Místní politika vždy byla v mnoha ohledech lepším měřítkem společenských nálad a názorů. A pokud tomu tak je, poslední měsíce a roky naznačují, že „zelená energetika“ není rozhodně jen shora – rozuměj především z Bruselu – voličům vnucovaný výmysl. Významná část elektorátu na tato témata slyší; a místní politici zase slyší své voliče. V Česku je zjevným barometrem těchto nálad hlavní město. Jeho vedení přijalo v polovině června závazek, že do roku 2030 sníží emise CO2 na území metropole o 45 %. Do roku 2050 má být město bezuhlíkové. Plán konkrétních opatření by měl být hotov do září příštího roku. Radní také schválili akční plán, podle kterého město v tomto a následujícím volebním období vysadí milion stromů, a memorandum s policií ohledně kontrol technického stavu vozidel. I magistrát přitom reaguje do značné míry na tlak odspodu. Do „boje se změnou klimatu“ se pustily již předtím některé pražské části, konkrétně velmi liberální Prahy 6 a 7 – tedy části města s nadprůměrně vzdělaným a bohatým elektorátem, které ještě v poměrně nedávné minulosti byly baštami „klimatoskeptické“ ODS. Je pravdou, že popis pražské iniciativy je plný floskulí a módních termínů, které v mnoha případech zatím v praxi mají nejasné obrysy (udržitelná mobilita, cirkulární ekonomika atp.). A byť se v plánu najdou i další sporné body, o jejichž meritu není váš autor zcela přesvědčen (opravdu je nutná bioplynová stanice?), navrhuje zcela pochopitelná opatření jako rozšíření výsadby zeleně v ulici, a tedy i jejich zastínění, zavedení mýta pro vjezd do centra, lepší zpracování a energetické využití odpadu nebo lepší využití energie v budovách. Ne všechna budou asi populární, všechna určitě mají i svá rizika nebo se dají provádět špatně, ale nepochybně mají potenciál městu a jeho obyvatelům v řadě ohledů ulevit. Praha přitom není v evropském kontextu žádný extrém, naopak představuje jedno z nejkonzervativnějších měst. Jinde se liberálně-levicoví politici pouštějí do mnohem větších experimentů. V Barceloně například v květnových volbách potvrzená radnice nabízí dotace na střešní dotace pro fotovoltaiku v takové výši, aby se náklady na instalaci vrátily do čtyř let. V Cádizu tamní radnice tlačí městem vlastněného dodavatele energií postupně k úplnému přechodu na obnovitelné zdroje a chlubí se tím, že krok má 90% podporu mezi voliči. Právě posledně jmenovaný fakt je asi hlavní důvod, proč zřejmě můžeme očekávat, že „ekologická radikalizace“ komunální politiky bude pokračovat. V evropské politice panuje zjevný hlad po velkých myšlenkách, které by mohly oslovit voliče. Myšlenka uchování světa pro budoucí generace je dostatečně pochopitelná a inspirativní, aby zajímavou část voličstva přilákala – a pokud bude přibývat suchých, parných let, bude přibývat i voličů v této skupině. Na místní úrovni přitom politici mohou snad nejlépe dokázat, že v „boji proti změně klimatu“ něco dělají. Sázení stromů a rozšiřování prostorů pro pěší jsou vidět lépe než snahy prosadit uhlíkovou daň – a mají něco do sebe. Důležitost „globálního pohledu“ se podle skromného názoru autora přeceňuje. Pokud skutečně nepopiratelné rychlé zvyšování hladiny CO2 v atmosféře spustilo a bude prohlubovat změny klimatu, řešení vzniklých obtíží budou muset být z velké části lokální, třeba v zajištění dodávek vody, lepším řešení problému městských teplotních ostrovů atp. Ano, volání po „bezuhlíkové“ energetice teď a tady zní možná revolučně, ale ve skutečnosti jde v nejlepším případě o proces na desetiletí. A politici potřebují vyhrávat volby jednou za čtyři, pět let. V tom sázení stromů pomůže více. /jj/
