Přílišné naděje, poté zklamání z fatálních chyb Další ztracený rok

Snad je už každému jasné, že konverze českého průmyslu založená na ideálním modelu tržního hospodářství se nepovedla. Mohutný potenciální zdroj technické dovednosti byl rozmetán a důraz na vlastnické uspořádání pomocí české privatizace jako základu nové ekonomiky bez právního rámce se ukázal jako nebezpečný a eticky i sociálně neúnosný. Letošní rok oslavíme 20 let od revoluce, která tak důstojně začala a tak smutně končí. Očekával se rozmach národního cítění, aktivit a dlouho potlačovaných iniciativ. Také to tak začalo a nástup počtu malých a středních firem byl impozantní. Některé regiony jakoby se jen probudily ze zmrazení a pokračovaly v aktivitách předválečných let. Odepsaná generace Není předmětem tohoto článku bilancovat o co se vlastně naše národní nadšení zarazilo. Přílišné naděje a pak zklamání davů? Spíše fatalní chyby v nakládání s majetkem a prostředí bez vymahatelnosti práva. Soustřeďme se spíše na mladou generaci, těch co mají v plné mířa stavět jinou budoucnost, dnešních hotových lidí nastupujících do aktivního života, jimž bylo v době sametové revoluce třeba jen 10 let. Ti měli a mají nést štafetu revoluce. Co je dnes očekává? Co jsme pro ně revolucí udělali? Mohli se v klidu věnovat studiu či přípravě na povolání vyučením? Postaral se stát o to aby dostali opravdu novou šanci vyrovnat se co nejrychleji Evropě a přinejmenším aby udrželi kdys vysoký znalostní standard průmyslu? Sledovali jsme příklad Finska, které v roce 1991 řešilo hlubokou krizi posílením vzdělání a inovativních procesů? Vysoké školy dodnes nemají jasno, kolik stojí výuka inženýra a kolik fotbalového trenéra. Stát dává více na tělocvikáře. Sporná je reorganizace studia s využitím bakalářů. Mladí lidé hledající vysoké školy podlehli nadšení z ekonomických pojmů a hrdinů politického rychlokvasu, kteří se dnes už vesměs ke svým výplodům nehlásí, se dnes ekonomií, těžce poznamenanou krutými omyly z pýchy, neuživí. Podniky nepotřebují další manažery a lidé praxe a práce. Technické vysoké školství se ale utrhlo od podniků a tím ztratilo na dobrých 10 let spojení s praxí. Podniky dodnes žehrají na úroveň studentů, na jejichž výuku nedaly ani korunu. Vyučit se mohli jen jedinci, kteří měli to štěstí, že našli učiliště, jež přežilo euforii rušení knihoven, oddělení vědeckotechnického rozvoje a někde dokonce konstrukčních kanceláří, a samozřejmě celých učilišť. Nebo našli své učitele v učilištích státních, kde často nelze z platových důvodů zaměstnat skutečného odborníka. Kolik svého technického umu dokázali naši otcové a my sami, dnes příslušníci starší generace, předat těm mladším? Znalostmi v úrovni roku 1990? Snad nejpodstatnějším zásahem do technologických znalostí českého průmyslu bylo zrušení výzkumných ústavů a s tím i nedořešená otázka kdo vlastně v této zemi převezme technický a technologický vývoj. Podniky, které byly spláceny ze své podstaty nebo rovnou prodány? Kde by vzaly 7 % svého obratu, obvyklou to sumu vrženou úspěšnými podniky na další vývoj jen aby udržely své trhy? Zákaznici čekají a čekali na inovace, nové nabídky, nové stroje, nové technologie. Dostali je? Ne. Nikdo, poté co padla finální výroba mnohých oborů nepomyslel na to, že se musíme živit technologiemi. Že tím pádem ale musíme být moc dobří! Co jsme pro to udělali? Nic. Měly být nositeli výzkumu vysoké školy? Vybavil je na to někdo? Pochopily školy tuto úlohu a řešily tomu odpovídající personální složení výuky? Zřídka. Vskutku ztracené roky Dnešní noviny jsou zaplaveny články o bratrovražedném boji mezi ústavy Akademie věd, který z nich získá větší dotace na projekty: ty, jež jsou více méně jen pro základní výzkum a ty, jež by mohly naplnit tolik omílané spojení s praxí. Vysokými školami se šíří otázka, co bude po zrušení center excelence. A také mnoho nevyřčených otázek na budoucnost spolupráce AV a vysokých škol. Jinými slovy, od doby „ nových časů“ vlastně otázku české vědy nikdo řádně neřešil. A všichni chtějí peníze, od státu a samozřejmě od podniků. Ale ty nepřicházejí, neb jen nemnoho podniků v této zemi si může dovolit masovou podporu vědy, byť by výsledkem někdy za horizontem dnů byla nová tržní výhoda v inovovaném výrobku. Přitom vysoké školy i AV prodělaly očistnou kůru a vývoj, který by jim mohl kdejaký státní aparát závidět (nebo děsit). A některé ústavy AV i lékařských věd a některé vysoké školy dosáhly vynikajících úspěchů. Ukazuje se, že česká věda není tak bezvýznamná a prázdná kapacitami, jak svého času tvrdil ochránce české svobody, leč autor největší české poroby průmyslového podnikání Václav Klaus. (Ten se dnes ke svým ekonomickým omylům programově nehlásí.) Celá Evropa řešila problém výtěžnosti peněz vložených do vědy a základního i aplikovaného výzkumu. Na toto téma byly pospány knihy a čeští politikové sjezdili celý svět, od Pittsburghu v USA (ten si oblíbil zvláště pan prof. Dyba a jen náhodou byl pak vybrán systém Westighouse pro JE Temelín) až po Izrael a jeho technologický park Tefen a finské Oulu, až se tím stali proslulí. Zdá se však, že ani nevěděli proč tam jedou, neboť nakonec nic z toho, co se ve světě osvědčilo, nezavedli doma, na svých gruntech. Český systém spolupráce vysokých škol, AV a průmyslu se nikdo ani nepokusil zbavit nemocí a oživit. Resuscitovat. Uřídím to sám V době, kdy byla situace už neúnosná, v roce 2006, kdy miliardy korun vydaných na vědu protekly systémem bez užitku, prohlásil premiér Topolánek, že nám v Čechách stačí Rada pro výzkum a vývoj pod jeho vedením, aby vše uhlídala. Samozřejmě na to neměl čas a ani to není v silách kohokoliv. Věda, školství a výzkum jsou dnes obory podnikání, které musí řídit aparát lidí složený z vědců, podnikatelů a politiků. (Zdráhám se říci slovo ekonomů, neboť dnes nevím, co je vlastně v jejich odpovědnosti). Tak jak je to v Německu, Finsku, Francii i Švýcarsku. Propojení vědy a výzkumu s praxí je složitý stroj, který dokáže pracovat je-li dobře seřízen. Klaus se vysmál termínu znalostní společnost a vysmívá se EU nevědouc, že každý smysluplný program společenství státu je úspěšný jen potud, pokud jej naplňují jednotlivé státy společně. ČR se k takovému pojetí a společnému plánu ani nepřiblížila a žije jen z podstaty práce nadaných jedinců. To není řešení pro budoucnost! Vědecké poznatky jsou natolik drahé a strategické, že je nelze ponechat válet se na ulici nebo se předhánět v jejich publikování za každou cenu jen pro slávu jedince – i při nejvyšším ctění autorských práv. Žádná země na světě si dnes nemůže dovolit ten přepych, který si dopřáváme my. Odkládat řešení tak závažného problému, jakým je postavení ale i úloha a úkoly vědy ve společnosti. Systém osvojování vědeckých poznatků praxí by měl pracovat i bez systému podpor, které zde bují jako houby po dešti. Je paradoxní, když se MPO, vedené jedním z největších kritiků programů EU chlubí za státní peníze ve státní TV reklamou kolik se vlastně z EU na podpory vydobylo! V těchto dnech řekl jeden nejmenovaný ministr, docela úspěšný, na adresu jistého vicepremiéra, že ten nedokázal pochopit práci ministra díky své zřejmě vysoké erudici. A tak nějak vypadají představitelé této země stojí-li tváří v tvář problémům vědy. Nevědouce nic, činí nepředvídatelné a mylné kroky. A to už plných 20 let. Za tuto dobu dokázaly jiné země hospodářské zázraky, a naše staré Československo se za stejné období vyšvihlo z porobené země habsburské říše do úrovně demokratického státu se silnou korunou a průmyslem, z něhož těžili okupanti hovořící německy i rusky po dalších 50 let. Jed prov ázanosti politiky s průmyslem Dnešní řízení státu není o jednom člověku a jeho názorech, i dnešní věda není selankou, ale konkurenčním bojem a není už jen ozdobou společnosti, ale nezbytností k růstu. Odkládat řešení jak bude vypadat věda, vysoké technické (a jiné) školství i školství střední je těžkým hříchem páchaným na nastupující generaci. Je to o budoucnosti odložené o 20 let. Tato situace není o schopnostech či neschopnosti národa, ale o špatné strategii a morálce a mizerných schopnostech politiků, které nelze vyměnit, neb tvoří pevné kolo svázané osobní finanční nenasytností. Privatizace nastolila prorůstání politiky(ků) s průmyslem a zvláště monopolními službami natolik, že ochromila základní funkce státu. Ne nadarmo se více a více hlasitěji ozývají názory na potřebu demontovat a demaskovat systémy politické moci, které dnes dokáží udržet v křeslech i politiky, jež nemají ani základní předpoklady k vládnutí, ale zastupujíc silné ekonomické a zájmové skupiny dokáží zmanipulovat i veřejné peníze a volební systémy ke svému (skupinovému) prospěchu. Barometr takového pojetí manipulace (někteří říkají demokracie), jehož pole je vymezeno nejvíce zkorumpovanými zeměmi na jedné straně a vysoce demokratickými systémy bez korupce na protipólu, se v našich oblastech nebezpečně vychýlil k moc špatnému počasí. Bez ohledu na to, zdali věříte na klimatické změny či ne. Jan Baltus