Od 10. února hostí Praha světovou výstavu Titanic, která podrobně mapuje celou historii této asi nejslavnější lodi světa – od začátků stavby až po její tragickou zkázu. Na ploše 3500 metrů čtverečních se rozkládají autentické rekonstrukce kajut pro všechny tři cenové třídy, chodeb, strojovny, kapitánského můstku a dalších částí lodi, kam návštěvníci mohou vstoupit a díky moderním audiovizuálním efektům získat podobný prožitek, jaký asi měli skuteční pasažéři, kteří se tehdy na Titaniku plavili. Výstavu doporučujeme navštívit nejen milovníkům historie, mořeplavby a pohnutých lidských příběhů. Na své si zde přijdou i obdivovatelé techniky a technických vynálezů, protože Titanic byl ve své době skutečně unikátním výtvorem vybavený řadou tehdy převratných technických novinek. Výstava Titanic je v Praze otevřená až do konce června. Příběh Titaniku zná pravděpodobně každý. Stavba této, nejen na svou dobu obří lodi byla zahájena 31. března 1909 a trvala přesně 2 roky a 2 měsíce. V belfastských dílnách společnosti Harland & Wolff´s bylo v plánu postavit hned tři takto unikátní lodě – Britannic, Olympic a právě Titanic pro společnost White Star Line. Zatímco Britannic nebyl tak velký, podařilo se ho postavit ve stávajících podmínkách, pro stavbu velkých sesterských lodí Olympic a Titanic bylo nutné udělat několik změn. Jednou z nich byla výstavba dvou nových obřích skluzů, s jejichž stavbou začali již v roce 1907. Cílem bylo získat dostatečný prostor, aby se obě tyto obrovské lodě mohly stavět současně. Povrch nových skluzů byl pokrytý téměř 1,5m vrstvou betonu. V roce 1908 přibyl na stavbě velmi potřebný obrovský jeřáb. Celá jeřábová konstrukce byla 70 m vysoká, vážila asi 6100 tun a vybavili ji čtyřmi velkými elektrickými výtahy i uchopovacím a transportním systémem. Muselo se upravit i několik dalších pracovišť, včetně pracoviště lodního truhláře nebo pokovovací dílna, kterou nově dotvořili stroji potřebnými na stavbu ocelových konstrukcí obou lodí. Společnost Harland & Wolff´s dále zakoupila 200tunovou jeřábovou loď z Německa. Dokázala manipulovat s motory, kotli i komíny, které se měly namontovat na Olympic a Titanic. Kompletní přestavbou ale musel projít i žlab, přes který se pak měly obě lodě spouštět na vodu. Původní žlab, patřící k přístavišti Victoria Wharf byl původně navržen na hloubku 4,5 m při jarním přílivu, nyní se musel vybagrovat do hloubky 15 m. Musela se ale posílit i celá konstrukce přístaviště, aby udržela dvě takto obrovské lodě. Spušt ění na vodu Dne 31. května 1911 se shromáždilo v přístavu více než 100 000 lidí, aby sledovali spuštění Titaniku na vodu. Ve 12.30 vzlétla k nebi červená raketa a hydraulické západky, které držely Titanic v suchém doku, byly uvolněny. Skluz namazaný 22 tunami loje a mýdla nepředstavoval pro loď žádný odpor, a tak se za zvuku fanfár a lodních sirén a ke všeobecnému údivu diváků na obou stranách řeky, elegantně sklouzla do řeky Lagan. Ačkoli už byl Titanic na vodě, ani zdaleka nebyl připravený – interiér nebyl dokončený a očekávala se instalace motorů, kotlů, lodních šroubů a čtyř lodních komínů. Dokončení trvalo dalších 10 měsíců. Dokončovací pr áce I když je Titanic již na vodě, stále je to jen prázdná schránka. Více než 3000 tesařů, lodních inženýrů, elektrikářů, instalatérů, malířů, hlavních mechaniků, interiérových designérů a řemeslníků nejrůznějších oborů pracuje následujících 10 měsíců na tom, aby Titanic vybavili nejmodernější lodní technikou a nejluxusnějším nábytkem a příslušenstvím. Usazují se lodní komíny, velká část strojového vybavení a veškerá drobná zařízení. Časopis The Shipbuilder s hrdostí oznamuje úspěch společnosti a hlásá: „Uznávaná loděnice Harland & Wolff´s Ltd., která postavila lodě Olympic a Titanic, má nepřekonatelné zkušenosti se stavbou velkých osobních plavidel. Nové zaoceánské parníky společnosti White Star Line jsou dalším triumfem, kterého tato společnost dosáhla.“ Během dokončovacích prací však majitelé Titaniku snížili počet záchranných člunů z 32 na 16, což je počet, který předepisuje britský zákon. I když nakonec přidali další 4 skládací čluny, z rozhodnutí společnosti White Star Line Titanic disponoval záchrannými prostředky pouze pro zhruba polovinu celkové kapacity lodi. Jak osudným se stane toto rozhodnutí pro mnoho budoucích pasažérů, tehdy pochopitelně nikdo ani netušil. Na svou první a zároveň i poslední plavbu se plně naložený Titanic v celé své kráse vydává 10. dubna 1912. Šťastn á „čern á četa “ Nejtěžší práce na celém Titaniku probíhaly v kotelnách. Hluboko v útrobách lodi rozpalovalo 159 uhelných topenišť 29 kotlů, aby vyráběly dostatek páry pro zásobování elektrárny a pohon lodních šroubů, které poháněly loď kupředu. Skutečnými motory Titaniku však byli muži, kteří v těchto kotelnách pracovali. Díky povaze jejich práce se jim říkalo „černá četa“. Tito muži každý den naložili a odvozili tisíce tun uhlí, přikládali do kotlů a regulovali hladinu páry. Jejich úkol byl zásadní, jejich dřina neviditelná a jejich práce nekonečným koloběhem, který měl pokračovat až do příjezdu lodi do New Yorku. Štěstí je ale nevyzpytatelné a osud chtěl, aby právě tito muži dostali šanci přežít. Za normálních okolností by pochopitelně byli těmi posledními, kdo by měl nárok na záchranu. Díky tomu ale, že při havárii lodi byly kotelny tím prvním, co bylo odstaveno, jejich posádka byla převelena na horní palubu, kde cestovala první třída, aby pomáhala s evakuací. Poněvadž každý záchranný člun, který převážně odvážel ženy a děti, potřeboval silného muže, mnoho mužů právě z kotelny usedlo za vesla a díky tomu se dostalo do bezpečí. Kapit ánsk ý můstek Z můstku, který se nacházel v přední části člunové paluby, řídí kapitán Smith a jeho důstojníci rychlost a směr plavby Titaniku. Chronometr a kompasnice lodi poskytují zcela přesné údaje o poloze a jeho kurzu směrem k New Yorku. Ačkoliv důstojník, který byl právě ve službě, mohl kdykoli kormidlo převzít, kormidelník, který působil na navigačním můstku přímo za kapitánským můstkem, odpovídal za to, aby loď plula ve správném kurzu. Dne 14. dubna 1912 obdržel Titanic v průběhu dne od ostatních lodí plujících v jeho blízkosti několik varování před ledovci. Ne všechny výstrahy se však dostaly až na kapitánský můstek. Bohužel, byly to právě ty nejdůležitější. Za tuto tragédii možná paradoxně trochu může sama technika. Marconiho telegraf, který byl na Titaniku instalován, představoval pro většinu cestujících vůbec první setkání v životě s tímto vynálezem a není divu, že je nejen fascinoval, ale také ho plně využívali. Telegrafisti na Titaniku byli tak ve dne v noci doslova zahlceni zprávami, které pasažéři posílali svým blízkým na pevninu. V této záplavě zpráv pak ty důležité, informující o blížícím se neštěstí, pravděpodobně zanikly. Radisti navíc nebyli námořníci, takže zřejmě těmto zprávám ani nevěnovali přílišnou pozornost a snažili se spíše vyhovět požadavkům cestujících. Vodot ěsné dveře Titanic byl navržený tak, že na šesti nejspodnějších palubách loď dělilo 16 příčných vodotěsných komor zajištěných vodotěsnými dveřmi. Mnohé z těchto dveří se na vrchnějších palubách zavíraly ručně. Avšak nejdůležitější z těchto dveří, ty v kotelnách hluboko uvnitř lodi, se daly zavřít automaticky stisknutím vypínače. Díky tomu někteří Titanic nazývali „prakticky nepotopitelný“. Střet s ledovcem Dne 14. dubna je noc mrazivě chladná. V pozorovacím koši jsou na stráži Frederick Fleet a Reginald Lee a sledují nezvykle klidné moře. Ani jeden z nich nemá dalekohled, který se při shonu příprav Titaniku na jeho první plavbu ztratil. V bezměsíčné noci tedy nemohli vidět téměř nic. Byla to další ze série nešťastných náhod. Vedla ke konečné zkáze lodi a smrti mnoha set lidí? Náhle se před přídí lodi vynoří tmavá hora. Fleet popadne zvon a třikrát zazvoní, potom zavolá na můstek: „Ledovec přímo před námi!“ První důstojník William Murdoch na můstku zavelí otočit kormidlo a spustit zpětný chod, ale Titanic se otáčí velmi pomalu. Uplyne mnoho dlouhých sekund, než se příď začne pohybovat – Titanic obeplouvá hlavní část ledovce, avšak pod hladinou narazí do jeho výčnělku. V lodi vzniká 6 otvorů v rozpětí asi 90 metrů a otevírá se tak 6 vodotěsných komor. Po srážce přezkoumá projektant Titaniku Thomas Andrews jr. škodu a kapitánu Smithovi oznamuje katastrofickou zprávu. Loď je schopna plavby se dvěma zaplavenými komorami, dokáže odolat ztrátě čtyř komor. Po poškození všech 6 komor je ale její potopení „matematicky jisté“. Titanic je odsouzený k záhubě. Nepříze ň osudu pokračuje Snad nikde jinde se nesešlo tolik nešťastných náhod a špatných rozhodnutí, jako právě na Titaniku. Původní návrh lodi počítal s 32 záchrannými čluny, které by v případě nouze dokázaly pojmout přibližně 1900 pasažérů. Tento počet byl ale později snížen na 20, a to z důvodu snížení výdajů a uvolnění prostoru na palubě. I tak ale Titanic nejen stále splňoval tehdejší normy, ale dokonce je i převyšoval. Celkem 20 záchranných člunů mělo maximální kapacitu 1178 osob, což bylo o něco víc, než požadoval předpis – 1060 míst. byly zcela zaplněny – všechny ostatní měly na palubě mnohem méně pasažérů, než byly schopné pojmout. U některých se dokonce jednalo o velký rozdíl. Například člun číslo 7 byl na vodu spuštěn s pouhými 19 cestujícími, i když jeho kapacita byla 65 míst. Důvodem částečně bylo to, že cestující se poté, kdy loď narazila do ledovce, zdráhali opustit „prakticky nepotopitelný“ Titanic – prvních 7 záchranných člunů mělo na svých palubách pouhých 160 osob z celkového možného počtu 430. Bilance úmrtí na Titaniku byla nakonec drtivá. Z celkového počtu cca 2200 lidí přítomných na lodi se jich zachránilo pouhých 700 a přibližně 1500 nalezlo smrt v chladných vodách Atlantiku. Andrea Cejnarová Květoslava Havelková
