Metody 3D tisku, jak zní obecný název pro metody aditivní výroby dílů, se v posledních letech dostávají stále více do popředí zájmu o efektivní výrobu tvarově složitých dílů, ať už z plastu, nebo kovu. Principem tu jde o metodu výroby po jednotlivých vrstvách. U plastu taví hlavice plast ze zásobníku a dvojrozměrně ho pokládá na podstavec, který se pohybuje ve třetím směru. U kovů se využívá nanášení vrstev kovových prášků a jejich natavení laserem. Jako každá nová metoda přinášejí základní varianty postupně i řadu inovovaných modelů, které přispívají buď k větší efektivnosti dosavadních postupů, nebo řeší speciální případy. O některých, jako např. o užití způsobu TwoCure, hybridní metodě při výrobě jemných dílů na bázi pryskyřice s dvojím vytvrzováním nebo speciálním postupu při výrobě dílů ze slitiny Fe-aluminid s bórem a titanem či slitin hořčíku s optimální strukturou pórovitosti pro stavbu implantátů, jsme už postupně informovali. Co je všem těmto metodám ale vždy společné, jak už zaznělo i v úvodu, je základní myšlenka výroby po vrstvách, mnohdy nahlížená při zvyšování nároků překvapivě jako ne zrovna rychlá. U plastů se tento nedostatek snaží nahradit nová metoda na principu fotopolymerizace za působení UV záření v kombinaci s kyslíkem, která by měla být podle jejích původců až stokrát rychlejší a navíc výsledný produkt by měl být i pevnější. Nová technologie dostala označení CLIP (Continuous Liquid Interface Production), a jak už sám název napovídá, výchozím místem je tu zdroj tekuté pryskyřice, odkud dochází při promítání kontinuální sekvence UV obrazů přes průhledné okno pod kapalnou pryskyřicí ve zvolených místech k nepřetržitému „růstu“ objektu, tedy kontinuálnímu, nikoliv vrstvu po vrstvě. Při tuhnutí pryskyřice dochází i k následnému průběžnému vyzvedávání tištěného objektu z nádoby pryskyřice. Po fyzikální stránce umožňuje vytvoření 3D objektu kombinace ultrafialového světla a kyslíku, přičemž UV záření spouští polymeraci a vytváření křížových vazeb v pryskyřici, což způsobuje tuhnutí. Kyslík má pak opačný účinek. Zabraňuje tvorbě polymerů v kapalné pryskyřici bezprostředně nad oknem projekce a vytváří tu tak „mrtvou zónu“, kde nemůže ještě docházet k tuhnutí pryskyřice. Metodu CLIP prezentuje v současné době vývoj soustředěný v kalifornské společnosti Carbon 3D. Odtud pochází i doporučený výběr vhodných materiálů. Akrylátová pryskyřice pro obzvláště přesné a jemné díly, polyuretanová pryskyřice pro díly odolné proti teplu a oděru, polyuretanový elastomer s elastickým chováním v širokém rozmezí teplot, vhodný pro těsnění, pryskyřice na bázi kyanátového esteru pro elektroniku a průmyslové komponenty, speciálně pak pro díly umístěné pod kapotou, nebo flexibilní polyuretan pro houževnaté díly s opakovaným namáháním. Stranu připravil: Jiří Šmíd
