Minulý týden jsem byla dělat reportáž o jednom významném projektu, ve kterém se setkalo vysokoškolské pracoviště s průmyslovou firmou a nadto dvě disciplíny, které mají spolu mnoho společného, ale z nějakého důvodu si vzájemně příliš nerozumí – fyzika s medicínou. Více o projektu teď hovořit nechci, brzy se ale o něm na stránkách našich časopisů dočtete. Zajímá mě teď ale jiná věc: proč mají vědci z různých oborů tak často problém si porozumět a spolupracovat? Materialistická filozofie, která se u nás několik desetiletí prezentovala jako jediná správná, v nás zřejmě vyvolala trvalou averzi ke všemu, co hlásala. Tedy i k redukcionismu. Podle něj lze například redukovat medicínu na biologii, biologii na chemii, chemii na fyziku atd. Stejným způsobem si redukcionisté dokázali „poradit“ s mnoha dalšími komplexními systémy, které „jednoduše“ zredukovali na něco jednoduššího, s čím si již dokázali poradit, a také proto, poněvadž „v jednoduchosti je krása“. Proti tomu se ihned, jakmile to bylo možné, zvedla vlna odporu a narostla masa filozofujících lidí (prosím neplést se skutečnými filozofy!), kteří naopak začali dávat vše do souvislostí se vším a výrazně si začali pomáhat východními filozofiemi, které, aspoň na první pohled, poskytují argumenty a jména, jimiž se lze zaštítit. Člověk nemusí být ani zvláště studovaný a už vůbec ne školený filozof, aby pochopil, že ani jeden z těchto extrémů není „zdravý“. Že pravda, jak tomu bývá, bude asi někde uprostřed. Že o správnosti odpovědi rozhoduje, jak byla položená otázka. A to je, prosím pěkně, úplně to nejdůležitější a také podstata většiny nedorozumění. I když je nesporná pravda, že lidský organismus je nesmírně složitý systém, který je navíc silně ovlivňován veškerým okolím, ale také například psychikou, na druhou stranu v něm probíhá spousta poměrně jednoduchých dějů, které jsou striktně fyzikální a fyzika je dokáže velmi přesně popsat a simulovat. Lékaři se ale často tomuto přístupu brání. Proč? Poněvadž mají pocit, že jakmile jim do toho „začnou mluvit fyzici“, jejich práci (poslání) to degraduje. To je ovšem velký omyl. Fyzici, aspoň ti soudní, přeci nemají ambice jim vysvětlovat např. fyziologický průběh chronické obstrukční plicní nemoci, ale mohou jim velmi věrně nasimulovat, jak proudí vzduch v průduškách. Abych ale nebyla nespravedlivá a neuváděla jako špatný příklad pouze lékaře. Nedůvěra a ne-ochota ke spolupráci s jinými obory a nechuť k interdisciplinárnímu vzdělávání jsou bohužel u nás pevně zakořeněny. Doba renesančních vzdělanců je již přeci dávno pryč. Obávám se ale, že pomalu již končí i doba jednooborových specialistů. I když dnes již není z principu možné, aby jednotlivec dokázal vynikat v mnoha různorodých oborech, a těžko se ještě kdy narodí polyhistor, jakým byl například Leonardo da Vinci, přesto doba jednoznačně spěje k „poptávce“ po lidech se vzděláním z více oborů. Bez interdisciplinárního přístupu se tedy brzy již pravděpodobně neobejdeme, a i když je to velmi těžké, měli bychom se snažit změnit tímto směrem i vlastní způsoby práce a především pak uvažování. Ing. Andrea Cejnarová, Ph.D., šéfredaktorka
