Před 65 lety se svět módy nechal inspirovat atomovou fyzikou a zrodily se bikiny

Bikini a bikiny. Dvě téměř stejná slova, která ovšem vyjadřují něco naprosto odlišného. První označuje neobydlený tichomořský atol, druhý populární miniaturní dvojdílné dámské plavky (opravdové bikiny se poznají podle toho, že se dají provléknout prstýnkem), bez nichž si dnešní život na plážích, koupalištích a bazénech - jako jednoslovný symbol v dějinách ženské emancipace a svobody - ani nelze představit. Historie koupacích úborů, dnes již jen plavek aneb menší, menší a ještě menší (umíte si představit, že by císařovna Marie Terezie běhala po břehu rybníka v bikinách?), nepatří mezi běžně sledované společenské události, zejména pak ve vědě a technice. Právě proto bychom rádi učinili v tomto případě výjimku, totiž: jak spolu souvisí první jaderný výbuch na světě a dámské plavky moderního pojetí? Rok po skončení druhé světové války začala v červenci 1946 armáda USA používat svou jadernou střelnici na atolu Bikini, který je součástí Marshallových ostrovů v Tichém oceánu. První jadernou zkoušku provedli Američané 1. července 1946 shozením pumy, která však vybuchla ještě před dopadem na zem ve vzduchu. K testování byly použity vysloužilé lodě americké armády z 2. světové války, které byly rozmístěny do kruhu a po výbuchu se zkoumalo jejich poničení. Další zkouška se uskutečnila 25. července 1946 a vzhledem k neúspěchu prvního pokusu šlo tentokrát o výbuch podmořský. Bomba o síle 20 kT byla odpálena v hloubce 27 m. Výsledek byl ohromující. Po zbarvení vody na bílo, začala růst z moře obrovská kopule tvořená odhadem 500 000 t vody, a po čtvrtminutě začala opadávat. Lodě, které epicentrum výbuchu i tentokrát obklopovaly, byly touto formou výbuchu poškozeny podstatně výrazněji. V letech 1946 až 1958 se zde uskutečnilo celkem 23 pokusných jaderných zkoušek včetně odpálení vodíkové bomby v roce 1954. Atol (typ ostrova v tropických mořích, který se skládá z kruhovitého korálového útesu, jenž obklopuje lagunu) je v současné době z důvodu přetrvávajícího radioaktivního zamoření neobydlený. V laguně se nachází mnoho vraků válečných lodí, což jej činí atraktivním pro potápěče. A snad poslední „bomba“ je ze současnosti: atol Bikini již tak pevně zakořenil v povědomí moderního člověka, že byl v minulém roce zapsán na seznam kulturního dědictví UNESCO. Zatím co se v jedné části světa zabývali američtí jaderní fyzikové a vojenští experti vyhodnocováním svých pokusů, Evropané měli po druhé světové válce jiné starosti. O vražedných účincích jaderného záření se v roce 1946 ještě mnoho nevědělo. Demonstrace obrovské síly stvořené člověkem veřejnost nadchla a jméno Bikini se stalo hitem. A tak není divu, že tyto úspěchy atomové fyziky inspirovaly i svět módy. Zasloužila se o to dvojice Francouzů - módní návrhář Jacques Heim (1899- 1967) a automobilový inženýr Louis Réard (1897-1984), považovaní dnes za vynálezce bikin v moderním pojetí. Již v květnu 1946 představil Heim v Cannes svoje plavky s názvem „Atome“ a sloganem „nejmenší plavky na světě“. Známější je však prezentace ještě menšího modelu inženýra Réarda (po válce provozujícího matčin butik s luxusním prádlem), který představil svoji verzi plavek 5. července 1946 na módní přehlídce v pařížských lázních Piscine Molitor se sloganem „bikiny - menší než nejmenší plavky na světě“. Stalo se to jen čtyři dny po prvním výbuchu pumy na Bikinách - a byla to opravdu „bomba“ ve světě dámské plážové módy a v přeneseném slova smyslu i množství použitého materiálu. „Jsou tak malé, že o své nositelce prozradí úplně všechno, snad kromě jména matky za svobodna,“ tvrdil jejich tvůrce. Jednalo se o model s nevyztuženými trojúhelníkovými díly podprsenky a šňůrkovými kalhotkami vyrobené opravdu z malého množství látky (necelých 200 centimetrů čtverečních). Vzhledem ke střihu plavek nenalezl návrhář žádnou modelku, která by nové bikiny chtěla předvádět; nakonec se této úlohy ujala striptýzová tanečnice Micheline Bernardiniová. Představení nových plavek způsobilo mezi novináři i diváky nebývalý rozruch a vlnu kritiky až pobouření. Mravokárci byli zděšeni, dnes mu miliony žen (i mužů) děkují. Bikiny byly po řadu let zakazovány na mnoha plážích jižní Evropy, dokonce vyloučeny ze soutěže Miss World (údajně proto, aby nezvýhodňovaly odvážnější soutěžící před těmi stydlivými). Klíčový zvrat nastal teprve v roce 1957, kdy se v bikinách ukázala ve filmu „A bůh stvořil ženu“ francouzská filmová hvězda a sexuální symbol té doby Brigitte Bardotová. Podobný účinek měla i scéna z Bondovky „Doktor No“ (1962), kde Ursula Andressová vystupuje z moře v bílých bikinách. V 60. letech se móda bikin postupně rozšiřuje téměř do celého světa a pro tvůrce i výrobce se bikiny stávají zajímavým obchodním artiklem. /tes/