Letošní evropská chřipková sezona nám začala oficiálně ve 48. týdnu roku 2017, kdy se v deseti evropských zemích výrazně zvýšil počet nemocných s chřipkovými onemocněními. V České republice byl ovšem průběh ještě v době uzávěrky velmi mírný a žádnou chřipkovou epidemii zatím nemáme. V příštích dnech a týdnech se ovšem infekcím nejspíše velká část z nás nevyhne. Trávíme mnohem více času v uzavřených prostorách a to je zřejmě hlavní důvod, proč se nemoci přenášejí snáze než během léta. Ale riziko lze výrazně ovlivnit mimo jiné i tím, že se budeme dobře dívat, s kým svůj čas v interiérech budeme trávit. Nemocné totiž dokážeme poznat už na první pohled s velmi dobrou spolehlivostí – jak asi většina z nás už ví z vlastní zkušenosti. Díky studii vydané na začátku letošního ledna v časopise Proceedings of the Royal Society B ovšem máme lepší představu, jak dobří vlastně v této činnosti jsme a které rysy nejspíše nemoc prozradí. V podstatě šlo o poměrně prostý experiment švédských lékařů, ve kterém dobrovolníci odhadovali zdravotní stav několika desítek lidí na fotografiích. Snímky byly pořízeny při dvou různých příležitostech v rozmezí několika týdnů, vždy dvě hodiny poté, co jim lékaři podali injekci. Jednou „subjekty“ dostaly do těla neškodnou dávku fyziologického roztoku, která neobsahovala nic nebezpečného, v druhém případě pak dávku bakteriálního toxinu (endotoxin E. coli), který u nich vyvolal krátkodobou „slabost“ a stav podobný akutní infekci. Efekt to není příliš výrazný, jak můžete posoudit na snímku, ale lidskému mozku evidentně do značné míry stačí. Skupina dalších dobrovolníků, která si pak snímky prohlížela, měla u každého říci, zda je dotyčný nemocný. Neměli přitom mnoho času, na jeden snímek max. pět sekund. Přesnost i tak byla výrazně vyšší, než by předpokládala náhoda: lidé odhalili ve snímcích více než 60 % nemocných správně. Samozřejmě přesnost nebyla úplně dokonalá, ale rozhodně byla úspěšnost výrazně vyšší, než kdyby šlo jen o náhodu. Navíc připomínáme, že šlo o laiky, kteří měli na pár sekund k dispozici fotografii neznámého člověka pořízenou jen dvě hodiny po „nakažení“. Když pak další skupina dobrovolníků měla určit, které rysy označují člověka na snímku jako nemocného, ukázalo se, že se řídíme minimálně několika znaky. Na prvním místě byly zmiňovány bledé rty, statistická analýza odpovědí pak ovšem ukázala, že nejspolehlivějším poznávacím znamením byla povislá víčka a bledší pleť. Svou roli hrálo i to, zda se dotyčný zdál unavený, měl zarudlé oči či napuchlý obličej. Tato poznávací znamení bychom neměli považovat za univerzálně platná. „Nemocní“ byli vyfotografováni jen pár hodin po injekci. Je možné, že u každé nemoci se postupně objeví poněkud jiné příznaky. Nemůžeme tvrdit, že rozpoznávání funguje u každé nemoci stejně, na to nemáme údaje. Zdá se ovšem, že náš, z evolučního hlediska samozřejmě cenný „radar“ na nemocné je opravdu dobrý a můžeme mu do značné míry věřit. Existence mechanismu na rychlé rozpoznávání nemocných by také mohla pomoci vysvětlit některé naše další podvědomé chování. Z experimentů víme, že lidé se méně ochotně baví s někým, kdo vypadá nevyspale. Nemusí to být jen tím, že takoví lidé jsou popudlivější a méně příjemní, možná můžeme v jejich únavě vidět i stopy nemoci.
