky a zaměstnance, kteří mají vhodné kompetence, povýší a vzdělají natolik, aby byli schopní s těmito technologiemi následně pracovat. Lidé, kteří by v budoucnu měli být teoreticky automatizací nahrazeni, najdou zaměstnání na méně technických pozicích u jiných zaměstnavatelů, nebo budou muset projít rekvalifikací, aby byli schopni se vrátit na trh práce a mohli se ucházet o specializované technické posty.
Znamená to, že s procesem přechodu na Průmysl 4.0 budou vznikat i úplně nové pozice? Určitě ano a budou to i pozice technicky velmi náročné. Ale samozřejmě záleží i na segmentu průmyslu. Například ve výrobě či v oblasti center sdílených služeb budou jako jedni z prvních potřebovat zaměstnávat profily lidí, které do této doby nepotřebovali. V současné době bude možné tuto potřebu saturovat buď tím, že se firma se podívá na zahraniční trh práce, a pokud kvalifikované lidi najde, pokusí se je přetáhnout do České republiky, nebo se zaměří právě na své vlastní aktuální i budoucí zaměstnance, kteří mají potenciál, a vyškolí si je.
O konceptu automatizace a digitalizace se hovoří od roku 2013. Reagovalo na měnící se požadavky průmyslu adekvátně české školství? Aniž bych chtěl být kritický vůči našemu školství, je zcela evidentní, že vzdělávací systém není až na čestné výjimky v linii s trhem práce. Zanikají obory, které jsou na trhu potřeba, a chybějí tak lidé, kteří pracují rukama, ale mají odbornou kvalifikaci. To znamená například svářeči, lakýrníci, klempíři, tesaři a podobně. Celkově se dá říci, že řemeslo upadá a je to obrovská škoda. A tento fakt je i důvodem, proč zde i přes pravděpodobnost zvýšení míry nezaměstnanosti zahraniční zaměstnanci najdou uplatnění. Mají totiž požadovanou kvalifikaci.
Proč se to děje? Celý tento fenomén vychází zejména z rodin samotných. Rodiče chtějí mít ze svého dítěte vzdělaného člověka, který si najde uplatnění v kanceláři a nebude muset pracovat rukama. O učební řemeslné obory není zájem a školství jen reaguje na zvýšenou poptávku po všeobecných oborech. Zkrátka rodiče chtějí mít své dítě raději na gymnáziu či obchodní akademii než na učňáku, a proto je nyní těchto oborů přetlak. Druhou věcí je, že ani stát příliš děti k technické zručnosti nevede. Existují sice projekty technických školek, kdy si dítě ve školce hraje se šroubováky, vrtačkami, s obrázky, které mají nějaký technický rámec, ale zatím je jich zoufale málo. Dalším faktorem je digitalizace dětství a her. Děti mají k dispozici telefony, počítače a rozvíjející hry, které jsou pro ně zábavnější než umělohmotný šroubovák, kterým by měly zašroubovat umělohmotný šroub. Nutno dodat, že situace dospěla do bodu, kdy už zákonitě vznikají iniciativy, které revidují vzdělávací programy na školách, a hovoří se o tom, že by se školství mělo o některé obory rozšířit. Ale zatím je tento proces v zásadě pomalý, a než se skutečně začnou na školách otevírat nové obory, zaměřené na průmyslové technologie, proteče ve Vltavě hodně vody. Nejde totiž jen o to, prosadit takový nápad, ale i o zajištění kvalifikovaných a schopných pedagogů, kvalitních zařízení, na kterých by děti měly pracovat, a hlavně o správnou motivaci dětí, aby pochopily, že vydělávat si rukama není rozhodně žádná ostuda, ba naopak, že je to vznešená činnost.
Jakou roli by v tomto procesu motivace měl mít soukromý sektor? Myslím si, že kvalitní středoškolská praxe přímo ve firmách nebo i práce s firemními technologiemi na školách je jednou z mála cest k tomu, aby se zase technické obory staly pro děti atraktivní. Tato odborná praxe je důležitá i proto, že si tak zaměstnavatelé mohou vychovat ze studentů své budoucí kvalifikované zaměstnance. Klíčové však je, aby si tyto zaměstnance podnik následně dokázal udržet. Protože když to vezmeme kolem a kolem, hlavním cílem výrobních závodů je produkce určitého počtu kusů čehokoliv v předem domluvené kvalitě a čase. Mnohdy se přitom opomíjí fakt, že přístup k zaměstnancům je nesmírně důležitý, protože jedině tak firma dokáže své cíle udržet a naplnit. Pokud si udrží kvalifikované zaměstnance, má nižší fluktuaci, vyšší kvalitu výrobků a vyšší produktivitu v rámci výrobního procesu.
Myslíte, že mohou za aktuálně ne tak vysokou prestiž řemeslných technických oborů i mzdové podmínky? Výška mzdy je a bude vždy relativní, bude vždy sporem a přinese emoce hlavně ze strany zaměstnanců. Ale všeobecně se nedomnívám, že by výše mzdy byla hlavním problémem. Mzdy pro manuálně pracující jsou v ČR minimálně v rámci regionu V4 stále nejvyšší. Každopádně teď se situace asi trochu změní. Až do letoška o výši mzdy rozhodovali kandidáti. Ti určovali, za jakých finančních podmínek budou ochotni pro firmu pracovat. S covidovou krizí přichází stejně jako za minulé krize stav, kdy o výši mzdy rozhoduje zaměstnavatel.
Už řadu let se hovoří o tom, že by se Česká republika měla transformovat svou strukturu ekonomiky. Jak se na tyto požadavky odborníků díváte? Jednoznačně pozitivně. Naše země by si zasloužila, abychom zde měli podstatně více výzkumu a vývoje. To nám zatím žalostně chybí, i když už přilétají první vlaštovky. Cílem by měla být taková transformace, abychom měli vyšší přidanou hodnotu práce a mohli postupovat procesem přechodu k Průmyslu 4.0. Pro naši ekonomiku je důležité, aby se zde nacházel celý řetězec produkce výrobku od vývoje po výrobu finálního produktu. Tam se v současné době ve většině případech nenacházíme, protože zatím fungujeme spíše jako „montovna“ a na celé ose vzniku produktu se podílíme jen určitou parciální částí. Přitom know-how tu máme a technické zázemí je u nás zatím stále tradiční. Máme výtečné předpoklady být zemí, která dokáže nejen dobře vyrobit, ale také inovativně vytvořit. Jen si to musí uvědomit i zahraniční investoři.
Jak je sem tedy dostat? Jednou z motivací k tomu, aby firmy přesunuly svá vývojová centra k nám, jsou ještě pořád nižší mzdové náklady. V porovnání se západními vývojovými centry jsme stále v tomto ohledu atraktivní, i vysoce kvalifikovaná odborná až vědecká práce zde má nižší cenovou hladinu. Druhou věcí jsou pak pobídky státu, ať už formou daňových úlev, či formou přímé finanční pomoci. Dávat je firmám, které by u nás chtěly investovat takovým způsobem, je zcela legitimní a z pohledu rozvoje státu výhodné. /Kristina Kadlas Blümelová/
