Ve vyspělých zemích světa mohou lidé očekávat, že budou žít přibližně o 30 let déle než na začátku 20. století. V Česku se takzvaná naděje dožití u žen aktuálně pohybuje nad 80 roky, v případě mužů je to kolem 75 let.
Především vlivem lepších opatření v oblasti veřejného zdraví, jako je zajištění čisté pitné vody či karanténních opatření, a díky pokrokům v medicíně dochází k prodlužování průměrného věku dožití. Obojí nejprve snížilo úmrtnost dětí a mladých dospělých, později i lidí ve středním a vyšším věku. Ale jak to bude dále? Můžeme očekávat, že se lidský život bude prodlužovat i nadále? Z vědeckého hlediska je to pochopitelně otevřená otázka. Neexistuje jiný způsob, jak to ověřit, než výsledek změřit — všechno ostatní jsou pouze odhady. V minulosti tak někteří vědci předpovídali, že se mnoho dnes žijících lidí dožije 100 a více let a že s dalšími pokroky v medicíně a v technologiích by se mohla délka života prodlužovat v podstatě donekonečna. Bez dalších revolučních objevů je ovšem něco takového v 21. století nepravděpodobné, tvrdí autoři nové analýzy zveřejněné v časopise Nature Aging. Tvrdí, že na základě současných trendů se takové radikální prodloužení života zdá být nepravděpodobné — pokud tedy v dohledné době věda nepřijde na to, jak výrazně zpomalit samotný proces stárnutí. Podle výsledků autorů by se maximální délka života mohla při současné úrovni medicíny a obecně společnosti pohybovat kolem 87 let — cca 84 let u mužů a 90 let u žen. Což je hodnota, které se již některé země blíží. Studie se zabývá údaji o průměrné délce života z několika zemí, které jsou známé dlouhověkostí obyvatelstva (například Japonsko, Itálie a Švédsko) a také ze Spojených států a z Hongkongu. Autoři konstatují, že od roku 1990 se tempo růstu střední délky života zpomalilo. Ve 20. století docházelo k prodloužení průměrné délky neuvěřitelným tempem: zhruba o 0,3 roku za jeden kalendářní rok. Každé desetiletí se tedy průměrný život prodloužil o tři roky. Toto v dějinách lidstva neuvěřitelně vysoké tempo se ovšem nepodařilo udržet: v současnosti se pohybuje kolem 0,2 roku za kalendářní rok a někde dokonce méně. Jedinými státy ze zkoumaných, kde v 90. letech 20. století došlo k prodlužování života na podobné úrovni, byly Jižní Korea a Hongkong. V obou zejména díky rychlému hospodářskému růstu a důrazným opatřením v oblasti veřejného zdraví (například omezení kouření). Nicméně i v těchto oblastech v posledních desetiletích tempo zvyšování střední délky života zpomaluje. Někde se trend dokonce úplně obrátil. Příkladem může být situace ve Spojených státech, kde — na rozdíl od mnoha jiných zemí s vysokými příjmy — dochází v posledních letech ke stagnaci, nebo dokonce k poklesu očekávané délky života. Z historického hlediska se jedná o neobvyklý trend, neboť k poklesu střední délky života obvykle docházelo pouze v důsledku velkých katastrofických událostí, jako jsou války nebo pandemie (například španělská chřipka v roce 1918). Ve Spojených státech je však příčinou poklesu rostoucí úmrtnost některých skupin obyvatel středního věku, třeba na předávkování drogami nebo v důsledku sebevražd. Pro fenomén, o jehož příčinách se hojně debatuje, se vžil výraz „smrt z beznaděje“. To, že v posledních letech vydobytý pokrok je poměrně křehký, naznačuje i výkyv během epidemie covidu-19. Pandemie způsobená virem, který zapříčiňuje v drtivé většině případů mírné onemocnění, vedla ke změně dlouhodobého trendu: mužům klesla naděje na dožití o rok, ženám o 0,7 roku.
Podobné smrti
Kromě celkového zpomalení se také projevuje „komprese věku smrti“. To znamená, že ačkoli se čím dál více lidí dožívá vyššího věku, umírají všichni zhruba stejně staří. Jinými slovy: lidé se častěji dožívají podobného věku, na rozdíl od minulosti, kdy byly rozdíly v délce dožití mnohem větší. Drtivá většina lidí tedy umírá ve vysokém věku. Ještě v průběhu 19. století leckde v Evropě platilo, že pátých narozenin se nedožije každý druhý narozený. V České republice v poslední dekádě zemřely před dosažením pátého roku věku zhruba tři z 1 000 narozených dětí. Dětská úmrtnost do dosažení pěti let tedy klesla z 50 % na 0,3 %. Autoři tvrdí, že aby došlo k radikálnímu prodloužení života, muselo by docházet k trvalému a výraznému snižování úmrtnosti ve všech věkových skupinách. Údaje z let 1990 až 2019 však ukazují, že pokles úmrtnosti, zejména ve starších věkových skupinách, zpomaluje. Ilustrujme si to na ještě jiném příkladu. Kdyby měli mít dnešní novorozenci naději na to, že se dožijí v průměru 110 let, muselo by se přibližně 70 % žen z předchozí generace dožít stovky. Ve skutečnosti se dnes očekává, že takového věku dosáhne ve vyspělých zemích jen asi 5 % žen (cca 13 % v Jižní Koreji a v Japonsku). U mužů je to zhruba 1,8 % (ve zmíněných asijských zemích cca 4 %). Všechna tato pozorování dobře odpovídají předpokladu, že věk dosavadními opatřeními nelze prodlužovat donekonečna. Že existuje přirozený limit, o kolik se může délka života prodloužit, aniž by došlo k zásadním průlomům ve zpomalení samotného biologického procesu stárnutí — a k tomu zatím nedošlo. Stane se? Hlavní slabina celého argumentu je asi zjevná každému čtenáři: autoři nevidí do budoucnosti. Práce je založena pouze na dnešních trendech, budoucí vývoj je však nepředvídatelný. Autoři své naděje vkládají do pokroku v medicíně. Podle jejich názoru by právě ten mohl prolomit biologické limity našeho těla. Což není zjevně nic jednoduchého, jak naznačuje dosavadní nedostatek pokroku. Evoluce naše těla formovala primárně tak, abychom dokázali předat své geny dále, další generaci. Z jejího hlediska není dlouhý a spokojený život nás jako jedinců nijak důležitý. Překonat biologické meze se tedy zatím nedaří. A byť zásadní pokrok v této oblasti může přijít velmi rychle, zatím se obor může pochlubit sice mnoha zajímavými pozorováními, ale minimem prakticky použitelných výsledků. Vzhledem k tomu, jakým tempem vývoj v medicíně probíhal a dnes probíhá, můžeme v této, a zřejmě i příští dekádě jen těžko očekávat zásadní změnu. Ale to je znovu pouze odhad, naděje se kvůli němu rozhodně vzdávat nemusíte.
/jj/
