Nehledě na BREXIT, energetická média se na počátku letošního léta ocitla v průmětu dvou toků zpráv: povzbudivých (zejména bilancí celosvětových investic do nefosilních zdrojů, jež vloni vystoupaly na rekordních 285,9 mld. USD, asi 6,9 bil. Kč) a zároveň skeptických. Ty druhé zazněly z bašty evropské zelené energie – ze SRN: Reforma německé zelené energie je nezbytná! Němci už nechtějí doplácet na zelené experimenty! Zelený sen splaskl! Emotivní glosy vygenerovalo zdánlivě nenápadné jednání kancléřky Angely Merkelové s premiéry spolkových zemí. Na pořadu tentokráte nebyla problematika přílivu zahraničních imigrantů, ani nová opatření, jak ji zvládnout. I tak bohatá země, i tak dynamická ekonomika jako je německá, musí zmírnit tempo výstavby a zprovozňování nových nefosilních zdrojů. Už i Berlín požaduje citelnou redukci nákladů na jejich výstavbu. Zároveň chce zabránit dalšímu přetěžování německé přenosové soustavy a sítí sousedů. Převedeno do konkrétních reálií: nejvíce to od roku 2017 zasáhne projekci, výstavbu a zprovozňování větrných elektráren na souši. Bude možné spustit jen cca 1000 větrných turbín o výkonu do 2,8 GW. Sousedé jsou také odhodláni eliminovat letité problémy s přenosem energie. Uskromnit se musí rovněž solární lobby: nové fotovoltaické kapacity bude možné napříště stavět jen do výkonu 600 MW ročně. Aby nebyla mýlka: limity se netýkají malých zdrojů s instalovaným výkonem do 750 kW, tedy střech rodinných domů, výrobních a skladovacích hal osázených solárními panely. Pod velkým otazníkem je zatím osud eolických farem na moři a nových zdrojů spalujících biomasu v Bavorsku. Zvláště v Čechách bychom si měli pozorně prostudovat moratorium garancí výkupních cen zelené energie pro příštích 20 let a inspirovat se. V kostce: majitelé a provozovatelé nefosilních zdrojů se budou muset uskromnit. Pokud chtějí dosahovat vyšších cen, pak pouze na bázi tržních aukcí. Jedna strana mince byly a jsou zelené ambice a druhá stále vyšší platby za elektřinu. Ani firmy, ani domácnosti a (jak ukázaly poslední kroky Angely Merkelové) už ani stát si další velkorysost vůči solárním a eolickým zdrojům dovolit nemohou. Vysoké náklady na energie mají dopady na hospodaření všech subjektů. Prohloubil se rozdíl mezi reálnou a garantovanou cenou elektřiny. Němečtí spotřebitelé v rámci koncové ceny elektřiny aktuálně platí na podporu 1 nefosilní kWh proudu 6,35 eurocentu (1,7 Kč). Kancléřce opakovaně připomínají, že na začátku nynější dekády (konkr. v roce 2010) se na zelené experimenty přispívalo 2,05 eurocenty (cca 55 haléři) za 1 kWh. V propagandistickém arsenálu oponentů před nadcházejícími volbami nechybí ani detailní propočty dopadů na průměrnou německou domácnost: zelená energie ji v dodatečných nákladech stojí cca 300 eur (8100 Kč) ročně. Kritici Energiewende a dalších experimentů se zelenou energií, jimiž Němci chtěli substituovat své energetické potřeby po nekompromisním odstavování jádra, jsou na koni: na jejich varování došlo. Stoupenci zelené energie naopak pranýřují, že v době, kdy se ceny fosilních paliv nacházejí na historických minimech, nefosilní zdroje vládní dotační podporu ztrácejí… Na místě nejsou ani lítost, ani škodolibost. Tím méně unáhlené soudy. Poučení (nás v Čechách přitom nevyjímaje) se ovšem nabízí přehršel. /kar/
