V laboratoři neuroložky Kelly Lambertové dostávají laboratorní zvířata opravdu velmi nezvyklé úkoly. Tým z univerzity v americkém Richmondu se věnuje především výzkumu vlivu prostředí na mozek a jeho funkci. To znamená, jak vnější podmínky ovlivňují například rozhodování nebo rodičovské chování. Nebo také, jak „výchova“ potkanů ovlivňuje jejich řidičské schopnosti. je opravdu téma zatím poslední práce týmu (výsledky jsou dostupné předběžně na webu časopisu Behavioural Brain Research). Vědci v jejím rámci postavili malá elektrická autíčka pro potkany. Vozy mají „kabinu“ ze staré plastové láhve na krmení s vystřiženým průhledem vpřed a jednoduché ovládání. Na podlaze je měděná destička, v přední části pak tři drátky, které de facto znamenají vlevo, vpřed či vpravo. Když se zvíře postaví zadními končetinami na destičku a přední packou se dotkne některého vodiče, spojí obvod a vůz vyrazí. Ve studii se sedmnáct zvířat během zhruba měsíce naučilo ovládat vozítko tak, že ujede až vzdálenost zhruba 1,5 m. Pro úplnost dodejme, že „autoškola“ probíhala zhruba čtyřikrát v týdnu vždy po dobu nejméně patnácti minut. A místo odměny v podobě dalšího papírového dokladu dospělosti si zvířata na konci každé úspěšné jízdy mohla vzít sladkost. Výsledky měření ukázaly, že zvířata, která prožila mládí v bohatším prostředí s větším množstvím podnětů, se učila rychleji, řídila ve výsledku lépe a získané znalosti pomaleji zapomínala. To odpovídalo původnímu očekávání autorů studie a asi by to odhadla i většina laiků. Vliv výchovy na schopnost se učit prokázala řada studií. Autoři studie však chtěli poukázat na něco jiného: že potkani zvládají při troše snahy (a to i snahy vědců) obtížné úkoly. „Myslím si, že potkani jsou chytřejší, než si většina lidí myslí,“ řekla k tomu Kelly Lambertová pro časopis New Scientist. Domnívá se, že výzkumníci by se neměli bát jejich schopností využívat naplno. Náročnější experimenty nám ve výsledku dají lepší obrázek o vlastnostech savčího mozku. Argument zjednodušeně říká, že zvířata, která stráví celý život v kleci s minimem podnětů, nebudou představovat vhodný model pro studium nemocí, které trápí i lidi. Lambertová je neuroložka, zmiňuje proto Parkinsonovu chorobu a další neurodegenerativní onemocnění, které pro stárnoucí svět budou stále naléhavějším problémem. Šťastní žáci V rámci pokusu jeho autoři nesledovali pouze rozdíly mezi zvířaty s různou „výchovou“, ale také vliv učení na pohodu zvířata. Přesněji řečeno, zaznamenávali ve výkalech zvířat hladinu dvou hormonů spojených se stresem (kortikosteronu a dehydroepiandrosteronu). Jak se ukázalo, učení (především tedy úspěšné učení) snižovalo u zvířat hladinu „stresového“ hormonu (kortikosteronu) a zvyšovalo hladinu „protistresového“ (tj. dehydroepiandrosteronu). Výrazy uvádíme v uvozovkách, protože hormonální soustava je výrazně složitější, než se obvykle v médiích dočtete, tyto hormony mají celou řadu dalších funkcí. V každém případě platí, že učení řízení měnilo hormonální rovnováhu v těle potkanů, a to v podstatě pozitivním směrem. Nebylo to samotným zážitkem ze svezení, ale přímo řízením, jak prokázal kontrolní pokus. Zvířata, která vědci jen „povozili“ a nedali jim možnost řídit, reagovala přesně opačně: v jejich výkalech bylo více hormonálních stop stresu. Zvířata (a jak všichni asi tušíme, tak i lidé) učením získávají nejen dovednosti, ale podle všeho i „duševní rovnováhu“. K té zásadně přispívá, pokud mají možnost samostatného rozhodování a jednání. Tato „samostatnost“ nemusí být absolutní, dokonce může být v mnoha ohledech velmi pochybná (potkani koneckonců byli součástí lidmi připraveného pokusu), ale i v této omezené míře je pro duševní zdraví měřitelně přínosná.
