Šetřit drahou energií a teplem se musí. Zvýšit účinnost výroby i využití energií je žádoucí. Tyto racionální imperativy nebude na sklonku roku 2016 popírat snad nikdo. Jenže (jak už říkávaly naše babičky) nic na světě není zadarmo. Tedy ani racionalizace hospodaření s energií a teplem. Zvláště když redukční energetickou dietu ordinuje Brusel, upozorní euroskeptici. Snad přitom nevygeneruje novou spirálu krkolomného zdražování energií, doufají eurooptimisté. Tak či onak: racionalizační opatření a nástroje ve finále zaplatí spotřebitelé. Vzpomeňme třeba boom draze dotované solární energie po česku. Bruselská byrokracie vypustila do éteru chytlavou ideu: přitvrdit stávající pravidla pro další růst energetické účinnosti. Zaslouží si potlesk? Z ekologického hlediska určitě! A z technického a ekonomického? Až bude jasno, co konkrétně chceme a čeho můžeme dosáhnout. Až bude jasné, na kolik by to přišlo. Základní (bohužel nevyléčitelnou) chorobou všech direktiv (bruselské nejsou v tomto směru výjimkou) bývá právě jejich černobílé vidění problémů. Ekonomové bijí na poplach. Ani při racionalizaci výroby a spotřeby energií nelze ustrnout pouze u velkorysých ekologických cílů. Ještě před jejich halasnou proklamací třeba disponovat seriózními a úplnými analýzami. Jednou větou: komplexně zvážit své síly a možnosti. Nejenom lidé z branže mají jasno: efekty modernizačních a úsporných opatření musí nutně převážit nad jejich realizačními náklady. Jakákoliv neadekvátní odchylka by byla pouze jejich umíráček. Masivně investovat do energetických úspor bez ohledu na jejich reálný přínos by bylo marnotratné plýtvání na úrovni již vzpomenutého solárního boomu po česku. V dosavadních debatách padá řada prostých čísel i ucelených kalkulací. ČR by se měla kupř. úspěšně zhostit aspoň 30procentních úspor. Na druhé straně racionalizační rovnice ovšem stojí výdaje za tento proces. Oscilují v pozoruhodném rozmezí: 500–880 mld. Kč. Netřeba být vrcholovým manažerem ČNB nebo ČEZu, aby si našinec spočítal, že za takovou sumu bychom aktuálně vybudovali až 6 jaderných reaktorů. Vygenerovaly by obří masu ekologicky čisté energie, bez Damoklova meče úspor nad hlavami producentů i spotřebitelů. Energetika je věc veřejná a strategická. Neměl by úsporná opatření zaplatit pouze stát? I takto lze uvažovat. Jenže: kdo je to stát prizmatem daného problému? Znovu my, všichni. Promítnuto do rozpočtu státu: více než 2/3 jeho příjmů? Lze při takové obří částce ještě vůbec hovořit o racionálním, hospodárném postupu? Pokud bychom se měli něčeho zříci – pak čeho? Valorizace důchodů, zkvalitňování zdravotnictví a školství, výstavby dálnic…? Akcent EU na vyšší energetickou účinnost, na racionalizaci výroby a spotřeby elektřiny i tepla je smysluplný. Otázka zní: za jakých podmínek a nákladů je však zvládnutelný. Přitom bruselská administrativa operuje řadou dalších úkolů: tlakem na snižování emisí skleníkových plynů, na energetickou a termickou exploataci dále již nerecyklovatelného odpadu, na ekologizaci stávajících fosilních zdrojů aj. aj. I nejlepším záměrům může hrozit autokanibalizace. A pokud některého národního politika či bruselského úředníka napadne žen-šen v podobě nového dotačního programu, nepodváže to znovu iniciativu a kreativitu průmyslového managementu? /kar/
