Nevím, jak na vás, ale na mě dělal letošní Mezinárodní strojírenský veletrh v Brně dojem „návratu k umírněnosti“. Po minulých ročnících, kdy jsme byli zavalováni bombastickými prezentacemi Průmyslu 4.0 a o naši pozornost soupeřily největší a nejchytřejší roboty či plně automatizované linky a hybridní technologie, letos jako by vše utichlo a navrátilo se do poklidných kolejí „mírného technologického pokroku v mezích zákona“. Snad jen s výjimkou stálice posledních let – 3D tisku. Snažila jsem se pochopit, proč tomu tak je, ptala se lidí a výsledek je tento: zatímco technologie 3D tisku si už získala důvěru lidí a je chápána jako vysoce perspektivní (to také potvrzují hned dvě Zlaté medaile, které získala), „balík“ s názvem Průmysl 4.0 naopak začíná vyvolávat čím dál tím větší skepsi. Proč tomu tak je, má to nějaký racionální důvod? Myslím, že spíš ne. Pravděpodobně tu jde o důvěru, resp. spíše nedůvěru, kterou jsme v sobě začali čím dál tím více přiživovat. Argumenty typu „Průmysl 4.0 je jen pro ty velké a bohaté firmy“ v dnešní době už těžko obstojí. Už i v České republice máme velké množství dobrých příkladů, kdy malé a střední firmy obrovským způsobem zefektivnily a zkvalitnily svoji práci právě implementací některých principů Prů-myslu 4.0. Pravou příčinou nedůvěry tedy spíše bude strach – z velkých investic se zdánlivě nejistou návratností, ze ztráty či zneužití dat a také zřejmě i z případného výpadku nebo částečného omezení výrobních kapacit během implementace nových systémů a přechodu na nová zařízení. Je jisté, že všechno nové je vždy spojeno s určitým rizikem. A stejně tak je jisté, že bez podstatné dávky víry a důvěry nelze dělat v podstatě nic. Již celkem automaticky svěřujeme své životy pilotům letadel a veškeré své finance internetovému bankovnictví. Svěřit výrobní data cloudu se nám ale pořád ještě nechce. Na jednu stranu není divu. Otázky kybernetické bezpečnosti v průmyslu se sice intenzivně řeší, nicméně stále častější úspěšně provedené kyberútoky naznačují, že bezpečně se zatím cítit opravdu ještě nemůžeme. Pokud se toto rychle nezmění, tak s největší pravděpodobností dojde k výraznému zpomalení nejen nástupu Průmyslu 4.0, ale i rozvoje nových technologií. Vlády světových průmyslových velmocí by měly začít urychleně jednat. Tento apel ostatně zazněl i začátkem roku na Mnichovské bezpečnostní konferenci. Spoléhat se ale jen na to určitě nestačí. Proto se několik významných světových technologických firem, v čele se společností Siemens, chopilo aktivity a iniciovaly tzv. Chartu důvěry, jejímž cílem je právě posílení důvěry lidí v digitální technologie. Je to určitě krok správným směrem a evidentně naznačuje, že tam, kde vládní legislativa pokulhává nebo úplně chybí, může zafungovat sám průmysl. Dokážu si představit budoucnost, kdy by významná firemní a oborová konsorcia částečně převzala zákonodárnou moc v oborech, které se jí bezprostředně týkají. Kdyby se podařilo tuto oblast odpolitizovat a stabilizovat, bylo by to to nejlepší, čeho bychom mohli dosáhnout. Ing. Andrea Cejnarová, Ph.D., šéfredaktorka
