Veřejné soutěže – záruka velkých vynálezů
Jak už jsem uvedl v předchozím díle, stimulační soutěže už po staletí zajišťují pokrok a dávají vzniknout inovacím a dílům, která by bez soutěží nevznikla. Dnes dokončíme naše uvažování o požehnání stimulačních soutěží. Ne všechny uvedené příklady jsou jednoznačně klasické stimulační soutěže, ale všechny mají ohromné multiplikační efekty. SEDM DIVŮ TECHNICKÉ CIVILIZACE Hoover Dam Seriál BBC, Sedm divů technické civilizace, který uvedla ČT na jaře 2006, je úžasnou oslavou inovátorského ducha, který necouvl před jakýmikoliv nástrahami. Uveďme například Hooverovu přehradu na řece Colorado. Je to technický zázrak, symbol Spojených států a stavba, v jejíž realizaci nikdo nevěřil. Hooverova přehrada je fascinující výtvor lidských rukou, monstrum, jehož hráz není ještě ani 80 let po dokončení definitivně ztuhlá. Vznikla v rekordním čase, ale s velkými ztrátami na životech. Stavitele Franka Crowea považovali za blázna, když se do soutěže v rámci programu New Deal přihlásil. Přehrada se začala stavět v roce 1931, otevřena byla v roce 1936, o dva roky dříve, než se plánovalo, za což Crowe shrábl velmi tučnou odměnu. Na přehradě pracovalo více než 20 000 dělníků, 24 hodin denně, ve třech směnách. Počty obětí při stavbě se ale různí – nejčastěji se hovoří o 112 mrtvých. Právě touha po veliké odměně při dřívějším ukončení vedla k bezohlednosti Crowea a nezájmu o těžké poškození zdraví mnoha stovek dělníků či k jejich smrti. Bez přehrady by nevzniklo město hříchu – Las Vegas – a města i farmáři v Kalifornii by strádali nedostatkem energie i vody. Brooklynský most Základy Brooklynského mostu byly položeny před 140 lety, ale plány na propojení města Brooklyn s Manhattanem už existovaly na počátku 19. století. Výstavba mostu měla ulevit přelidněnému New Yorku a umožnit Brooklynu rychlejší rozvoj. Městu chyběl rychlý přesun lidí a zboží přes Východní řeku (East River), a to bez ohledu na povětrnostní podmínky. Soutěž vyhlásily a náklady zaplatily města Brooklyn (2/3) a New York (1/3). Stavba Brooklynského mostu byla nesmírně vzrušující, protože stavitelé naráželi na samé nečekané překážky, které museli kreativně řešit, ať už to byla neuvěřitelná byrokracie zadavatelů, bahnité dno řeky do velké hloubky, stavba základů pilířů v tzv. sifonech, nekvalitní ocelová lana, nýty a další části. Třeba konstrukční finesy, smrt hlavního inženýra, kterého musela zastoupit jeho manželka a syn apod. Opravdu to stojí na youtube za zhlédnutí. Pacifická železnice Nesmírně zajímavým dílem byla stavba první transamerické Pacifické železnice z východu na západ. Vysoutěžené společnosti musely za své peníze postavit 75 mil trati, a teprve potom dostaly zaplaceno. Trať nestavěly obrovské korporace, ale v kalifornském Sacramentu se na prvních povinných 75 mil složili místní obchodníci a občané Sacramenta. Na stavbu si najali tisícovky imigrantů – Číňanů, kteří pracovali v nelidských podmínkách. Obchodník s textilním zbožím Charles Crocker byl jmenován stavbyvedoucím a čelil obrovským problémům se zásobováním. Všechno se muselo přivézt z východu. Lokomotivy, kolejnice, železo, ocel, střelný prach a lidi. Všechno se muselo dopravit po moři. Plavba představovala čtyři měsíce a 14 000 mil kolem jižního cípu Ameriky, nejnebezpečnější mořskou cestou na světě. Občanská válka způsobila, že jižanské bitevní lodi útočily na zásobovací čluny mířící do Kalifornie. Kradly nebo ničily náklad. Obchodníci zoufale potřebovali peníze od vlády, ale nejdříve museli dokončit oněch prvních 75 kilometrů tratě. Pár kilometrů za Sacramentem se jim do cesty postavily nejvyšší hory, které kdy měla železnice překonat. Sierra Nevada se tyčí do výšky přes 4300 metrů. Nikdo před nimi se nepokusil zbudovat dráhu v takové výšce. Ale obchodníci měli jedno velké plus: Theodor Judah byl jedním z nejlepších železničních inženýrů v Americe. A jeho projekt železnice přes Sierru mu přinesl nový titul: Bláznivý Judah. Smlouvu na výstavbu východní části železnice získala nová společnost Union Southern Pacific Railroad. Ta měla vybudovat trať z Council Bluffs v Iowě přes Nebrasku, Omahu, Colorado, Wyoming do Utahu. Její část vedla v rovině. Hlavní překážkou byli indiáni, kteří viděli, jak se ničí jejich zdroje potravy, a reagovali bojem. Stavbu vedl Grenville Dodge, jeden z nejmladších generálů v občanské válce a nejlepší železniční inženýr své generace. Válka skončila, Kongres zvýšil dotace určené pro vítěznou společnost a kromě peněz přiděloval za každou položenou míli trati ještě 12 000 akrů půdy. Železnice, která rostla dále a rychleji, bude vlastnit velkou část okolní půdy. Dodge řídil muže, jež byli schopni položit jednu délku kolejnic za půl minuty. Po 6 letech práce byly oba týmy od sebe vzdáleny už jen 93 kilometrů a hnali se plnou parou k cíli. V té době vytvořili Číňané na Západě historický rekord stavby. Za jediný den dokázali položit neuvěřitelných 19 kilometrů trati. Dne 30. dubna 1869 projel cílovou páskou v Promontory Pointu první vlak. Technický zázrak se podařil a krátce na to se postavily další navazující páteřní tratě. Nastal neuvěřitelný rozmach cestování, budování měst a průmyslu a obchodu. Panamský průplav I když se o něm mnoho ví, přesto příběh obsahuje několik zajímavých klíčových událostí. Byl napůl soutěží a napůl projektem řízeným americkou vládou. Již od časů Kolumbových lidé snili o vyhloubení mořského kanálu, který by vedl přes panamské džungle. Čtyři století to byl jen sen. Ale potom přišel muž, který ho chtěl uskutečnit: Francouz Ferdinand de Lesseps. Ano ten, co postavil Suezský průplav. Panamský měl být jedním z divů moderní doby. Ale než se poprvé otevřela mohutná vrata plavební komory, zemřely tisíce lidí a padlo několik vlád. Bylo zahájeno do té doby nejdražší stavební dílo. Kromě velkých technických a organizačních problémů nějaká tajemná tropická choroba kosila dělníky po stovkách. Nebylo čím je léčit a smrt si vybírala stále vyšší daň. Lidé ze stavby utíkali. V tropickém klimatu řádila žlutá zimnice! Po mnoha peripetiích a smrti tisíců dělníků, skandálu s financováním stavby loterií ve Francii se stavitelé z projektu stáhli. Uplynulo 17 let, než se našel další odborník, který na sebe tento herkulovský úkol vzal. Americký prezident Theodore Roosevelt vybral železničního inženýra Johna Stevense. Roosevelt chtěl postavit průplav proto, aby americké námořnictvo mohlo vládnout oběma oceánům. Panama přilákala tisíce dělníků příslibem vysokých výdělků. Američané dokázali denně vytěžit víc materiálu než Francouzi za měsíc. Práci na průplavu ovládla industrializace. Ale sotva Stevens zahájil práce, Panamu znovu ovládl strach. Vyděšení dělníci prchali, protože žlutá zimnice propukla s největší prudkostí. Naděje Američanů se upnula k doktoru Williamu Gorgasovi. Ten byl přesvědčen, že pravým viníkem jsou všudypřítomní komáři. Zjistil, že komáři se „napijí“ krve nakažených lidí v klinice, a pak nemoc přenesou na zdravé lidi v táboře a na stavbě. Zavedl přísná hygienická opatření, moskytiéry apod. Po 6měsíčním boji s komáry i se svým nadřízeným Stevensem oznámil doktor Gorgas ohromující úspěch – začalo se dařit. Pak přišel šok. Bez jediného slova vysvětlení hlavní inženýr Stevens v březnu 1907 odstoupil ze své funkce. Roosevelt zuřil. Obrátil se na armádu. Chtěl, aby ve vedení stavby stál člověk, který nebude smět rezignovat. Nastoupil plukovník George Goethals, jenž byl vojenským inženýrem, odborníkem na stavby zdymadel. Američané do projektu vrhli obrovské finanční částky a 48 000 lidí. Pustili se do jednoho z největších stavebních děl všech dob. Goethals překonal všechny výkopové rekordy. Strojírenské podniky z USA, které vysoutěžily zakázky, dodávaly jednotlivé komponenty na kolosální ocelová vrata plavební komory. Byla vysoká jako šestipatrový dům. A každá z plavebních komor pojme loď větší než Titanik. První zkouška vrat se konala v červnu 1913. Vrata byla dutá, aby byla ve vodě nadlehčována. Ještě nikdy něco tak obrovského nebylo poháněno elektřinou. Ambiciózní projekt připravil o život osmadvacet tisíc lidí a výdaje přesáhly tři sta milionů dolarů. Atlantský a Tichý oceán byly propojeny. Již nebylo třeba plout okolo Ohňové země. Doprava všeho se nesmírně zrychlila a zlevnila. VESMÍRNÁ TURISTIKA Na počátku byl klukovský sen Když byl Peter Diamandis (nyní ředitel Singularity Univerzity v Kalifornii) mladý, četl knihu Duch St. Luis o Lindberghově letu z New Yorku do Paříže v roce 1927. Lindbergh tehdy letěl sám 33 hodin jen proto, že hoteliér Raymond Orteig vypsal 25 000 dolarů pro prvního aviatika, který doletí z New Yorku či opačně bez mezipřistání. Doposud se to ještě nikomu nepodařilo a Orteig chtěl povzbudit rozvoj letectví a udělat z mezikontinentálních letů všední záležitost. A Lindbergh to dokázal na letadle Spirit of St. Louis. Peter Diamandis, jsa knihou inspirován, chtěl podpořit vznik dalšího průmyslu – veřejné kosmonautiky. Od malička snil o tom, že přijde den, kdy si každý bude moci koupit letenku do vesmíru. Trpělivě čekal, že se toho ujme NASA. O 30 let později zjistil, že NASA o to nemá zájem, ani to nespadá do její pracovní náplně. Umínil si, že dostane veřejnost do vesmíru. Vymyslel stimulační soutěž X Prize a začal shánět peníze na cenu pro vítěze. Šlo to velmi obtížně. Před 30 lety totiž existovalo jen velmi málo mecenášů, kteří si mysleli, že lety do kosmu může zajišťovat soukromý sektor. Tak nějak se předpokládalo, že tyto lety budou vždy zajišťovat státní organizace typu NASA. Jakmile nadace X Prize vznikla, najednou si mnoho důležitých lidí uvědomilo, že je to možné. Diamandis našel v Saint Louis skupinu filantropů, kteří mu tvrdili, že jejich město je tou pravou základnou pro jeho plány. Vybral však jen 250 000 dolarů. Diamandis potřeboval sehnat částku 10 milionů dolarů, aby mohl vypsat soutěž na návrh kosmického plavidla pro opakované lety. Avšak potřebnou sumu řadu let nesehnal. Ani tehdy, když mecenášům vysvětloval, že písmeno X v názvu X Prize bude nahrazeno jménem člověka, který tu částku na výhru složí. Napsal 200 filantropům a kapitánům průmyslu. Všichni opakovali stejné argumenty: Lze to opravdu dokázat? Proč to nedělá NASA? Nezemře při tom někdo? Odevšad se na něj řinula nedůvěra, nedůvěra, nedůvěra. Peter Diamandis dlouho přemýšlel, jak na sebe a svůj projekt upozornit celý svět a najít donátora. Potřeboval, aby jeho projekt zaštítili ti nejvíce důvěryhodní a kompetentní – kosmonauté a vedoucí pracovníci NASA. Komu uvěřit jeho vize? Každý z nás má svou vnitřní linii uvěřitelnosti. Když slyšíme nějakou vizi, která je uvedena způsobem, jenž ji řadí pod tuto linii, rychle ji odmítneme. Jestliže teenager odvedle vypráví, že poletí na Mars, nikdo ho nebere vážně. Jestli totéž řeknou Richard Branson, Larry Page či Jeff Bezos a Elon Musk, tak se většina lidí zeptá: kdy to bude? Když tedy slyšíme prezentovat myšlenku nad linií uvěřitelnosti, okamžitě ji přijmeme za svou a při dalších úvahách z ní vycházíme. Výzvy by měli pronášet lídři s velkým kreditem. Je velmi zajímavé, jak moc záleží na tom, kdo výzvu pronáší. Když výzvu či svůj plán pronese tzv. obyčejný či málo známý člověk, nic se nestane. Svými plány a zanícením se Diamandisovi podařilo získat přední vědce NASA, ředitele NASA i 20 bývalých astronautů. Byl to soubor nejlepších expertů na vesmír, který doplnila náměstkyně federálního úřadu pro letectví (FAA). K nim na pódium při tiskové konferenci přibyli vnuci Charlese Lindbergha. Peter Diamandis a všichni zúčastnění přednesli nadšené emotivní projevy. Všichni novináři tehdy věděli, že tým, vedený Peterem Diamandisem, tolik peněz na cenu nemá. Ale najednou to nikomu nevadilo. A nejvyšší autority v oboru kosmonautiky byly zárukou toho, že se projekt podaří. Chybějící peníze nakonec poskytla rodina Ansariových z Indie. Nezajímalo ji riziko spojené s tímto podnikem a na místě řekla ano. V té době figurovalo písmeno X v názvu tak dlouho, že na něm autoři lpěli. Nakonec dali soutěži název Ansari X PRIZE. Důsledek soutěže Vlivem vypsané soutěže X PRIZE vzniklo šest společností, které do vývoje kosmické lodi pro turisty investovaly téměř miliardu dolarů. Byly prodány lístky na lety do vesmíru za stovky milionů dolarů. Vnikly desítky start- -upů a mnoho dobrých nápadů na konstrukci, logistiku, organizaci letů, výživu cestujících, skafandry, lékařské zařízení apod., které před tím neexistovaly. Stimulační soutěže v Evropě V Evropě je méně mecenášů, kteří vyhlašují výzvy, než v USA. Nejvíce výzev – stimulačních soutěží – je vyhlašováno Evropskou komisí, případně vládami (ministerstvy) členských zemí. U nás v ČR můžeme ještě zaznamenat výzvy či odměny za mimořádné počiny ze strany nadace Karla Janečka NEURON, nadace Newton, soutěže E.ON Energy Globe pro ekologické projekty. Jde o mezinárodní soutěž, která již mnoho let oceňuje ty nejzajímavější nápady a projekty, jež pomáhají šetřit energie či chránit přírodu. Existují soutěže vládních agentur TAČR i GAČR a mnoho dalších. Vyplatí se je vyhlašovat i se jich zúčastnit. Dobré výsledky v soutěžích přinášejí pokrok a kombinatorní inovace. Budete-li potřebovat zásadní inovaci, vyhlaste soutěž na internetu. Získáte ohromné výsledky. PhDr. Karel Červený, MSc., MBA www.karelcerveny.org
